Nejzadluženější zemí bez ohledu na výkonnost je Německo

Neschopnost současných politiků naplnit obsah slova politika je zarmucující. Týká se to jak politiků na národní úrovni jednotlivých států Evropské unie. tak eurokratů, kteří působí v Bruselu v institucích Evropské unie. Protikrizová opatření, která jsou připravována, jsou naprosto neodpovídající situaci. Zapomíná se, že finanční, hospodářská a dluhová krize mají několik společných příčin. Jedná se o neadekvátní rozšiřování veřejného sektoru, které neodpovídá výkonnosti jednotlivých ekonomik. Dochází k financování nesmyslných projektů a populistických předvolebních slibů politiků z veřejných prostředků. Zvyšuje se podíl přerozdělování, roste podíl veřejných výdajů na hrubém domácím produktu. Zvyšuje se rozsah tzv. státu blahobytu neodpovídající výkonnosti ekonomiky. Bohužel v posledních letech dochází i k dlouhodobé expanzivní měnové politice i u těch nejsilnějších ekonomik. To umožňuje tisknout peníze a nakupovat za tyto peníze státní dluhopisy čím dál více se zadlužujících ekonomik.

Žádné z opatření, která přijímají eurokraté v posledních dvou letech, nemohlo zabránit krizi eurozóny ani dluhové pasti, do které se dostávají i jiné země než jenom na evropském kontinentu. Neodstraňují se příčiny a systémová pochybení politiků.

O bezradnosti evropských politiků svědčí to, že Evropský nástroj finanční stability, což měl být dočasný záchranný fond, chtějí přeměnit v nástroj trvalý. Fond byl založen teprve v červnu roku 2010 s předpokládanou částkou 440 miliard eur. Již v prosinci roku 2010 se přišlo na to, že to nebude stačit. V červenci roku 2011 došlo k podpisu dodatku, kde se navyšuje potřebná částka na téměř 778 miliard eur. Ani to nestačí. Politici neřeší příčiny dluhové krize, neřeší snižující se konkurenceschopnost mnohých zemí, které jsou členskými zeměmi eurozóny. Snaží se hledat řešení v posílení centralizace, posílení základů hospodářské a měnové unie. Verbálně proklamují, že Evropa se musí stát unií stability, ale přitom vytváří oblast dlouhodobě odsouzenou k ekonomické nestabilitě. Snaží se přenést odpovědnost za své chyby na soukromý sektor. Požadují po něm, aby přispěl velkou měrou k zaplacení "svého mejdanu". Politici stejně jako při zavedení společné měny a vzniku eurozóny používají pouze politické a mocenské nástroje. Nepočítají s ekonomickými nástroji, které by jednoznačně ukázaly cestu k tomu, že stávající opatření jsou nedostatečná a způsobují pouze flikování a odklad konečného řešení. Politicky tak mohou dosáhnout posunutí zániku stávající eurozóny do horizontu několika let, maximálně však deseti. Málo na patřičných fórech zaznívá, že nelze již pouze přihlížet k výši relativního zadlužení, málo zaznívá i to, že naprosto nejzadluženější zemí bez ohledu na výkonnost je Německo.

Vnitřní dluh Německa ke konci roku 2010 představoval astronomickou částku 2,1 bilionu eur, Itálie téměř 1,85 bilionu eur a Francie 1,6 bilionu eur. Tyto země se mají podílet na záchraně? Tyto země mají platit ze zvyšujícího se zadlužení a z dluhových peněz dluhy dalších zemí? A cesta ven, jak z tohoto marasmu?

Stávající eurozóna se rozpadne nebo musí vzniknout nový státní útvar s centralizací nejenom měnové, ale i fiskální, a tím pádem i sociální politiky. Musí dojít k revizi výdajů veřejných rozpočtů, bez toho se žádná dluhová past nezlikviduje. Země, které nebudou schopny dostát svým závazkům, by měly být omezeny na národní suverenitě do doby, než tyto závazky splní, měly by prodat svůj majetek, pokud ještě nějaký státní majetek mají. Hlavní opatření však spočívá v tom, že banky by propříště měly mít limity na držení státních dluhopisů. Paradigma o bezrizikovosti těchto dluhopisů již padlo.

LN, 27.10.2011

Autor je děkan Národohospodářské fakulty VŠE