29.3.2024 | Svátek má Taťána


EKONOMIE: Smí se kritizovat kapitalismus? Bezpochyby!

11.2.2022

„Kdykoliv se objeví pouhý náznak kritického pohledu na kapitalistický ekonomický systém, je autor v diskusi pod čarou opovržlivě označen za komunistu a je mu doporučena deportace do Severní Koreje,“ takto zahájil svůj článek pan Simanov. Dále pokračuje „Nic na světě přece není ideální, a proto má i kapitalismus své přednosti a nevýhody. Proč je tedy nepojmenovat?“.

Protože je povinností všech a stále šířit osvětu, tak je cílem následujícího článku ukázat mylnost každé poznámky na adresu kapitalismu, která je uvedena v odkazovaném článku pana Simanova. „Analytickou práci“ na téma „kapitalismus“ odvedl pan Simanov ve třetím odstavci článku. První souvětí: „Kapitalismus je ekonomický systém, v němž jsou v prostředí tržní ekonomiky provozovány výrobní prostředky v soukromém vlastnictví; jeho cílem je dosažení zisku; a na motivaci ziskem je zcela závislý“.

Nejprve tedy k obsahu slova kapitalismus, který použil poprvé jeho největší nepřítel ve slavném pamfletu z roku 1848: Komunistický manifest. Kapitalismus neboli tržní ekonomika je společenský systém dělby práce za soukromého vlastnictví výrobních prostředků. Každý jednotlivec jedná sám za sebe a sleduje vlastní zájmy a při jejich naplňování slouží svým spoluobčanům. „Že se můžeme naobědvat, to není z dobré vůle řezníka, sládka nebo pekaře, nýbrž proto, že dbají svých vlastních zájmů. Nedovoláváme se jejich lidskosti, nýbrž jejich sobectví, a nikdy jim nevykládáme o svých potřebách, nýbrž o výhodách, které z toho budou mít“, praví Adam Smith zřejmě v nejslavnější pasáži svého Pojednání o podstatě a původu bohatství národů. Za 246 roků od vydání se nic nezměnilo na platnosti jeho tvrzení. Každý člověk se snaží svým jednáním dospět k subjektivně lepší situaci, než ve které se právě nachází. V tom je obsažena veškerá racionalita lidského jednání. Člověk dělá všechno z důvodů svých a nikoli důvodů někoho jiného. Každý jednotlivec je sám o sobě cílem a prostředkem. Cílem pro sebe a prostředkem pro ostatní v jejich snaze dosáhnout vlastních cílů.

Trh není místo, věc nebo kolektiv. Trh je proces, který je uváděn do chodu jednáním jednotlivců, kteří spolupracují v rámci dělby práce. Jedná se o nepřetržitý a spojitý proces změn, který určují a řídí hodnotové soudy jednajících lidí. Není na něm nic nelidského nebo mystického. Tržní proces je výsledkem jednání konkrétních jednotlivců a každý tržní jev může být zpětně vysledován ke konkrétním volbám konkrétních jednotlivců. Jestliže člověk vykonal nějaký čin, tak se předtím musel k činu rozhodnout, a rozhodnutí musel učinit na základě preferencí (hodnot), které měl seřazeny na subjektivní preferenční škále. Vybere vždy, pokaždé a bez výjimky hodnotu (preferenci), kterou považuje za nejnaléhavější teď a tady.

Jak vědí jednající lidé, kterým činnostem se mají v kapitalismu věnovat? Stavem tržního hospodářství je cenový systém, tzn. souhrn směnných poměrů stanovených vzájemným působením prodávajících a kupujících. Ceny odrážejí nespočetné a nezjistitelné změny lidských preferencí, vzácnosti zdrojů a technických prostředků. Ceny jsou zdrojem informačním, motivačním, alokačním a distribučním. Cena informuje, že se něco stalo relativně vzácnějším, motivuje okamžitě k hledání náhrady, alokuje vzácné zdroje do jejich nejlepšího použití a distribuuje zboží k zájemcům. A přitom výrobci a spotřebitelé vůbec nepotřebují vědět proč se něco stalo vzácnějším.

Kapitalismus je tedy spontánní, komplexní a decentralizovaný společenský řád, který není výsledkem žádného vědomého plánu konkrétního člověka. Lidé ovládaní předsudky mají sklon k popírání existence jakéhokoliv takového řádu. Málokdo je však schopen být při svém popírání důsledný. Důkazem existence spontánních, komplexních a decentralizovaných řádů je například lidská řeč. Má přesně vymezený řád, tzn. obsah a strukturu, který není výsledkem žádného vědomého plánu. Dále hudba, matematika, účetnictví a mohu pokračovat donekonečna. „Jsem pro trh, nejsem pro obchod“, shrnul M. Friedman. Redukovat kapitalismus na provozování hospodářství je poněkud zjednodušující.

