Roste-li dluh významně rychleji než ekonomika, nemůže to dopadnout dobře
Banka Monte dei Paschi di Siena byla založena roku 1472. Přežila stát, ve kterém vznikla (Sienská republika byla pohlcena Florencií roku 1555 po čtyřech stech letech existence), přežila řadu válek a jiných historických událostí. Její generální ředitelství dodnes sídlí v gotickém paláci v Sieně. Řeklo by se tradiční instituce par excellence. Jenomže dnes čelí existenční krizi.
Není to poprvé. Již v roce 1624 velkovévoda toskánský Ferdinanda II. Medicejský musel zachraňovat tuto banku, aby vkladatelé nepřišli o peníze a aby zemi nepostihla akutní hospodářská krize. Nyní se situace zřejmě opakuje.
Akcie banky ztratily 99,7 procenta hodnoty od roku 2000, kdy vrcholil optimismus ohledně ekonomických perspektiv Evropy a kdy Itálie přijala euro. Hlavní propad ovšem začal v červenci 2007. Toto datum stojí za zmínku. V létě 2007 ještě žádný běžný indikátor nenaznačoval, že se blíží krize. Naopak, všechna makroekonomická čísla vypadala báječně. Průměrná nezaměstnanost v EU klesala pod sedm procent. Italská míra nezaměstnanosti dosáhla rekordně nízkých 6,1 procenta. Zdálo se, že integrující se Evropa opravdu pěkně „šlape“ a že evropský projekt se daří.
Prosperita na dluh
Proč tomu tak bylo? Od června 1999, kdy akcie Monte dei Paschi di Siena byly kotovány na burze, vzrostl objem úvěrů soukromému sektoru o 155 procent: mohutný nárůst během pouhých osmi let! Tato úvěrová expanze ovšem nebyla doprovázena odpovídajícím růstem ekonomiky. Dluhová zátěž italského soukromého sektoru rostla, aniž by náležitě přispěla růstu ekonomiky. Dluh byl částečně na spotřebu, částečně na investice, z nichž ale mnohé se ukázaly být ztrátovými.
Tento nárůst soukromého dluhu pomohl snížit břemeno státního dluhu ze 110 procent HDP v roce 1999 na „pouhých“ 100 procent v roce 2007. Opticky to vypadalo hezky: Itálie se poučila, ozdravila veřejné finance a postupně směřuje k plnění kritérií Paktu růstu a stability. Jenomže, jak praví italské přísloví, „non e tutto oro quel che luccica“. Není všechno zlato, co se třpytí.
Ukázalo se, že prosperita koupená za soukromý bankovní dluh nemusí být o nic lepší ani trvalejší než prosperita pořízená za státní dluh. Pokud je dluhová expanze neefektivní a nezdravá, zákonitě skončí špatně. Statistiky BIS ukazují, že jedno euro soukromého bankovního úvěru poskytnutého italským podnikům a domácnostem během let 1999 až 2007 dokázalo vytvořit jen 0,35 centu hrubého domácího produktu v běžných cenách. (Samozřejmě během téhož období.)
To je samozřejmě velmi špatný poměr. Pokud dluh roste významně rychleji než ekonomika, nemůže to skončit dobře. V nejlepším případě hospodářskou stagnací, kterou Itálie trpí již od roku 2008. V horším případě se může dostavit bankovní krize. Ta ostatně již klepe na dveře: podíl špatných úvěrů se pohybuje od 15 procent (Unicredit) až po více než 30 procent (Monte dei Paschi di Siena).
Krize italských bank nepřišla najednou. Začala vlastně již koncem 90. let, kdy italské bankovnictví začalo bezhlavě úvěrovat, aniž by věnovalo náležitou pozornost kreditní kvalitě dlužníků. Je častým jevem, že pokles úrokových sazeb vede k příliš rychlé expanzi úvěrů. Stalo se to již vícekrát v různých zemích.
Co se může stát dál? V určitém bodě, možná již velmi brzy, dojde ke zlomu. Tento zlom bude mít buď podobu další preventivní záchranné operace (jako ve Španělsku), nebo částečné konfiskace vkladů (jako na Kypru), anebo hrozby dramatické bankovní krize a záchrany ze strany EU v poslední vteřině (jako v Irsku). V žádném případě se nebudeme nudit.
Hlavně ne krach
Co by se rozhodně nemělo stát: italská vláda nechce nechat nejstarší banku na světě jen tak „kleknout“. Nikoli z ústy k tradici, ale z pragmatického důvodu. Krach banky by připravil o úspory miliony klientů, nepochybně by měl za následek krach dalších bank a přinesl by akutní hospodářskou krizi, neboť nefinanční podniky by měly rovněž existenční problémy. Žádná vláda, pravicová nebo levicová, nenechá bankovní krizi dojít až do hořkého konce. Proč? Všichni vědí, co se stalo v takovém případě v roce 1932 v Německu.
Je zde ovšem problém: Evropská unie vidí záchranu italských bank v podobě státní záruky na tři až čtyři miliardy eur jako nepovolenou státní podporu. Ale jaká je alternativa? Nechat banky vykrvácet ještě o něco více a pak je mnohem dráže zachraňovat za peníze evropských daňových poplatníků – tento scénář by rozhodně nebyl dobrý.
„Vždycky jsem byl proevropsky orientován, ale jestli Evropa neochrání své vlastní občany, měli bychom se zamyslet dvakrát, zdali chceme být v této Evropě,“ říká jistý sienský podnikatel citovaný agenturou Reuters.
Můžeme se jen dohadovat, zdali neschopnost bruselských úředníků je větší nebo srovnatelná s neschopností italských úvěrářů.
Autor je ředitel pro strategii, společnost Partners
LN, 13.6.2016