Otázka č. 1: Považujete projekt eurozóny za úspěšný? Případně v čem vidíte jeho největší přínos/ztrátu?

Odpověď: Zavedení eura (což je výstižnější dvojice slov než „projekt eurozóny“) není úspěchem. Naopak, stalo se to jedním z největších problémů celého projektu evropské integrace. Mnohé bylo jasné už předem: ekonomové většinově, i když s různou silou a naléhavostí, před zavedením jedné měny v neoptimální měnové zóně varovali. Politici je – opět většinově – neposlouchali. Domněnku, že zavedení společné měny povede k postupnému vytváření optimální měnové zóny, považovali lidé jako já od počátku za naprostý nesmysl. Za dvacet let zkušenosti s eurem byl tento omyl praxí potvrzen. Země eurozóny nejsou na konci roku 2018 blíže k optimální měnové zóně, než byly před dvaceti lety.

Euro bylo vždy politickým projektem a mělo za cíl přispět k politické integraci Evropy. Ta nevznikla. Ukázalo se, že není snadné ze skupiny různorodých zemí vytvořit politický „stát“, pokud po něm není společenská poptávka. A ona opravdu není. Ani fiskální unie se nevytvořila, z mého pohledu samozřejmě naštěstí.

Euro za dvacet let přispělo k rozpolcení Evropy. Zničilo evropský Jih a začíná více a více ničit i Francii. Je evidentní, že Jih chce peníze, nikoli politickou unifikaci. Euro řadu zemí výrazně poškodilo. Paradoxně jedinou „success story“ je Slovensko, které si svým výhodným vstupním měnovým kursem vytvořilo dostatečně velký kursový polštář. Funguje to, ale je tam – pro běžného občana – draho.

Empirická data nám nemilosrdně prozrazují, že eurozóna je nejpomaleji rostoucí ekonomickou zónou na celém světě. To nemůže nikdo racionálně uvažující považovat za úspěch.

Otázka č. 2: Jakým největším hrozbám bude eurozóna v nejbližší budoucnosti čelit?

Odpověď: Neumím uvažovat v umělých kategoriích, jako je „eurozóna“. Ta je velmi spornou, velmi nejednolitou, nehomogenní ekonomickou entitou. Eurozóna jako celek nebude čelit ničemu. Mnoha problémům však budou čelit ty země eurozóny, kterým nevyhovuje dnešní měnový kurs eura a jednotná měnová politika.

Při jakékoli úvaze o budoucnosti by se mělo říci, jak se budou evropské elity vypořádávat se svým – zdá se, že v horizontu lidského života neřešitelným – problémem zvaným Řecko. Jak bude odstraněno systémové riziko italských bank (a některých dalších bank evropského Jihu). Co bude dělat eurozóna, resp. některé země eurozóny, po ukončení „kvantitativního uvolňování“, které minulý týden oznámil guvernér Draghi. Přežijí eurem znevýhodněné evropské země ukončení snadného financování rozpočtových deficitů, když evropská centrální banka přestane kupovat jejich státní dluhopisy? Jsou tyto země připraveny na „špatné počasí“, jaké přinesla např. krize let 2008-2009, atd.?

Na otázky tohoto typu dobré odpovědi nejsou k dispozici – pokud se stále vychází z nezbytnosti udržet jednotnou měnu v nehomogenním prostoru zemí, které sice chtějí peněžní transfery, ale nechtějí – pro mne oprávněně – totální likvidaci svého státu.

Publikováno v časopise Týden 31. prosince 2018