Nyní k „dosahování zisku a závislosti na něm“. A. Marshall napsal: „V každé etapě civilizace nám poetové a prozaici nadšeně malovali Zlatý věk, panující do doby, než vládu převzala čistě materialistická honba za zlatem. Jejich idylické obrázky byly jistě půvabné a podněcovaly k ušlechtilým představám a rozhodnutím. Bohužel obsahovaly jen velmi málo dějinné pravdy“. Zisk je situace, kdy výnosy (získané plody) převyšují náklady (vynaložené zdroje). Ztráta je přesně opačná situace, tzn. bylo více vynaložených zdrojů (nákladů) než bylo získáno plodů (výnosů). Nevyhnutelným závěrem je, že ztráta je plýtvání.

Je nošením dříví do lesa konstatování, že člověk je tvor nedokonalý (nemůže současně psát článek a současně šít roušku), budoucnost je nejistá, zdroje jsou omezené (nevyhnutelný stav vyplývající z běhu přírodních zákonů), tudíž ztráta je rodná sestra zisku. Není tolik oblíbená. Na všechny pády lidstvo dosahovalo, dosahuje a bude dosahovat pokroku po všechny časy jenom proto, že mělo zisk. Ziskem jsou posedlé všechny generace lidí od chvíle, kdy se rozhodly zavrhnout kariéru opice. Přisuzovat uvedenou vlastnost pouze kapitalismu je prostě nepatřičné.

V dalších souvětích třetího odstavce pan Simanov praví: „Akumulací části zisku vzniká kapitál, jehož jednou z vlastností je „dědičnost“. Tou vzniká rodinný majetek, čímž se prohlubuje sociální nerovnost mezi občany, obdobně jako za feudalismu, a v tomto směru ani kapitalismus nenabízí rovné příležitosti, jak je často deklarováno“. Co je kapitál? Je to jakýkoli prostředek (věc, předmět) v přírodním stavu, který člověk svojí prací dnes přemění na nástroj, aby s ním zítra dosáhl vyšší produktivity práce. Robinson sbírá jablka. Dnes ho napadne, že si utrhne a opracuje větev, kterou přemění na bidlo, kterým bude zítra srážet jablka ze stromu. Robinson je dnes sběračem, zítra bude kapitalistou. Bidlo je kapitálovým statkem. Kapitál (stroje a nástroje) slouží jako prostředek nárůstu výstupu na jednotku vstupu. Výsledkem je možnost spotřeby vyššího množství statků a užívání si více volného času. Jiný závěr není možné z uvedeného učinit (tedy, v mojí měšťanské logice).

V kapitalismu (na rozdíl od feudalismu) je každému jedinci umožněno „utrhnout větev a opracovat ji na bidlo“, použít ji libovolným způsobem se mu zamane a následně užívat plodů svojí práce podle vlastního uvážení. Spotřebovat, darovat, ponechat k dědění nebo cokoli dalšího. Pokud není žádná vlastní větev k dispozici, tak ji může získat vyjednáváním s vlastníkem požadované větve. Zbytek postupu je stejný. Udělat z akumulace kapitálu nástroj sociální nerovnosti je metodologicky stejně bizarní jako pokus Karla Marxe odvodit z pracovní teorie hodnoty zbytečnost soukromého vlastnictví.

Pozoruhodnou záležitostí je termín „sociální nerovnost“, která je zjevně panem Simanovem a mnoha dalšími považována za negativní jev. Sociologická encyklopedie uvádí, že „nerovnost sociální – princip uspořádání společnosti, kde jednotlivci a skupiny nemají stejný podíl na hmotném bohatství a rozhodování“. Nyní převedu citovanou abstrakci do skutečné situace: paní Laskavá upekla 10 buchet a paní Přívětivá upekla 11 buchet. Dámy nemají stejný podíl na hmotném bohatství a rozhodování. Nenapadá mě jediný důvod, proč by měly mít? Nyní vstoupí do příběhu paní Vlídná, která neupekla jedinou buchtu (a je nepodstatné z jakého důvodu). Má mít také stejný podíl na hmotném bohatství dam Laskavé a Přívětivé a rozhodovat o něm? Pokud je sociální rovnost stav, kdy lidé mají stejný podíl na hmotném bohatství a rozhodování bez ohledu na vlastní výkon, tak je obsah takového uspořádání znám již nejméně 170 roků. Tzn. od doby, kdy ho vyjádřil F. Bastiat nesmrtelným aforismem: „Tak tohle je tedy bratrství: Ty jsi vyrobil, já ne. Jsme kamarádi – rozdělme se! Ty máš něco, já nemám nic. Jsme bratři – rozdělme se“! Je třeba něco doplnit nebo vysvětlit?

