Na následujících řádcích hodláme důkladněji analyzovat jeden z bodů diskuse o Zlatém standardu: 13. Zlatý systém neumožňuje emisi peněz prostřednictvím úvěrů. Potenciální dlužníci proto nemohou získat úvěr ve vyšším objemu, než je objem zlata uložený v bankách na termínovaných vkladech. Po vyčerpání termínovaných vkladů v bankách by již žádný potenciální dlužník na úvěr nedosáhl, který prof. Revenda uvedl v desáté kapitole své knihy Peníze a zlato.

S citovaným bodem 13. polemizuje Štefan Marek v týdeníku Euro v článku Šestnáct stupňů ke zlaté profesora Revendy.

Odpověď Štefana Marka k tomuto bodu bohužel nejde ke kořenu problému. Upozorňuje sice na nesporný fakt, že banky nejsou jediným kanálem, kterým se peníze mohou dostat od spořivců chtivých investování k podnikavcům žádajících úvěr. Zmíněný bod prof. Revendy má podstatu někde jinde. Tato podstata je zcela zásadní a její objasnění vyžaduje více než pouhé dvě věty.

Stručný popis současného mechanismu přechodu peněz z bank k žadatelům úvěru je následující: pan Podnikavý dostane nápad postavit továrnu na koloběžky. Jde za panem Bankéřem a pokud ho o životaschopnosti podnikatelského záměru přesvědčí, tak mu pan Bankéř poskytne úvěr. Potíž je v tom, že se jedná o zcela nové peníze, které vznikly důsledkem aktivity pana Bankéře zvaného podpis úvěrové smlouvy. Pan Podnikavý následně za tyto peníze nakoupí stroje, materiál, najme zaměstnance a spustí výrobu koloběžek. Potud to jsou notoricky známé skutečnosti a většina dnešního podnikání začíná právě tímto způsobem. Vyplývá ovšem ze současného stavu dramatický závěr, že kdyby pan Bankéř nemohl vytvořit peníze škrtem pera, tak by nikdo z pánů Podnikavých nemohl zahájit podnikání (s koloběžkami nebo čímkoli jiným), všechny stroje, které by bývali koupili, by někde nevyužité rezly ve skladu a lidé, které by bývali zaměstnali, by zůstali sedět doma s rukama v klíně?

Prof. Revenda, jak plyne z jeho citátu, je přesvědčen, že ekonomická činnost je založena na úvěrech (tzn. nově vytvářených penězích), bez kterých by se zkrátka neuskutečnila. Možnost tvorby nových peněz je podle jeho přesvědčení sine qua non vzniku a fungování firem.

To je v zásadě velmi podivné u člověka, který si dá na začátek knihy citát Davida Huma: „Přesně řečeno, peníze nejsou jedním z prostředků podnikání. Jsou nástrojem, u kterého se lidé dohodli, že bude zprostředkovávat směnu jedné komodity za jinou. Peníze nejsou žádnými koly obchodu. Jsou olejem, který umožňuje, aby se kola obchodu točila hladčeji a snadněji.“

Tedy peníze nejsou původem bohatství, ale jen prostředkem, který umožňuje, aby skutečné bohatství snadněji přecházelo z ruky do ruky. Což bylo oblíbeným tématem mnoha klasických ekonomů spolu s tím, proč zvyšování množství peněz není růstem pravého bohatství, a že peníze jsou v zásadě vůči výrobě „neutrální“. (Tím ctihodní klasikové mírně přestřelili, ale byli daleko blíže pravdy, než je velmi mnoho současných ekonomů.)

Omyl zastánců úvěrových peněz je snadno pochopitelný na nejjednodušším modelu ekonomiky: samostatně hospodařící malé společenství na pustém ostrově musí před realizací každé investiční akce nejprve shromáždit dostatečné zásoby – musí spořit. Aby se lidé na ostrově mohli pustit do stavby přístřešku nebo voru, tak musí nejprve shromáždit dostatek potravy na dobu, kdy budou kácet a otesávat stromy a vyrábět střechu z palmového listí. Tzn. na dobu, kdy nebudou mít čas na lovení ryb nebo sběr kokosových ořechů. Je tedy mimo jakoukoli pochybnost, že předpokladem úspěchu každé investiční akce je existence reálných úspor v rozsahu, který bude dostatečný pro její dokončení.

V našem světě (stejně jako na pustém ostrově) je tou nezbytnou podmínkou pro uskutečnění každé investice panem Podnikavým existence slečen, paní a pánů Spořivých, kteří vytvoří dostatečné úspory. Nikoli existence pana Bankéře obdařeného mocí vytvářet úvěrové peníze. Tady si dovedeme představit námitku, že náš svět je „složitější než primitivní příklad pustého ostrova“, doplněný o výčet dramat a tragédií, které vyplývají z většího počtu účastníků a transakcí (nejspíš nějaké dozvuky z éry populárního sloganu o přeměně kvantity v kvalitu).

