Bulharsko vyváží své potíže. Nesmíme si to nechat líbit

Tvrdým postupem proti českému distributorovi a příslibem nižší ceny pro spotřebitele se včera bulharský premiér Bojko Borisov snažil zmírnit masové protesty Bulharů proti vysokým účtům za elektřinu. Odskákat to má společnost ČEZ Bulgaria.

Podnik ČEZ je v Česku neoblíbená firma. Nejenže posílá lidem protivné složenky, v nichž se dožaduje čím dál větších peněz, ale navíc bývá viněn z příliš velkého vlivu na českou politiku. Nyní se k tomu přidala i kritika za neúspěšné investice na Balkáně, kde je po maléru v Albánii na řadě Bulharsko.

Jen málo kritiků je však schopno si uvědomit, že dvě koruny ze tří u každé ztráty firmy ČEZ jdou z kapes daňových poplatníků.

Podle toho bychom na potíže našeho energetického gigantu měli pohlížet.

Je skutečností, že ČEZ od počátku století investoval v zahraničí více než sedm desítek miliard korun. A investoval je vesměs na východě a jihu. Mělo to logiku tehdy a má to logiku i dnes. Energetická soustava na Balkáně a v Turecku byla a je poddimenzovaná a má obrovský růstový potenciál. Kde jinde by se dalo investovat? Pokud by ČEZ investoval v západní Evropě nebo doma v Česku, byl by dnes ekonomicky na dně, protože v těchto regionech se vyplatí kvůli iracionální zelené politice Bruselu dnes jen soláry, větrníky a nejstarší a nejšpinavější uhelné elektrárny. Je jasné, že nejen ČEZ, ale všechny české velké firmy by měly být při investicích v zahraničí podporovány, protože za jejich investicemi najdou své obchodní příležitosti další naše podniky a přináší to Česku nemalý ekonomický prospěch.

Divil by se i čtenář Karla Maye

Investice na Balkáně nesly s sebou samozřejmě ne zcela zanedbatelné riziko, které však bylo v různých zemích různé. V Albánii, jejíž označení za evropský stát je hodně nadnesené, bylo to riziko jistě větší než jinde, a proto si ČEZ na svou investici pořídil garanci Světové banky. Šéfům v Praze jen trochu neklaplo přesvědčení, že doby Envera Hodži jsou záležitostí minulosti a otevřená loupež za pomoci státní policie se na sever od afrických břehů stát nemůže. A tak jim nedošlo, že když bude příjemcem garance albánská dceřiná společnost ČEZ, stačí vládě jen onu albánskou firmu jednoduše ukrást prostřednictvím právně neupravené nucené správy a zabránit tak konzumaci celé záruky poskytnuté Světovou bankou. Nyní zbývá jen arbitráž, která je sice od samého počátku jasně vyhraná, ale bude trvat roky.

Zatímco to, co se stalo v zemi Škipetarů, mohl každý čtenář Karla Maye čekat a zjevně i čekal, to, co se děje v Bulharsku, se čekat nedalo. Princip problému je stejný. ČEZ chce dostat zaplaceno za dodávky elektřiny a jeho odběratelé platit odmítají. A také v Bulharsku, stejně jako v Albánii, se za tyto odběratele postavila státní moc. Ale je zde jeden rozdíl. Bulharsko je členem Evropské unie a je považováno na rozdíl od Albánie za civilizovanou zemi, kde se lze domoci práva, byť zde při přístupovém řízení byly jisté pochyby pramenící z vlivu organizovaného zločinu na státní moc a justici. Nynější akce bulharské vlády však ukazuje, že ony pochybnosti mají více než reálný základ. Jak je možné, že premiér oznámí odebrání licence české firmě v řádu hodin, ačkoli o takovém kroku musí rozhodnout na vládě nezávislý regulační orgán, který ještě ani nezačal řízení, v němž má viněná firma vždy v civilizovaném světě právo podat námitky a pak se proti verdiktu i odvolat?

Podle dostupných informací je ČEZ dokonce viněn z bezvýznamného deliktu s pokutou zhruba dvě stě tisíc korun. Jiné pochybení nebylo dosud zveřejněno. Údajně předražená elektřina je přitom fakturována na základě cen, které určuje, stejně jako v Česku, příslušný regulační úřad.

Lze jistě pochopit, že bulharská vláda má v době ekonomické krize politické problémy. Má fixovaný kurz na euro a nemůže svým zaměstnavatelům fakticky nijak pomoci při zvyšování konkurenceschopnosti, takže místní lidé asi opravdu trpí. Jestliže však gangsterskými metodami chce přenášet své problémy a náklady na správu státu na zahraniční investory, nelze to trpět nikde na světě, a tím ani v Evropě.

Bezzubý Karel Schwarzenberg

Řekněme otevřeně, že to, co se děje ČEZ v Albánii a v Bulharsku, je politický problém. A je to problém, který se týká kapes českých daňových poplatníků. Je dost skandální realitou, že jedinou reakcí českého ministerstva zahraničí je nabídka ministra Karla Schwarzenberga firmě ČEZ, že pokud by potřebovala pomoci, tak se pan ministr bude angažovat. Je možné, že pan ministr pořád ještě žije ve volební kampani, ale tohle je přece jen trochu příliš. Situace, kdy nejprve v Albánii a nyní v Bulharsku se ocitají v ohrožení miliardy korun českých daňových poplatníků, vyžaduje od diplomatické služby trochu jinou reakci, než je vzkaz: "Kdyby něco, tak brnkněte." Je však možné něco takového očekávat od ministra, který termín ekonomická diplomacie považuje za vulgární? Myslí si i premiér Nečas, že musíme opravdu odevzdávat peněženku každému balkánskému raubíři, který si o ni řekne?

MfD, 20.2.2013

Autor je šéfredaktor týdeníku EURO