Další „analytický“ výrok v článku už není, avšak článek ještě obsahuje dvě tuze pěkné deklarace (v druhém odstavci). První je: „Kámen úrazu spočívá v tom, že výraz kapitalismus bývá používán i ve společenském a politickém významu a myslí se jím jakýsi opak socialismu“. Kámen úrazu leží na úplně jiném místě (bylo výše prokázáno), ale nechci být jedovatý.

Kapitalismus (human action) je opakem socialismu (human design). Socialismus je centralizovaný a vědomě řízený společenský systém veřejného vlastnictví výrobních prostředků. Pro úplnost dodám, že komunismus je jiný název pro stejný obsah. Termín vymysleli K. Marx a B. Engels, protože se obávali, že Henri de Saint-Simon, Pierre-Joseph Proudhon nebo Charles Fourier a jim podobní myslitelé název socialismus jednou pro vždy zdiskreditovali.

Socialismus může mít podobu leninskou neboli sovětskou, která je ryze byrokratická. Společenský život je pod vedením centrální autority, která ovládá všechny oblastí společenského života. Pokud jde o hospodářství, tak veškeré továrny, obchody a podniky jsou formálně zestátněny a následně řízeny byrokraty. Ti plní úkoly centrálního plánovacího orgánu a hrají hru na plán. Fungoval na našem území mezi lety 1948 až 1989.

Socialismus může mít podobu německou, kterou starší autoři nazývali hindenburskou, která později přešla v nacistickou, aby našla současnou podobu pod názvem sociálně a environmentálně tržní (podle návodu tzv. Ordoliberálů Freiburské školy). Tato verze nominálně zachovává soukromé vlastnictví výrobních prostředků a zdání běžných trhů, cen, mezd a úrokových měr. Státní orgány zasahují do výroby a spotřeby formou příkazů a zákazů.

Pro pozorné čtenáře dodám: pro potřeby tohoto textu nedělám rozdíly mezi socialisty a zastánci tzv. „třetích cest“. Ti jsou označováni jako intervencionisté (autory píšícími v „Rakouské“ tradici) nebo etatisté (ostatními). Intervencionisté jsou přesvědčeni, že omezování je rozšiřování, unifikace je rozmanitost a centralizace je spontánnost. Modifikace G. Orwella: „Válka je mír, svoboda je otroctví, nevědomost je síla!“. Socialisté jsou sympatičtější než etatisté, protože nic nepředstírají: „Komunisté pokládají za nedůstojné, aby tajili své názory a úmysly. Prohlašují otevřeně, že jejich cílů lze dosáhnout jen násilným svržením celého dosavadního společenského řádu“.

Výsledky jejich činnosti jsou notoricky známé:

- subvence (ekonomická terminologie nezná termín „dotace“), což je státem organizované plýtvání podporou ztrátových činností;

- řízení měnové zásoby a úrokových sazeb, které je státem organizovaným přerozdělováním majetku od produktivních lidí k neproduktivním lidem prostřednictvím inflace;

- organizování mzdových tarifů prostřednictvím minimální mzdy a zaručené mzdy;

- zavádění povinných standardů, které odvádějí zdroje do horších odvětví než jsou preference spotřebitelů (nejnovější se jmenuje Green Deal, předtím REACH atd.);

- nesplatitelné veřejné dluhy a penzijní systémy před bankrotem.

Mohl bych pokračovat ještě velmi dlouho v popisu opatření, která nikdy nemohou vzniknout v kapitalismu, protože jsou v rozporu s ekonomickou (ekonomický znamená úsporný, hospodárný) logikou. Skutečným výsledkem bude socialismus leninského typu s tím, že se bude jmenovat sociálně-environmentálně-genderový. Možná s nějakými dalšími adjektivy.

Na závěr jsem si ponechal druhou deklaraci: „… terminologická dvojznačnost (podporovaná politiky a medii), spolu s nepříliš hlubokými obecnými znalostmi ekonomie, vede k odmítání diskusí o nedostatcích kapitalismu a možnostech jeho úprav“. Socialisté sepisují eseje, pamflety a traktáty, které mají zlepšit kapitalismus. Všichni socialističtí autoři požadují po svých spoluobčanech, aby se uskromnili, nebyli sobečtí a chamtiví, vyráběli a spotřebovávali méně a více mysleli na duchovní hodnoty než přízemní konzum. K úpravám kapitalismu se vyjádřil zcela přesně F. A. von Hayek: „Kapitalismus nikdo vědomě nevytvořil. Nebyl dost inteligentní. Náhodou jsme na něj narazili“.

Takže, upravovatelé kapitalismu všech zemí: laissez faire, laissez passer!