2.7.2022 | Svátek má Patricie


EKONOMIE: Zastřelte ekonomy! Neumějí předpovídat! (4)

4.3.2022

aneb Rychlý průvodce pro ekonomizující laiky 19

„Bankovní rada České národní banky na svém únorovém zasedání zvýšila dvoutýdenní repo sazbu na 4,50 %.

Následovaly reakce kladné až pochvalné nebo záporné až odsuzující: „Teoretici z ČNB odtržení od reality pokračují v destrukci naší ekonomiky“. Ačkoli je slovo „teoretici“ v citovaném výroku expremiéra míněno hanlivě, tak je třeba vědět: každé téma, děj nebo jev v lidském světě, je poměřováno, vysvětlováno a následně řešeno prostřednictvím „nějaké“ teorie.

Cílem čtvrtého dílu série (předchozí díly jsou tady, zde a tam) článků je ukázat změnu obsahu měnové politiky v průběhu času. Upozornění: zanechat čtení by nyní měli všichni čtenáři, kteří považují ekonomii za pavědu – toto je ekonomický text. Dále by měli zanechat čtení matadoři, kteří znají ekonomické učebnice. V článku budou pouze údaje, informace (seřazené údaje) nebo znalosti (v kontextu interpretované informace), které již znají. Čtením článků (a psaním komentářů) by mrhali vzácnými zdroji.

Laikové obvykle považují teorii za zbytečnost, které se zbaví prohlášením o „zbytečném teoretizování“. Následně se uchylují ke krkolomným konstrukcím, aby dokázali pravdivost svých představ. Obvykle končí intelektuálním karambolem, protože se jim „jevy nedostanou na požadované místo“, protože neznají „vztahy mezi jevy“.

Přitom není užitečnějšího nástroje než teorie, tzn. soustava prvků charakteristických vlastností a konkrétních vztahů (pravidelnosti a posloupnosti) mezi prvky. Jedná se o soustavu principů a nástrojů testování, které byly v minulosti prokázány a jsou v současnosti platné. Jedná o spojitý a nepřetržitý proces získávání, třídění, analyzování, testování a vyhodnocování informací a znalostí. Včerejší vědění je dnes testováno a ověřováno. Jestliže obstojí, tak je základnou pro získání zítřejšího vědění. Pokud neobstojí, je nahrazeno novou teorií a proces pokračuje „spirálovitě“ donekonečna.

Thomas Kuhn obohatil vědecký slovník o termín „paradigma“: souhrnný název pro obecně uznávané vědecké výsledky, které jsou dobovou (teď a tady) předlohou problémů a současně vzorem jejich řešení.

Dnes je spojována měnová politika s existencí centrální banky, tudíž paradigma měnové politiky spatřilo světlo světa roku 1668, kdy ve Švédsku vznikla první centrální banka planety. O dvacet šest roků později (1694) byl rozšířen počet centrálních bank na dvě založením anglické centrální banky. Obě byly soukromými korporacemi (nezávislými na vůli panovníka), poskytovaly úvěrové a depozitní služby a měly zakázáno emitovat bankovky. První změna paradigmatu spočívala ve vzniku měnové politiky a bylo opuštěno původní paradigma bez měnové politiky. Cílem bylo odstranit vznik krizí.

V první třetině 18. století byly obě centrální banky vybaveny privilegiem emitovat bankovky, což je v kombinaci s existencí režimu „částečných rezerv“ (banky nemusejí držet 100 % krytí vkladů) třaskavý inflační koktejl. Následně explodovala úvěrová expanze nekrytých peněz do obludných rozměrů, takže na konci 18. století bylo anglické centrální bance umožněno nevyplácet zlato po dobu dvaceti let. Úvěrové expanze vedly k osmi bankovním krizím ve Spojených státech mezi lety 1837 až 1907, z nichž dvě způsobily hospodářské recese (v letech 1857 a 1873). Všechny byly překonány bez existence centrální měnové autority. Federální rezervový systém (centrální banka Spojených států) vznikl až v roce 1913 (jako soukromá korporace). V samostatné Československé republice vznikla centrální banka roku 1926, předtím prováděla měnovou politiku Rakouská centrální banka (vznik roku 1816). Každopádně první paradigma měnové politiky vládlo (s krátkými epizodami pokusů o zavedení neplnohodnotných peněz) ekonomické teorii po dobu přesahující 250 let.

