Podpora zemědělství musí vycházet pouze z věrohodných čísel

Ty tam jsou doby, kdy beze zbytku platil verš z písničky "statistika nuda je, má však cenné údaje". Dnešní statistika je velmi pestrá džungle dat, v níž není snadné se vyznat, a cennost jakýchkoli údajů je při vhodné dezinterpretaci možné zpochybnit. Což se děje na každém kroku, takže v současné době platí, že ani číslům již nelze věřit. Respektive jak kterým.

Nejnověji, respektive po několik posledních měsíců, se tak děje při zpochybňování původních dat sloužících jako podklad pro vytvoření významného dokumentu – Strategie pro růst českého zemědělství a potravinářství, který představil koncem letošního února exministr zemědělství Petr Bendl. Význam Strategie spočíval a spočívá zejména v tom, že vychází z dříve nebývale kritického pohledu na vývoj našeho zemědělství v době po vstupu do EU, a v tom, že dokument po mnoha letech definuje konkrétní cíle a čeho a prostřednictvím jakých opatření chce naše zemědělství a potravinářství v příštích sedmi letech dosáhnout. To vše na podkladě čísel vycházejících z reprezentativních vzorků zemědělských podniků, údajů z jejich ekonomiky, zpracovaných metodikou obvyklou v EU.

Zpochybňovaná data

Problém je, že z těchto dat vzešlých z Ústavu zemědělské ekonomiky a informací (ÚZEI) nevyšla řada zájmových a lobbistických skupin moc pozitivně, případně z těchto dat vyplývá, že některé skupiny zemědělců dostávají zbytečně vysoké dotace či že by si jiní zemědělci zasloužili, zejména mají-li se splnit cíle ve Strategii obsažené, podporu vyšší. Což se pochopitelně některým lobbistům, kteří by mohli o nějaké peníze přijít, nelíbí.

Právě to je důvod, proč začala být původní data zpochybňována, proč se začaly vytvářet umělé a nereprezentativní podkategorie specifických zájmových skupin, na nichž začali ti, kteří usilují o více peněz, dokazovat, že výpočty ÚZEI byly chybné. Bohužel k tomu přispělo i samotné nové vedení ÚZEI, které tu či onde podlehlo lobbistickým tlakům a začalo následně fakticky zpochybňovat samo sebe.

Pokušení je samozřejmě velké – v praxi se hraje o 250 miliard korun na příštích sedm let, což jsou velmi slušné peníze. A právě nyní jde o to, jak a komu budou rozděleny, zdali tyto prostředky opravdu zvýší konkurenceschopnost našeho zemědělství a potravinářství a bude-li možné skutečně naplnit rozvojovou Strategii. To by mělo zajímat celou naší společnost, nejen ekonomy a zemědělce. V každém případě jde o utrácení nemalého množství peněz daňových poplatníků.

Když byla odborná veřejnost při představení tohoto dokumentu vyzvána k připomínkám s tím, že Strategie bude následně o tyto názory doplněna, poznamenal jsem, že nejlepším výsledkem startujícího připomínkového řízení by podle mne bylo, kdyby se původní dokument prakticky vůbec nezměnil. To stále platí, dokonce se zdá, že je takový závěr díky sílícím lobbistickým tlakům nanejvýš aktuální. Ne každý si v současné době uvědomuje, že různě poskládaná data mohou generovat, a také generují, různé závěry. Ne každý přitom dokáže rozeznat, komu a proč přeskládání původně věrohodných čísel slouží. Strategie rozvoje není dokument jednoduchý, takže posun třeba v mediální interpretaci téměř čehokoli je snadný. A za sedm let si už nikdo nevzpomene, že jsme díky nesprávným závěrům v roce 2013 utratili třeba desítky miliard korun zbytečně. Že je to v ČR celkem normální, je smutnou realitou.

Mezi nejdůležitější priority Strategie pozitivně přijímané celou zemědělskou a zřejmě i laickou veřejností patří zastavení trendů v poklesu chovaných hospodářských zvířat či ploch, na kterých se pěstuje v ČR zelenina. Obojí má dokonce pozitivní vliv na krajinu, takže takové cíle splňují i žádoucí multifunkčnost zemědělství. Chce-li je ale naše země skutečně naplnit, musí zavést programy motivující zemědělce ke zvyšování stavů zvířat, zejména skotu, ovcí a koz na horách všude tam, kde dokážou tamní pastviny taková zvířata uživit. Chceme-li naproti tomu zvýšit produkci zeleniny, musíme investovat do skleníků, intenzifikace zelinářské produkce a využít k tomu lokálně vyráběné a lokálně využívané teplozmístních obnovitelných zdrojů. Chceme-li zvýšit tuzemskou spotřebu sladkovodních ryb, musíme je především z pohledu spotřebitele zlevnit a rozšířit jejich nabídku, což lze opět dosáhnout investicemi do nových technologií a intenzifikací chovů "pod střechou". Chceme-li snížit riziko eroze, musí se v některých oblastech snížit zornění, a zemědělství naopak extenzifikovat.

Prostředky na zvedání hlavy máme

Všechny tyto postupy mají nicméně jedno společné – zemědělci musí odvést za využití veřejných peněz více práce. A to se některým nelíbí a přepočítávají čísla. Právě proto by ale měla veřejnost vědět, která čísla jsou ta správná. Bude-li tak v průběhu letošního roku někdo argumentovat různými výpočty a dokazovat, že bez určitého množství dotací do budoucna nepřežije, měli by se všichni interpreti katastrofických scénářů především ptát po zdroji takových výpočtů. Pakliže nebudou vycházet z původních dat Strategie pro růst, bylo by radno jim raději moc nevěřit.

Zhruba 250 miliard korun pro zemědělství představuje přibližně čtvrtinu celkového českého celoročního rozpočtu. To jsou navzdory všem kritikům malých podpor dostatečně velké peníze na to, aby při jejich účelném vynaložení naše zemědělství i potravinářství zvedlo v rámci celé EU hlavu.

Nejsme v bodě nula. Jen před pár dny jsme se mohli i v našich médiích dočíst, že podle Globálního indexu potravinové bezpečnosti, který byl vypracován pro prestižní časopis The Economist, jsou naše potraviny nejlepší ze všech postkomunistických zemí. Ačkoli si naši zemědělci téměř neustále stěžují, platí podobné hodnocení i pro naši prvovýrobu. Zvyšuje se efektivita chovů prasat, v hektarových výnosech cukrovky jsme se loni dotáhli na nejvyspělejší země EU. Není tedy nutné brečet, a ještě k tomu používat deformovaná čísla jako "argumenty".

Autor je agrární analytik

LN, 29.7.2013