Naše Země se mění. Země s velkým Z, tedy planeta. To není nic překvapivého. Vždyť se mění v podstatě neustále. Ale charakter té současné změny s pravděpodobností rovnající se jistotě zasáhne citelně střední Evropu.

Tedy životní prostor nevelkého národa Čechů.

Drtivá většina odborníků se shoduje, že v příštích dlouhých desítkách a možná i stovkách let budeme vystaveni ani ne tak střídání jara, léta, podzimu a zimy, což vcelku dobře ovládáme, ale daleko více prudkým, neočekávaným a velmi silným výkyvům počasí. Ovšem pokud se výkyvy stanou standardem, jde o změnu podnebí.

Náš pás nazýváme tradičně „mírným“. Ani moc horko, ani třeskutá zima. Když je v létě 35 nad nulou, máme to za „děsný hic“. Když je v zimě dvacet pod nulou, kroutíme hlavou, co to jako má být. Když týden prší, jsme nervózní, protože to vypadá na záplavy. Když týden neprší, jsme nervózní, protože to vypadá na sucho.

Tak tyhle naše „extrémy“ si představme o pořádný kus větší a hlavně neustálé, každoroční a máme to, co můžeme očekávat my a hlavně naše děti.

Toto není nějaká konspirační teorie. To je nejpravděpodobnější scénář, jaký vědci vytvořili na základě všech relevantních aktuálních znalostí.

Všimněme si jednoho rozhodovacího paradoxu. Zatímco existence akutních (třebas jen málo významných problémů) vyvolá společenskou reakci a požadavek řešení, ke kterému také relativně rychle dojde (jakkoliv s ním jsou někteří nespokojení, ale to je normální), dlouhodobé problémy bývají odkládány stranou.

V podstatě je to ekonomická otázka. Svobodný trh je naprosto kompetentní řešit veškeré hospodářské otázky a problémy, které mají horizont do zhruba dvaceti, pětadvaceti let. Tedy které mají horizont investičního rozhodnutí. Neexistuje efektivnější nástroj, než trh. Když si „horizont investičního rozhodnutí“ přeneseme na pojem „životní éra politika“, dostaneme podobný výsledek. A ten je ještě posílen problémem zhruba čtyřletých volebních cyklů. Naše standardní politické uspořádání (které je ovšem jednoznačně nejlepší z těch, jaké jsme kdy znali) je uzpůsobeno k řešení problémů krátkodobých a střednědobých. Z hlediska dějů odehrávajících se desítky let je tento mechanismus velmi neefektivní. Viz důchodová reforma a demografická krize.

Vidíme to ostatně právě na „boji s klimatickými změnami“. Třicet let zákopové názorové války nás dovedlo k situaci, kdy stále nemáme žádnou shodu o míře vlivu činnosti člověka na tyto změny (jejichž existence je ovšem zjevná). Jak se ale zlepšila naše příprava na důsledky změn? Ve skutečnosti minimálně.

Máme přitom jistou představu, co je potřeba udělat, abychom v budoucí směsi střídajících se veder bez kapky vody, dlouhodobých dešťů s rekordními srážkami, prudkých bouří, jejichž urputnost a síla bude tropická a větrů o rychlostech převyšujících podstatně naše zvyklosti, nějak rozumným způsobem přežili.

Je třeba připravit města na nebývalá horka. Ochladit je. Což není to stejné, jako zabudovat klimatizaci do každého kamrlíku. Naše elektrická a další vedení budou muset v daleko větší míře pod zem. Ne proto, že na stožárech hyzdí krajinu. Ale proto, abychom vůbec byli schopni zajistit soustavné zásobování. Potřebujeme krajinu schopnou zadržet a „konzumovat“ podstatně větší množství vody. To nejsou jen nové nádrže nebo rybníky. To znamená zásadní změnu uspořádání zemědělství.

Bylo by toho samozřejmě daleko více, ale zastavme se u toho zemědělství.

A tady je ta potíž rozhodovacích procesů. Pokud bychom chtěli ekonomické využívání krajiny upravit způsobem, který bude směřovat k její dlouhodobé přípravě na extrémní podnebí příštích desetiletí a staletí, znamená to velké regulace do současného systému. Znamená to nařídit a také vynutit hluboké orby (nepopulární to představa, protože hluboká orba je energeticky velmi náročná a drahá). Znamená to změnit a prosadit přísnější regulaci osevních plánů. Znamená to regulovat výměry a mnohde i konkrétní uzpůsobení osevních ploch, obnovení mezí a řadu dalších „plánovacích“ kroků. A také zastavit elektrárny spalující biomasu, přinejmenším ty, které pro provoz používají speciálně pěstované technické rostliny. Jeden příklad proč je to nutné, jsem už dost dávno popsal v Acta Oeconomica Pragensia s kolegyní Arltovou (studie dostupná ZDE).

Potřebujeme obrovské investice do krajiny, do technického řešení zadržování vody a také potřebujeme regulatorní kroky v oblasti hospodaření s krajinou. Potřebujeme smysluplný plán pro naše města. Potřebujeme ostatně vyřešit již existující nebo hrozící problémy se zásobováním pitnou vodou obrovských (na naše poměry) aglomerací.

A nebude vůbec jednoduché něco takového prosadit. Proč? Protože to je nejen „běh na dlouhou trať“, ale také práce, jejíž výsledky nebudou celá desetiletí skutečně „vidět“. Nikdo nebude umět vyčíslit, zda by další mimořádné sucho za třeba deset nebo patnáct let znamenalo o deset nebo dvacet miliard menší škody, pokud bychom již nyní začali konat. To nejde spočítat. A kdybychom opravdu začali s přípravami na budoucnost, tak ruku na srdce. Když se za třicet let prokáže, jak mimořádně nutné to bylo, kdo za ty roky řekne: „Tehdy se o to zasloužila ta a ta paní, ten a ten pán a ukázalo se, že měli celou dobu pravdu. Tak jim postavíme alespoň pomník, když už jsme na ně nadávali, že kvůli jejich plánu nejsou na nic jiného peníze...“

Ne, ne. Spíše se obávám, že dalších několik desetiletí strávíme nadáváním na horko, záplavy a orkány. A to stále ve větším strachu z toho, co přinese ten příští rok. A stále větších zásadních hádkách o to, zda jména jednotlivým katastrofám dáváme genderově vyváženě.

Převzato z blogu Luboš Smrčka s autorovým souhlasem