Druhá změna paradigmatu měnové politiky nastala počátkem třicátých let 20. století (její kořeny jsou však dány existencí Velké války), která je charakterizována kombinací dvou jevů:

─ definitivní opuštění režimu plnohodnotných peněz roku 1931 v Anglii a roku 1933 ve Spojených státech;

─ umožnění bankovnímu systému provádět úvěrovou expanzi prostřednictvím snížení povinných rezerv.

Cílem bylo (znovu) odstranit vznik krizí. Plnohodnotné peníze byly nepřekročitelným rámcem a veškeré transakce dosud byly „regulovány“ aktuální zásobou plnohodnotných peněz. Pokud některý účastník úvěrového procesu expandoval nad úrovní plnohodnotných depozit, tak nemohl expandovat jeho obchodní partner. Oficiální zrušení stoprocentního krytí a snížení povinných rezerv na 21 % roku 1913 a následně na 10 % roku 1917 bylo spuštěním epochy bezprecedentní úvěrové expanze. Mentálně tupým pokusem státní byrokracie o „odstranění nedostatku“ úvěrových prostředků.

Aktuální příběh Sberbank je nevyhnutelným vyústěním systému částečných rezerv. Pan Gama a paní Delta mohou nekonečně mudrovat o důvodech runu na banku. Vymýšlet roztomilé báchorky pro svoji „intelektuální kastu“. Jsou zcela a naprosto lhostejné. V režimu stoprocentního krytí vkladů by nikdo nepřišel o haléř. Pokud přišel, tak se jedná o podvod nebo zpronevěru se škodou, kterou někdo konkrétní musí uhradit. Tak probíhají soukromé transakce. V případě státu se jedná o měnovou politiku. Když dva dělají totéž, není to totéž. Quod licet Iovi, non licet bovi.

Režim částečných rezerv obsahuje princip hospodářských poruch, které nastanou pokaždé při ukončení úvěrové expanze. Ceny reálných aktiv se vyrovnávají s jejich nominálními cenami, což je princip rovnosti aktiv a pasiv. Jejich přizpůsobení má podobu ztráty, tzn. jsou odbourány předchozí mylné investice. Čím je delší úvěrová expanze, tím je delší přizpůsobení. Čím je delší mejdan, tím je delší kocovina. Úvěrová expanze vždy probíhá na podporu poptávky (pokaždé jako nová kreativní měnová teorie). Následně jsou všichni tvůrci měnových politik „překvapeni až ohromeni“ vysokou inflací. Klasikové byli ostražití při ohlašování převratných objevů. Obvykle se totiž ukáže, že objevitel (dnes kreativec) se jen neseznámil s dosaženým věděním a oživuje prastaré (mnohokrát vyvrácené) omyly. V konkrétním případě kreativních měnových politik jde o „nové vydání staletých inflacionistických pseudověd“ (L. von Mises).

Režim plnohodnotných peněz nutil bankovní systém přijímat do rezerv pouze vysoce likvidní aktiva neboli aktiva směnitelná s minimálními náklady konverze na plnohodnotné peníze. Bývalý šéf FED Ben Bernanke bezelstně konstatuje, že uvedený systém „znevýhodňoval centrální banky v podpoře hospodářství, protože nesměly vůbec vstupovat na finanční trhy“. Vzhledem ke zkušenostem s měnovými expanzemi, které vyvrcholily v letech 1914 až 1918, byl zákaz naprosto logický. Vládní měnové politiky znehodnotily veškerá finanční aktiva a vedly k hospodářskému úpadku. Zvoleným řešením úpadku byla další úvěrová expanze, kterou následovala nevyhnutelná hyperinflace, a ta vyústila v učebnicový hospodářský rozvrat. Tohle všichni ekonomové vědí ex ante. Uvedené události jednoznačně potvrdily všechny předpovědi ekonomů (nikoli katedrových socialistů) z tvorby nekrytých aktiv. Také odhalily nekonečnou naivitu byrokracie a katedrových socialistů při pokusech o brzdění úvěrových expanzí ze strany státu. Namísto opuštění státních zásahů byly zvýšeny regulace.

