Neviditelný pes

EKONOMIE: Zastřelte ekonomy! Neumějí předpovídat! (2)

25.2.2022

aneb Rychlý průvodce pro ekonomizující laiky 17

„Ministerstvo financí v nové prognóze zhoršilo odhad růstu hrubého domácího produktu v letošním roce na 3,1 procenta z listopadových 4,1 procenta“.

„Český statistický úřad informoval, že míra nezaměstnanosti během čtvrtého čtvrtletí poklesla na nové minimum 2,2 % a další růst poptávky po práci naráží na nedostatek pracovní síly“.

„Bankovní rada České národní banky na svém únorovém zasedání zvýšila dvoutýdenní repo sazbu na 4,50 %. Inflace ještě dále vzroste a v prvním pololetí se bude blížit 10 %“.

„Hospodářská komora očekává výrazné zpevnění kurzu koruny v prvním pololetí roku 2022“.

V každém výše uvedeném prohlášení jsou obsaženy termíny, které jsou ekonomickým profesionálům známé: hrubý domácí produkt (HDP), nezaměstnanost, inflace a měnový kurz. Pracují s nimi pod souhrnným názvem: makroekonomické ukazatele (agregáty).

Cílem druhého dílu série článků (první díl zde) je ukázat vývoj makroekonomických ukazatelů a jejich vazbu na ekonomickou teorii. Upozornění: zanechat čtení by nyní měli všichni čtenáři, kteří považují ekonomii za pavědu – toto je ekonomický text. Dále by měli zanechat čtení matadoři, kteří znají ekonomické učebnice. V článcích budou pouze údaje, informace (seřazené údaje) nebo znalosti (v kontextu interpretované informace), které již znají. Čtením článků (a psaním komentářů) by mrhali vzácnými zdroji.

Obsahem úvodních citací je, že růst HDP nebo zaměstnanosti obecně aspiruje na vyvolání pozitivních pocitů ve společnosti. Růst nebo pokles inflace nebo měnového kurzu je (z pohledu pozitivních pocitů ve společnosti) záležitost nejistá. Pan Dub včera „bojoval“ s nízkou inflací, dnes „bojuje“ s vysokou inflací. Včera „bojoval“ proti posilování kurzu, dnes je posilování kurzu v pořádku. Obvykle pan Dub oznámí, že je nutné provést další státní zásahy. Zítra budou napraveny škody, které se dnes projevily jako důsledek včera provedených státních zásahů. A pes jitrničku sežral.

Stručně řečeno makroekonomické ukazatele jsou jednotný název pro souhrnné veličiny za hospodářství, které podávají (v číselné podobě) informaci o toku jednotlivých veličin nebo vývoji konkrétních jevů a zjišťují rozsah hospodářských aktivit na území jednotlivých zemí. Následně jsou politickými a akademickými elitami interpretovatelné tak, že vypovídají o výkonnosti hospodářství. Na jejich základě umějí příslušné autority rozpoznat pozitivní nebo negativní stavy a trendy, následně rozhodnout, a nakonec uskutečnit příslušná opatření, která povedou k jejich změně žádoucím směrem.

Obsah makroekonomických ukazatelů je předmětem diskuse nepřetržitě a spojitě od doby, kdy Simon Kuznets (nositel Nobelovy ceny za ekonomii za rok 1971) položil důmyslné základy Systému národního účetnictví. Tento je vybudován na základech ekonomie Johna Maynarda Keynese, který postavil v 30. letech makroekonomii na nových pilířích jako reakci na Velkou Depresi.

Jeho dnešní podoba (ESA 2010) je dalším zpřesněním „dodávek a užití a soustavy vstupů a výstupů pro mezinárodní srovnání výkonnosti regionu, země nebo skupiny zemí v rámci zemí Evropské Unie“. Jedná se o pokus vytvořit analogický výkaz na agregátní úrovni k výkazu zisků a ztrát na podnikové (firemní) úrovni. V obchodních korporacích mají výsledovku, která ukazuje zisk nebo ztrátu. Akademici se pokusili dodat výsledovku na úrovni státu.

Začátečníci obvykle zmiňují počátek sledování makroekonomických ukazatelů 30. léta 20. století. Velká Deprese vedla některé ekonomy k obavám, že se kapitalismus vyčerpal, je ve slepé uličce a bude nutné vymyslet nový systém.

