Velké stavební koncerny participující na veřejných zakázkách dnes mohou úpět, ale mohly by připustit, že i na špatné tango musejí být dva

V profilovém článku tohoto čísla rozebíráme docela tristní situaci, v níž se po letech hojnosti ocitlo české stavebnictví. Přes ochotu řady firem jít až pod nákladové ceny, jen aby získaly zakázku – tedy z pohledu investora v ideálním čase pro začátek výstavby – se celková produkce stavebnictví snižuje. Po boomu ve výstavbě bytů a průmyslových či kancelářských objektů a v inženýrském stavitelství nastal pád a stavbaři se chystají na hubené časy. Nepředpokládám, že je to potěší, ale v Evropě v tom ani zdaleka nejsou sami.
Když se podíváme o pár let zpátky a srovnáme čtvrtletní, sezonně očištěné produkční indexy s výchozím rokem 2005, který byl pro Česko ekonomicky druhým nejlepším v poslední dekádě (růst HDP o 6,3 procenta), zjistíme, že zdejší stavebnictví je letos zatím mírně pod hladinou. Hlubokou pod ní jsou vcelku očekávaně země, které zažily opravdovou bublinu: Pobaltí, Irsko, Španělsko, Portugalsko, mizerná je situace i v Maďarsku nebo Dánsku. Pád se přitom ještě nezastavil. Meziroční poklesy přes třicet procent opět najdete v zemích jako Řecko nebo Španělsko a Irsko také padá o více než dvacet procent. Najdou se i výjimky s kladnými znaménky a solidní dynamikou, třeba v sousedním Německu a Polsku, kde se pohybují meziroční měsíční přírůstky těsně pod hladinou 20 procent.
Z hlediska hospodářské politiky vám každý řekne, že inženýrské stavitelství je ideální pro proticyklická opatření: když jde ekonomika do útlumu, což dnes v Evropě vypadá stále víc jako ten nejpravděpodobnější scénář, vysoký multiplikační účinek výstavby dopravní infrastruktury se může velmi hodit. Jenomže to předpokládá, že máte v pořádku nejen rozpočtovou politiku a vytváříte si fiskální prostor na podporu výstavby infrastruktury ve zlých časech, ale také koncepci výstavby dopravní infrastruktury a realizaci do zásoby dobře připravených projektů. V Česku je tomu přesně naopak: máme infrastrukturní projekty, jejichž ekonomická návratnost je daleko za hranicí očekávané délky dožití těch, kteří poklepávali na základní kámen, naopak existují potřebné projekty s velmi slušnou návratností, jejichž výstavba beznadějně vázne.
V časech dynamického růstu se vypisovaly zakázky jako o život, přičemž audity prováděné u staveb spolufinancovaných z prostředků unie a Evropské investiční banky (EIB) potvrzují všechna notoricky omílaná podezření o svérázu národního stavění. Projekty nejsou kvalitně připravené, v analýze ekonomických přínosů se běžně nadsazuje, kvalifikační a hodnotící kritéria v zadávacích podmínkách jsou nastavena manipulativně, zakázky se dělí a kontrolní systém selhává. Co hrozí? Nic jiného, než že evropské peníze budeme vracet, pokud se nenajdou náhradní projekty, které obstojí. Národní rozpočtové zdroje se hledají jen velmi těžko a v příštích pěti letech se zlatým deštěm nepočítejme.
Velké stavební koncerny participující na veřejných zakázkách dnes mohou úpět, ale mohly by připustit, že i na špatné tango musejí být dva. Dokud byl systém zavlažován penězi, všechny přijaly falešný rytmus. Jasně že v tom nebyly samy a že na podivné stavební konjunktuře profitovaly nejen skupiny kroužící kolem zadavatelů a vybrané stavební firmy, ale také dodavatelé stavebního materiálu. Nejen v Česku jde o vysoce koncentrované obory, kde tři čtyři firmy drží jasně dominantní postavení s tomu odpovídajícími maržemi. Není tomu tak dávno, co byla na každé cihle a pytli cementu míra zisku, o níž se samotným stavbařům ani nesnilo. Stavebnictví je tak v dvojích kleštích: soukromá poptávka je anemická a veřejné zakázky v dopravním stavitelství jsou na tom ještě mnohem hůř. Přitom ceny dodavatelů rostou, zatímco ceny stavebních prací klesají. Nízké až negativní marže pak znamenají jenom jedno – bude se konsolidovat. A k tomu ta reputace. Jak si v rozhovoru s naší redaktorkou povzdechl jeden ze stavebních manažerů, když popisoval svoji jízdu taxíkem kolem legendárního tunelu Blanka: "Kdyby o zlodějně alespoň nevykládal taxikář."