Takže byla rozšířena „odpovědnost“ centrálních bank na regulátora celého finančního systému. Tzn., kromě bank mají nově dohled také nad všemi obchodními společnostmi, které fungují na finančních trzích jako jsou pojišťovny, obchodníci s cennými papíry apod. Aby byla měnová politika pod kontrolou, tzn. udržovala „správnou peněžní zásobu“, která nebude brzdit hospodářský růst a současně netvořit inflaci. Cesty do pekel jsou vždy dlážděny deklarací dobrých úmyslů.

Ještě existovalo poslední (slabé) pouto k plnohodnotným penězům. Část mezinárodních finančních transakcí v nich byla realizována. Avšak roku 1973 bylo přetrženo také poslední pouto s plnohodnotnými penězi. Spojené státy zcela zrušily všechny vazby plnohodnotných peněz na americký dolar. Úvěrové expanze je nyní možné konat bez omezení. Druhé paradigma měnové paradigma trvalo 40 let.

Třetí změna paradigmatu měnové politiky v podobě papírových měn bez „měnové kotvy“ byla označena autory píšící v „rakouské tradici“ za „konec měnové historie“ (Murray Rothbard). Svět papírových peněz nevyhnutelně povede k velké nebo větší inflaci. Vznikají ze vzduchu. Jsou zástavou na neexistující aktiva, u který se předpokládá, že je snad (asi, možná) někdo v budoucnosti vyrobí. Inflace je nevyhnutelná. Podmínky fungování papírových peněz jsou dvě a musejí působit současně. První je důvěra občanů ve stát a jeho instituce. Druhou je jejich nucený oběh, tzn. všichni je musejí přijímat jako univerzální prostředek směny, tzn. vyrovnávání závazků a pohledávek.

Cílem bylo (znovu a opět) odstranit vznik krizí. Třetí měnové paradigma bylo modifikovanou verzí kvantitativní teorie peněz, kterou vybudoval Milton Friedman (nositel Nobelovy ceny za ekonomii za rok 1976). Východiskem pro nalézání správného objemu měnové báze je rovnice, kde na jedné straně je součin měnové báze a rychlosti jejího obratu (počet transakcí). Na druhé straně je součin cen a množství produkce, resp. hrubého domácího produktu. Konstrukce vychází z předpokladu, že pokud je rychlost obratu peněz předvídatelná a množství peněz v ekonomice stačí obsloužit daný objem produktu za stabilní cenové hladiny, tak se cenová hladina nemění. Nevzniká inflace nebo deflace.

V 70. letech nastala dvojciferná stagflace (souběh inflace a nezaměstnanosti) při nízkých úrokových sazbách. Federální rezervový systém situaci zvládl pomocí monetaristických metod M. Friedmana, aby následně zcela přešel na řízení měnových agregátů. Třetí paradigma měnové politiky se ujalo. „Mírná komplikace“ nastala v polovině osmdesátých let 20. století. Finanční sektor objevil všechny možnosti vyplývající ze systému částečných rezerv a emitoval peníze prostřednictvím finančních inovací (deriváty a deriváty derivátů). Řízení objemu měnových agregátů se stalo složitým až nemožným. Třetí paradigma měnové politiky tak trvalo necelých 20 roků.