Úvodní souvětí „zakládající listiny“ ekonomie „Původním zdrojem všech nutných životních prostředků a věcí zpříjemňujících život, které každý národ ročně spotřebuje, je jeho roční práce, a předmětem jeho spotřeby je buď přímý produkt této práce, nebo to, co se za tento produkt koupí od jiných národů“, jednoznačně ukazuje jejich omyl a prokazuje, že již „otec zakladatel“ uvažoval v souhrnných ukazatelích.

Klasikové tedy pracovali s agregovanými jevy a konkrétním přínosem je vztah mezi agregátní poptávkou a agregátní nabídkou. Dnes známý pod názvem Sayův zákon trhů. Celková nabídka se rovná celkové poptávce, ačkoli ve struktuře celkové nabídky a celkové poptávky může existovat odlišnost. J. B. Say byl (než se rozhodl pro dráhu klasika) velmi úspěšným podnikatelem. Bilance aktiv a bilance pasiv je vždy vyrovnaná. Prostřednictvím cenového systému (na podnikové úrovni prostřednictvím výsledovky). Jasnozřivost klasiků je oslnivá.

Začátek éry „nové“ makroekonomie je datována vydáním „Obecné teorie zaměstnanosti, úroku a peněz“ roku 1936 z pera J. M. Keynese. Byly vzneseny naprosto zásadní pochybnosti o samoregulačních schopnostech kapitalismu a identifikovány dvě příčiny: existence Zlatého standardu a nepružné mzdy směrem dolů.

Zlatý standard mírně brzdil měnovou expanzi, ale fakticky byl opuštěn při zahájení Velké Války. Bankovní systém částečných rezerv umožňuje provádění měnové expanze, kterou prováděly všechny centrální banky nejpozději od konce 19. století a Federální rezervní systém od svého vzniku roku 1913. Snížení úrokových sazeb a zvýšení měnové zásoby byly dalšími faktory rozmachu akciových trhů a následného „splasknutí bubliny“. Pan Tis vždy sníží úrokové sazby, vždy zvýší měnovou bázi, aby podpořil poptávku. Pokaždé je překvapen, že jeho úsilí končí krizí. Slovo krize vyvolávalo špatné pocity, tak ji pan Tis přejmenoval na depresi. Avšak deprese také vyvolávala negativní sentiment, tak ji přejmenoval na recesi. Slovo recese si nevedlo lépe než předchůdci, ale panu Tisu již došla představivost, tak opět používá slovo krize. Důvod vzniku krizí pan Tis dosud nenašel.

Velká Deprese už přímo vyústila ve snahy o vymyšlení pokrokového teoretického rámce, který by umožnil vysvětlení a výklad nestability vývoje hospodářství. Nastalo obecné přesvědčení (disent byl nečetný), že svět trpí nedostatkem poptávky, což otevřelo prostor „stabilizaci“ hospodářství prostřednictvím státních zásahů. Disidenti byli označeni za teoretiky podle pouček dávno překonaných myslitelů. Bylo třeba reflektovat realitu a řešit praktické problémy obyčejných lidí. Obsah je stejný, mění se kulisy.

Ekonomická teorie se dostala do nového paradigmatu po logickém řetězci: nedostatečná poptávka, cyklické výkyvy hospodářství a nezaměstnanost a nástroje hospodářské politiky. Stručně řečeno přechod od laissez faire k řízenému hospodářství, tzn. od neviditelné ruky trhu k viditelné ruce státu. K správnému vyladění hospodářské politiky je třeba souhrnných ukazatelů, které budou vypovídat o ekonomických aktivitách. Bylo nejprve nutné vyvinout koncepty, definice, klasifikace a metody. Aby mohly být použity k výrobě statistických informací, které by popisovaly stav a pohyb ekonomických jevů v čase a prostoru.

