Covidová krize, nedostatek čipů, ale i přísné emisní regulace. Blíží se doba, kdy si většina lidí nebude moci dovolit koupit nové auto. Anebo už nastala?

Covidová tsunami je za námi. Z nejhoršího jsme snad venku. Přibývá vakcín i očkovaných, život se vrací k normálu, rozjíždí se trh utlumený covidem a lockdowny.

Je to patrné i v automobilovém sektoru. Ze statistik Eurostatu vyplývá, že meziroční růst registrací nových osobních aut dosáhl v dubnu 219 procent. Ohromující číslo. Ale jen tehdy, pokud pomineme, že loni v dubnu bylo odvětví na dně. Automobilky odstavovaly výrobu, zákazníci až na výjimky čekali s nákupem na konec lockdownu.

Prodeje aut propadly o víc než tři čtvrtiny. Nyní se nacházejí téměř o čtvrtinu níž než před dvěma lety. Nasnadě je otázka: Kdy se vrátí nahoru? A vrátí se vůbec?

Nesmyslné cíle

Nahlíženo z Česka bychom si to měli přát. Automobilový průmysl tady vytváří téměř deset procent hrubého domácího produktu a zaměstnává na 180 tisíc lidí. A to nejen v samotných automobilkách, ale i ve firmách, které jim dodávají díly.

A mohli by si to přát také ve zbytku Evropy, nejen v Německu, protože v Evropské unii poskytuje automobilový sektor deset milionů pracovních míst a na HDP se podílí čtyřmi procenty.

Jenže bruselská Evropa zachraňuje planetu, chce Zemi zbavit emisí skleníkových plynů, které ji oteplují a mezi které patří oxid uhličitý. A k tomu si vlády vytkly smělý cíl: Do roku 2030 snížit emise z nových aut oproti roku 2021 o 37,5 procenta.

To znamená, že do konce dekády bychom se s CO₂ měli dostat na 62 gramů a míň na kilometr. Přepočteno na spotřebu, takové množství odpovídá 2,64 litru benzinu, anebo 2,32 litru nafty na sto kilometrů. Zjevně nereálné pro auta s benzínovými i dieselovými motory, ba i pro motory na LNG.

Šrouby se utahují

Po maléru s covidem, který způsobil výpadky výroby, naboural dodavatelské řetězce a zdražil čipy, ocel nebo hliník, mohli ještě nenapravitelní optimisté z automobilek doufat, že klíčoví politici pomůžou a povolí šrouby emisních regulací.

V Zelené dohodě pro Evropu (European Green Deal) z roku 2019, jejímž cílem je dosáhnout do roku 2050 uhlíkové neutrality, se počítá s tím, že emisní regulace pro automobilky bude revidována. A Evropská komise by měla revizi navrhnout už v polovině roku 2021, tedy za měsíc.

Jenže je zřejmé, že emisní regulace se rozvolňovat nebudou. Zato je možné, že budou přitvrzeny. Některé vlády chtějí postupovat rychleji, tlačí na Evropskou komisi, aby normy zpřísnila a stanovila pevné datum, po kterém nebude možné v unijních státech prodávat nové vozy na fosilní paliva.

Dá se tedy čekat, že automobilky dostanou naloženo ještě víc. K tomu se budou muset vypořádat s covidovým propadem, investovat do nových bezpečnostních systémů a zejména do vývoje elektromobility. Leckterá z automobilek také bude platit za překročené emisní limity.

A to vše samosebou pocítí ti, kteří auta kupují.

Ceny na úprku

Pro většinu spotřebitelů je děsivé, jak ceny nových aut stoupají. Jejich tempo přesahuje inflaci i růst mezd. Klesá tak počet zákazníků, kteří na nová auta dosáhnou. Podle údajů poradenské společnosti Ernst & Young chce většina Čechů vlastnit „levné“ vozy v cenovém pásmu od 250 tisíc do 500 tisíc korun. Nová auta s takovými cenovkami však z trhu mizí.

Rostoucí ceny jsou patrné třeba i na v Česku nejprodávanějším škodováckém modelu Octavia. Její třetí generace se v základní výbavě prodávala za 334 900 korun. Ta čtvrtá letos začíná až na 493 900 korunách. Pravda, technicky je výš, ale novou levnější Octavii už nekoupíte.

A že by tedy konečně začaly klesat ceny elektromobilů? Předpokladem takového vývoje je pokles cen baterií, kterému zatím nic nenasvědčuje. Chybějí kapacity na jejich výrobu a rozhodující část produkce je v rukou Číňanů, kteří kromě toho sedí na mnoha významných ložiskách lithia.

V letošní analýze České spořitelny ke stavu automobilového průmyslu se píše: „Rizikem je podle nás stav, kdy si většina lidí nebude moci dovolit koupit nové auto.“

Opravdu taková situace ještě nenastala? A jaké bude mít důsledky?

Čoudit, ale jezdit

Našinec se patrně poohlédne po levnější čoudící ojetině. Anebo si ponechá ještě víc čoudící staré auto a bude ho používat, dokud se nerozsype. V takovém případě se emisní regulace alespoň pro nejbližší roky minou účinkem. Emise se nesníží, spíš naopak.

Jenže i to staré auto se jednou rozpadne, anebo vás z něj regulátor vyžene. Pak se dá pořídit auto třeba na operativní leasing. Rychle jich přibývá. Auta se prostě pronajímají jako byty. A nakonec se můžou také sdílet.

Nic nového. O tom, že „budou všichni všechno mít dohromady“, se přece zpívalo už v Pekařově císaři.

Převzato z magazínu Finmag.cz se souhlasem redakce