Neviditelný Pes

EKONOMIKA: Bankéři k soudu

9.9.2019

Tak tedy evropská ekonomika výrazně zpomaluje. Ostatně globální taky. Některé ekonomiky už přímo klesají. Takže centrální banky uvažují, jak jim pomoct. Potud ještě dobré.

V Evropě se proto mluví o tom, že ECB opět sníží své úrokové sazby. Je to ale dobrý nápad?

Už dneska je základní úroková sazba ECB mínus 0,4 %. A očekává se, že do konce roku poklesne až na mínus 0,6 %. To samo o sobě ale asi nebude stačit k odvrácení recese, takže se uvažuje o tom, že se centrální banka vrátí k takzvanému Programu nákupu dluhopisů. Lidově řečeno: k tisknutí nekrytých peněz. A odtud už to moc dobré není.

Přesněji řečeno, je to celkem problém. Zaprvé to je v rozporu s logikou tržního hospodářství. A zadruhé je to nejspíš v rozporu i s legislativou.

ECB možná porušuje Ústavu

I když... to je vlastě velkou otázkou. Právníci po celé Evropě se již dlouho přou, zda je výkup dluhopisů ze strany ECB legální. Došlo to tak daleko, že věc doputovala až k Soudnímu dvoru EU v Lucemburku. Jenže ten koncem loňského roku rozhodl, že program „nepřekračuje mandát ECB“.

Podle soudu totiž program spadá do oblasti měnové politiky, ve které má ECB výlučnou pravomoc v rámci zemí platících eurem, a dodržuje princip proporcionality. Soud odmítl tvrzení, že ECB svým programem prakticky financuje vlády. Podle mě ale soud pravdu nemá.

To není otázka nějaké filozofie, etického náhledu či opovrhování soudem – to je otázka odborného sporu. Já tvrdím, že ECB skutečně pomáhá financovat vlády, což je zakázané. Nikoli snad tím, že by ECB vykoupila dluhopisy a pak je – obrazně řečeno - spálila, což by byl učebnicový příklad takzvané monetizace vládního dluhu. Pomáhá financovat vlády tím, že vytváří falešnou poptávku po státních dluhopisech, což zvyšuje jejich ceny a snižuje výnosy. Díky tomu se pak vlády financují víc a levněji. Alternativně se v některých případech vůbec dokážou financovat a nebankrotují.

Tisk nekrytých peněz se utrhl ze řetězu

Zcela alarmující je, že podle dat agentury Bloomberg ECB drží 29 % všech nizozemských státních dluhopisů, 27 % německých státních dluhopisů, 25 % finských a tak dál. ECB je tak hlavním investorem kupujícím státní dluh. Neboli „státní instituce“ vydávající peníze kupuje státní dluh. Neboli k oné monetizaci dluhu to vlastně nemá zas až tak daleko.

Zmíněné státy jsou aspoň státy s vysokými ratingy, takže se dá říct, že to je v zásadě bezpečná investice. Jenže ECB drží i 16 % všech italských státních dluhopisů. A Itálie má rating žalostný. Je jen kousek nad úrovní, kde se začínají dluhopisy řadit do takzvaných „investičních“, tedy rizikových. Případný pád italské vlády pak může italské dluhopisy poslat přímo mezi odpad. Monetizovaný odpad.

Ten problém má přitom astronomické rozměry. Celkově už nakoupila ECB dluhopisy v hodnotě 2,2 bilionu eur. To je skoro 11násobek českého hrubého domácího produktu v roce 2018. Neboli částka, kterou si běžný smrtelník neumí ani představit.

Stejný názor jako já má i řada německých právníků a ekonomů. Ti se po neuspokojivém verdiktu Evropského soudního dvoru obrátili na Německý ústavní soud v Karlsruhe. Zkusili vzít věc z jiného konce. Začali tvrdit, že němečtí občané riskují účastí v bankovní unii obrovské riziko nesplacení dluhopisů. Tvrdili, že je sice dobře, že se ECB snaží pomoct ekonomice, ale současně výkup dluhopisů je už za její pravomocí. Mluví o porušení demokracie: ECB je totiž nezávislá, lid ji tedy nekontroluje, ale nese důsledky jejích rozhodnutí.