V 50. letech 20. století, vznik nadnárodních organizací (OSN, MMF, Světová banka, OECD, Eurostat atd.), rozvoj nových technologií a rostoucí role státu v ekonomických a společenských záležitostech přiměl akademické a politické autority ke koordinovanému postupu při přijímání statistických metod pro zjišťování ekonomických jevů. A není možné všechny účastníky procesu šmahem označit za hlupáky. Zapojili se vynikající ekonomové tehdejší éry: Simon Kuznets (nositel Nobelovy ceny za ekonomii za rok 1971), James Edward Meade (nositel Nobelovy ceny za ekonomii za rok 1977) a Robert Stone (nositel Nobelovy ceny za ekonomii za rok 1984). Jejich studie byly základem, na kterém byl vybudován účetní rámec, který podává podrobný popis soustavy vstupů a výstupů, aby byl mezinárodně porovnatelný – Systém národních účtů (SNA). Byl poprvé publikován roku 1952 a jeho evropská verze Evropský systém národních a regionálních účtů (ESA), který byl poprvé publikován roku 1970.

Následujících pět dekád je nudných, protože SNA a ESA byly „jen rozvíjeny a zpřesňovány“, jak se měnily požadavky státních byrokracií: v 60. letech k vývoji a podpoře hospodářských opatření za účelem stabilizace cyklických fluktuací, v 70. letech v důsledku přechodu na režim volně plovoucích měn, v 80. letech v důsledku druhého ropného šoku, v 90. letech v důsledku „zrodu informační společnosti“.

Stručně řečeno, pokud jsou makroekonomické agregáty základními hybateli, které následně vedou exekutivní orgány k regulačním opatřením a zásahům, tak je v „informačním a komunikačním věku“ nekonečná poptávka po statistických údajích. Navíc jsou statistiky očima byrokrata.

V roce se ptal 1963 Milton Friedman (nositel Nobelovy ceny za ekonomii za rok 1976) na malý počet zjišťovaných statistik v Hongkongu. Ministr financí Sir John James Cowperthwaite odvětil: „Kdybych je nechal všechny ty statistiky zjišťovat, chtěli by je hned využít k plánování. Nemůžeme si prostě dovolit, jakkoliv poškodit hlavní zdroj síly naší ekonomiky, svobodu podnikání. Je pro nás stále lepší spoléhat se na neviditelnou ruku 19. století než nechat ekonomiku manipulovat neohrabaným prsty byrokratů“.

V předchozím dílu jsem popisoval ekonomii jako hodnotově neutrální popis lidského jednání ve světě vzácnosti. Jednají pouze jednotlivci, kteří se mohou organizovat ve skupinách, které nazýváme rodiny (domácnosti) nebo obchodní společnosti (firmy). Mezi uvedenými entitami probíhá interakce (směna), což znamená, že jednotlivci nebo firmy poptávají nebo nabízejí práci, tzn. šití oděvů nebo praní oděvů.

Makroekonomie je od základu úplně jiný příběh. Termín „makro“ oznamuje, že existuje ještě „jiná“ ekonomie, která se odlišuje od předchozího popisu. Jednotlivci vůbec neztrácí čas, zabývá se ekonomikou jako celkem, stojí nad jednotlivými transakcemi a je tvořena jejich součtem nebo existuje v podobě abstraktních modelů. Sám nejsi nic. Ale kolektiv, to je něco. Makroekonomie zkoumá souhrnnou výrobu, zaměstnanost, agreguje jednotlivé trhy, aby zjistila množství statků na nich vyrobených, množství zdrojů, které byly na výrobu spotřebovány, kolik lidí se podílelo na výrobě.

Výchozím předpokladem je, že agregovaná data vypovídají o většině společnosti, tzn. většině obyvatel, domácností a firem. Pokud se některé souhrnné ukazatele odlišují od arbitrárně (libovolně, nahodile) stanovených údajů, tak jsou realizována opatření na úrovni hospodářství prostřednictvím vlády (státu). Neexistuje žádný vědecký způsob, jak dojít např. k prospěšnosti inflace ve výši 2 %. Centrální bankéři se takhle prostě dohodli. Vědecky má uvedený parametr stejnou hodnotu jako legendární odpověď chlapa, který se v El Pasu svlékl do naha a skočil mezi kaktusy: „v tu chvíli se to zdálo být jako dobrý nápad“. Přesto vláda provede hospodářská opatření, která mají zajistit, aby se příslušná veličina dostala do hodnot, které jsou považovány za správné nebo užitečné. Ačkoli je ex ante jasné, že budou mít „selektivní dopady“, tzn. povedou k redistribuci majetku ve společnosti.