Čtvrtá změna paradigmatu měnové politiky vešla ve známost jako „přímé cílování inflace“. Paradigma vzniklo na Novém Zélandu na konci roku 1989 a brzy se rozšířilo do celého světa. Česká národní banka se jím řídila neoficiálně od roku 1998 a oficiálně přešla na „přímé cílování inflace“ od roku 2008. Logika uvedeného paradigmatu se pohybuje ve schématu: úroková sazba ovlivňuje spotřebu, úspory a investice. Růst úrokové sazby omezuje spotřebu, zvyšuje úspory, omezuje investice a naopak. Výše cílové inflace je zjišťována jako jeden z cenových indexů (spotřebitelských cen, výrobců a deflátor HDP) a její výše je stanovena na úrovni 2 %. Takový stav je považován za cenovou stabilitu a k němu míří aktivity měnové politiky. Čtvrté měnové paradigma je fakticky statistickou fikcí a měnovou politikou bez jakékoli vazby na peníze.

Cílem nebylo jen odstranit vznik krizí. Čtvrté paradigma mělo být počátkem epochy bez krizí, protože už se protagonisté měnové politiky naučili předcházet hospodářským cyklům. Čtvrté měnové paradigma nazvali jako dobu „velkého umírnění“ (z anglického originálu „Great Moderation“). Přes všechna radostná očekávání nebyla epocha čtvrtého paradigmatu ušetřena měnových krizí. Nejznámější byla asijská měnová krize v druhé polovině devadesátých let 20. století, která se přelila také do České republiky. Čtvrté měnové paradigma vedlo k narůstání bankovních bilancí a měnových nerovnováh. Bylo nevyhnutelným důsledkem podpory poptávky v podobě obchodů s finančními produkty jako byly deriváty a masové poskytování „nestandardních“ hypoték. Na podzim roku 2007 čtvrté měnové paradigma skončilo po 17 letech. Tehdy zastavily výplaty tři francouzské investiční fondy, protože měly v majetku „kontroverzní“ aktiva investičních fondů amerických bank. Uvedená aktiva nebylo možné ocenit a byla považována za extrémně riziková. Později byla označována termínem z chemického slovníku: toxická.

Následné události roku 2008 byly nevyhnutelným důsledkem velmi uvolněných měnových politik a vedly k finanční explozi na podzim 2008: největší finanční krizi od roku 1929. Naplnily se všechny temné předpovědi „Rakušanů“, že ignorování ekonomické teorie povede do katastrofy. Tohle všichni ekonomové vědí ex ante. Převratným vynálezem čtvrtého měnového paradigmatu jsou záporné úrokové sazby, které zcela obracejí ekonomickou logiku: odklad spotřeby je penalizován! Všechna čtyři paradigmata měnové politiky vznikla za účelem zamezení vzniku finančních krizí, zabránění cyklického opakování inflace a poskytnutí stability finančnímu sektoru. Krize nezmizely. Opakují se cyklicky. Následující graf Inflace v režimu Zlatého standardu (vlevo) a inflace v režimu po Zlatém standardu (vpravo) ukazuje „pěkné výsledky“ státních zásahů do měnové politiky.

Inflace

Období Zlatého standardu se vyznačuje mírnou (0 – 2%) deflací a inflací. V následujícím období se inflace stala trendem a normou. Za téměř 100 let provádění státní měnové politiky bylo dosaženo jediného výsledku: výroba inflace je oficiální měnovou politikou. Inflace, která byla považována za zlo po všechny časy, byla kreativně nazvána kvantitativní uvolňování (případně monetizace) je předmětem uctívání nebo alespoň oslavování. Všechny vládní zásahy selhaly. Paní Pyšná a pan Nadutý a další katedroví socialisté přicházejí s nepřekvapivým závěrem: je málo regulací. Používání stejných prostředků a očekávání jiných výsledků je projevem šílenství. Jiný závěr je (v mojí měšťanské logice) nepředstavitelný.

Všichni ekonomové vědí ex ante, že inflace je tisk nekrytých peněz a inflace vede k rozvratu. Všichni vědí, že „bez práce nejsou koláče“, tzn. méně sofistikovanou verzi nevyhnutelného faktu, že statky vznikají prací. Ekonom umí předvídat: bohatství (hojnost statků) vzniká z práce a úspor, po všechny časy.

V závěrečném dílu bude úrok.



Akční letáky
Akční letáky

Všechny akční letáky na jednom místě!