Jak je tomu tedy v rozsáhlejší ekonomice s peněžní směnou? To, jestli existují dostatečné reálné úspory k provedení investice lidé v moderní komplexní společnosti (na rozdíl od obyvatel pustého ostrova) nemohou zjistit rychlým pohledem na velikost hromádek kokosových ořechů a počet vysušených ryb. Informaci o velikosti hromádek a počtech ryb – tedy o vzácnosti a dostupnosti reálných zdrojů – přenáší v rozsáhlé ekonomice cenový systém a v tomto konkrétním případě finanční trh s nejdůležitější cenou na světě – úrokovou mírou. Finanční trh je místo, kde slečny, paní a pánové Spořiví, kteří vytvořili úspory, tyto nabízejí slečnám, paním a pánům Podnikavým k dispozici na zapůjčení za cenu zvanou úroková míra. Ve světě 100% krytých komoditních peněz pan Bankéř hraje velmi důležitou roli zprostředkovatele. Přijdou za ním lidé, kteří chtějí vlastní ušetřené prostředky dát k dispozici a lidé, kteří chtějí uspořené prostředky využít pro realizaci investice. Pan Bankéř a peníze tak mají v celém systému funkci oleje Davida Huma, který usnadňuje pohyb celého soukolí, aniž by byl jeho prvotním hybatelem. Prostřednictvím ceny peněz – úroků, pro půjčující si a pro spořící by se opět dostával trh do rovnováhy. Fungovaly by znovu základní tržní mechanismy, že při zvyšování poptávky po půjčkách by jejich cena (úroky) rostly, což by lidi odrazovalo od půjčování a stimulovalo vytváření úspor a vice versa. Peněžní systém by zase plnil základní informační, motivační a alokační funkci o místě a množství zdrojů, které jsou k dispozici. Tak, jak jsme se dozvěděli díky epochálnímu objevu funkce cenového systému, kterým obohatil lidstvo F. A. Hayek. V dnešním systému, kde je pan Bankéř – alespoň z hlediska peněz – prvotním tvůrcem úvěru a lidi, kteří nejprve něco uspoří, vlastně ani přímo nepotřebuje, uvedený mechanismus moc dobře nefunguje.

Na argument profesora Revendy se můžeme podívat ještě z druhé strany a testovat ho ad absurdum. Kdyby vytvoření zdrojů na investiční projekt bylo prostou záležitostí poskytnutí bankovního úvěru, tak by v lidské společnosti přece problém nalezení dostatku zdrojů na libovolný projekt nikdy nenastal! Vždycky by si je mohla natisknout. A vzhledem k tomu, že naprostá většina tržních mechanismů, které v minulosti omezovaly úvěrovou expanzi, již padla a byla nahrazena daleko volnějším mechanismem státní regulace, tak se opravdu nacházíme (zatím) na prahu tohoto zázračného světa. Tahle část věty profesora Revendy „Potenciální dlužníci proto nemohou získat úvěr ve vyšším objemu, než…“ platí totiž „bohužel“ ještě dnes. Ani dnes ještě banky nemohou provádět úvěrovou expanzi úplně bez omezení, ale musí (podle Basilejských regulací) mít kapitál ve výši určitého zlomku z poskytnutých úvěrů. Takže ani v dnešním systému se úvěr nedostane na všechny potenciální dlužníky! Skutečně by pro nastolení světa neomezené hojnosti stačilo tuto bariéru zrušit a dát bankovním domům neomezené záruky (které už dnes některé z nich implicitně mají)?

Na poli ekonomie je obhajoba dnešního systému velmi podivná. Inflace (ztráta kupní síly peněžní jednotky) nebyla, není a doufáme, nikdy nebude žádným ekonomem považována za pozitivní jev. Inflace deformuje ekonomickou kalkulaci a jiné vodítko pro svoje rozhodnutí účastníci tržní soutěže nemají. Dělají chybná rozhodnutí, protože mají k dispozici zkreslené informace. Cenový systém přestává hrát svoji nezastupitelnou funkci. Kdyby snad někdo pochyboval, nechť se rozhlédne kolem sebe. Opakující se finanční krize, později deprese, ještě později recese až nyní opět krize, jsou právě tím, k čemu narušování přenosu informací v peněžním systému vede. Není náhodou, že ekonomické krize mají svůj původ u manipulací s penězi a státních politik skrytého nebo otevřeného inflacionismu. To platilo už ve starověkém Řecku a Římě a platí to dodnes.

Kromě uvedených ekonomických argumentů, vyvolává současný stav ještě otázky etické. Za zásadní považujeme, zda je přípustné, aby kdokoli konfiskoval majetek střadatelů ve prospěch půjčujících si, ředěním kupní síly peněžní jednotky? Tento majetkový přesun je mimo všechny pochybnosti nevyhnutelným důsledkem tvorby nekrytých úvěrových peněz. To prostě nelze popřít. Jsme opravdu natolik naivní, že jsme hluboce přesvědčeni, že takové konání je zločinem a neexistuje žádný morální argument, kterým by bylo možné takové jednání omluvit.

Existuje určitě mnoho různých argumentů proti zavedení Zlatého (nebo jakéhokoli jiného komoditního) standardu. Například, že to povede k chaosu soukromých emisí peněz, ve kterých se lidé budou zpočátku složitě orientovat. Nebo že se objeví padělatelé a někteří účastníci tržní soutěže nebudou přijímat některé podezřelé emise. Případně, že to povede na začátku ke komplikacím při výběru daní. A určitě lze vymyslet ještě spoustu dalších politických důvodů, což je v naprostém pořádku. Avšak určitě mezi nimi není žádný ekonomický.

Ekonomicky vzato Zlatý standard neumožňuje emise nekrytých peněz a tím nechá působit cenový systém, který je jediným skutečným zdrojem informací pro ekonomické kalkulace. Eticky vzato vede Zlatý standard ke konci čachrů s nekrytými penězi na trhu, a tak neumožňuje přerozdělování majetku, což je dnešní eufemismus pro konfiskace majetku.

Je faktem, že Zlatý standard je mechanismem, který nechává působit neosobní tržní síly, což bude nesporně na úkor současných osobních byrokratických elit. Je podle našeho názoru logické, že se tyto brání. Ale neměly by kvůli tomu zneužívat ekonomii. Měly by otevřeně přiznat, že se jim líbí v současné situaci bezpracných zisků, které jim přinášejí machinace s nekrytými penězi. Aspoň tolik slušnosti by mohly mít.