Makroekonomie je hodnotově zabarvená disciplína (na rozdíl od vědy ekonomie). Obsahuje hodnotící výroky, provádí meziosobní srovnání užitku, doporučuje zásahy vedené viditelnou rukou vlády, do neosobních vztahů vedených neviditelnou rukou trhu. Protagonisté státních zásahů jsou přesvědčeni, že v souhrnu se povede společnosti lépe, ačkoli některým se může vést hůře.

Jaké jsou výsledky vládních zásahů založených na makroekonomických agregátech v realitě běžných dnů? V 70. letech 20. století nastala dvojciferná stagflace, tzn. souběh inflace a nezaměstnanosti, v 80. letech vypukla finanční krize, v polovině 90. let řádila asijská finanční krize, která se přelila do zbytku světa a v závěru první dekády nového milénia vybuchla největší finanční krize od dob Velké Deprese. Zprávy o inflaci z roku 2008 svědčí, že hospodářské autority někde udělaly chybu: „Globální finanční krize negativně ovlivňuje světovou ekonomiku, vstoupila v polovině září tohoto roku do nové intenzívní fáze, jež ohrožuje fungování celého globálního finančního systému“. Závěry z krize byly předvídatelné. Státní zásahy selhaly. Stát bude zasahovat ještě více. Krizi způsobila uvolněná měnová politika, tak musí být ještě uvolněnější. Byl opuštěn tisk inflačních peněz. Byl nahrazen kvantitativním uvolňováním. To není „hloupé“ tištění inflačních peněz, to je „chytré“ tištění inflačních peněz.

Verifikací fungování „chytrého“ tištění inflačních peněz byly měnové intervence, protože (chvilka napětí, virbl bouří) prý hrozila deflace. Míra inflace zjišťovaná jako CPI se po celou dobu měnových intervencí od 7. listopadu (kouzlo nechtěného) 2013 do 6. dubna 2017 ani nepřiblížila pásmu ve vymezeném prostoru stanoveném inflačním cílováním (1 % až 3 %). Pohybovala se v intervalu 0,3 % až 0,7 %. V okamžiku ukončení měnových intervencí dosáhla inflace výši 1,3 %. „Chytré“ kvantitativní uvolňování.

Jestliže byl poměr HDP a M2 (oběživo, jednodenní vklady, vklady se splatností dvou let a vklady s výpovědní tříměsíční výpovědní lhůtou) roku 2007 ve výši 66 %, tak roku 2017 byl poměr ve výši 22 %. HDP roku 2007 byl zjištěn v objemu 3 840 117 mil. Kč a M2 v objemu 2 308 662 mil. Kč, HDP roku 2017 v objemu 5 047 267 mil. Kč a M2 v objemu 4 139 907 mil. Kč. Tempo růstu měnové zásoby je v každém jednotlivém roce vyšší než tempo růstu HDP. Prostě „chytré“ kvantitativní uvolňování.

Proč muselo být zavedeno státem řízené hospodářství, když státní zásahy založené na makroekonomických agregátech neodstranily krize? Raketový nárůst cen energií od druhé poloviny roku 2021 je přímým důsledkem vládních zásahů – schválených na úrovni vlád a realizovaných EU pod názvem Green Deal. Inflace dosahujících nevídaných výšin (9,9 % leden 2022) je nevyhnutelným důsledkem kvantitativního uvolňování, které nebylo „chytré“ nikdy. Roztomilé povídačky protagonistů státních zásahů mohou splést pouze pana Pomalého, který si dosud neuvědomil, že stát má monopol na „tisk kusů papírů, které nosíme po kapsách“.

Pan Lípa dodnes nepochopil, že bohatství vzniká výrobou užitečných statků a nikoli státními zásahy. Slečna Voda nebo paní Pivo mu přijdou na pomoc s omluvou, že bez státních zásahů by byl stav ještě horší (následují krkolomné konstrukce a intelektuálních zvrhlosti). Osazenstvo je odmění potleskem a pan Lípa založí další úřad na produkci „tvrdých dat“. V příštím dílu čeká Hrubý domácí produkt.



zpět na článek