Němci platí cizí dluhy

A jde to ještě dál. Součástí evropské bankovní unie je společný fond pro pomoc finančním institucím v nouzi. Ten řídí Brusel. Němci tedy nemají možnost kontrolovat rizika, která podstupují, ale musí nést případné ztráty z rozhodnutí Bruselu. Němci tak vlastně dávají eurozóně bianco šek, že kdykoli bude kdokoli potřebovat pomoc kvůli své špatné finanční situaci, Němec to vše zaplatí, aniž by se na cokoli ptal.

To nevypadá moc lákavě, když známe třeba stav italských bank. Výroční zpráva EBA (Evropského orgánu pro bankovnictví) za rok 2018 říká, že ze všech zemí je nejvíc špatných úvěrů v Itálii. Jejich hodnota se loni blížila 160 mld. eur. Dvojkou ve špatných úvěrech jsou s více než 130 mld. eur Francouzi. Třetí jsou Španělé s téměř 100 mld. eur. A zajímavé je Řecko, jehož špatné úvěry se vyšplhaly nad 90 mld. eur. To je sice výrazně míň než v Itálii, jenže proti Itálii je Řecko maličké, a tak špatné úvěry na všech poskytnutých úvěrech představují v Řecku neuvěřitelných 45 %. Ještě horší je, že zhruba třetina z nich je víc než pět let po splatnosti, takže je už s vysokou pravděpodobností lze prohlásit za nedobytné... Kdo to platí? Kvůli bankovní unii i Němec, což se mu nelíbí.

Jinými slovy, ECB sice svou politikou zachránila jih Evropy od vypadnutí z eurozóny, ale bankovní sektor jihu Evropy dál zůstává špatný, problém se nevyřešil, jen se schoval pod koberec.

A jak myslíte, že nakonec koncem července v tomhle druhém poklusu o zastavení chrlení nekrytých peněz a nafukování dluhu rozhodl německý Ústavní soud? Prohlásil, že ECB se chová v souladu s německou ústavou. Asi nemohl jinak. Kdyby řekl, že se ECB chová protiústavně. Jihoevropské banky by to odskákaly. Integrace Evropy se tak stala důležitější než potenciální dopad na Němce a ústavu. Navíc kdyby němečtí soudci rozhodli jinak, šli by proti svým kolegům v Lucemburku. Zkrátka jen velmi odvážný člověk by rozhodl jinak.

Ani měnová politika se nedaří

Mnozí ekonomové si tedy na rozdíl od soudců myslí, že se ECB nechová v souladu s ústavou. No dobře. Možná ekonomové jen nerozumí právu a právníci zas ekonomii. Ale v tom případě: dělá aspoň ECB dobře to, co dělá?

Ani tady si to nemyslím. ECB se podařilo „zachránit“ jih Evropy, to ale není její primární cíl. To je, jako kdyby ministr průmyslu chtěl řešit ředitele Národního divadla. Hlavní cíl centrální banky je držet inflaci kolem cílových 2 %. A tam inflace není. Spíš se pohybuje kolem 1 %, ačkoliv ECB sype peníze do oběhu jak divá a její bilanční suma se kvůli Programu výkupu státních dluhopisů během deseti let nafoukla zhruba na trojnásobek. Jinými slovy, i měnová politika ECB selhává.

Když budu jízlivá, řeknu, že jediné, co zatím ECB dokázala, je katapultovat ceny bydlení. Inflace na pultech obchodů sice neroste, zato rostou ceny bytů. A to tak, že se z nich stala politická otázka. Běžní lidé na své bydlení nedosáhnou, v Berlíně se už mluví o znárodňování nevyužitých bytů.

Děláme to špatně? Tak jen houšť!

A poučila se ECB ze svých chyb? Ani omylem. Naopak říká, že vzhledem k poklesu některých ekonomik se chce k výkupu dluhopisů opět vrátit a chce ještě zápornější sazby. Takže to, co se neosvědčilo, chce naservírovat ještě houšť a ve větších kapkách. Byty budou ještě nedostupnější.

To, co potřebujeme, je návrat k normální měnové politice. Nepotřebuje novinky sociálních inženýrů, nepotřebujeme záporné úrokové sazby, nepotřebujeme výkupy dluhopisů, nepotřebujeme tisk peněz. Potřebujeme, aby centrální banky dodržovaly zákony tak, aby o tom nikdo nepochyboval. Potřebujeme, aby se do čela centrálních bank místo politiků vrátili ekonomové.

Převzato z Sichtarova.blog.idnes.cz se souhlasem autorky

Autorka je ředitelka společnosti Next Finance s.r.o.



zpět na článek