Moje žena mne zásobuje zajímavým čtením. Po Klausově knize Kde začíná zítřek jsem od ní nedávno dostal knihu Tomáše Sedláčka Ekonomie dobra a zla.Před několika týdny jsem četl, tuším v Hospodářských novinách, že Sedláček neobhájil svou práci jako velký doktorát, a tak ji vydal knižně. Taková by tedy měla být geneze knížky, která zaujme po prvních stránkách, a já ji přečetl za pár hodin.

Neštěstím mé generace bylo, že jsme byli vzdělávání v politické ekonomii podle Karla Marxe a V. I. Lenina. To například znamenalo, že jsme měli předmět, který se nazýval „Vědecký komunismus“, na němž nebylo kromě názvu vůbec nic vědeckého. Svět viděný optikou třídního boje v kapitalismu se jakoby mávnutím zázračného proutku změnil v popis ideálu společnosti, v němž každý pracuje s radostí nad růstem společenského blaha a je odměňován podle svých potřeb.

Kniha Tomáše Sedláčka je zajímavým čtením z několika důvodů. Tím prvním je autorovo otevřené sdělení, které opakuje v řadě kapitol a souvislostí. Ekonomie je odvozená od ekonomiky, která tu existuje tisíciletí a vyvíjí se, zatímco sama ekonomie existuje jako disciplina sotva několik málo staletí. Není, jak autor také na mnoha místech knihy opakuje, ani vědou exaktní, jakými jsou fyzika, chemie a samozřejmě matematika. Sedláček totiž velmi zajímavým způsobem vykresluje vývoj názorů na práci, na odpočinek a zábavu v nám známém historickém kontextu. Preferuje názor, že každý ekonomický směr současnosti má ve svém jádru axiomaticky zahrnuty předpoklady, ze kterých odvozuje výsledky systémem, v nichž jsou tyto předpoklady implicitně zahrnuty. Velmi často upozorňuje na tautologie v ekonomických teoriích, kdy se řetězí důkazy jakoby v kruhu a dochází se k výsledkům, které jsou očekávatelné, protože jsou obsaženy v systému výchozích předpokladů.

Závěr knihy věnuje Sedláček aktuální situaci světové ekonomické recese (krize) a tvrdí, že právě současná světová krize by měla být východiskem pro redefinování cílů ekonomie jako společenské vědy. Je však nesmírně zajímavé a vlastně i velmi logické, že kniha žádný jednoznačný závěr o tom, co je dobré a zlé nedává. Sedláček tak dává příležitost čtenáři, aby se sám pokusil odpovědět na otázku dobra a zla v ekonomii. Sám na několika místech naznačuje, v čem tkví dobro a zlo podle něj. Za dobrý výchozí bod považuje autor přiměřenost. Píše doslova, že jenom člověk, který si je vědom toho, že se má přiměřeně dobře, je schopen trvalé ochoty respektovat i potřeby ostatních členů společnosti. Zde ostatně dochází k podobnému závěru jako teoretici výše zmiňovaného vědeckého komunismu. Pokud ti hovořili o odměňování podle potřeb, zdůrazňovali, že své potřeby bude člověk v komunismu korigovat v závislosti na potřebách a možnostech společnosti, tj. přiměřeně!

Tím se dostávám k tomu, co mi v Sedláčkově knize schází. Tím je hlubší analýza marxistické ekonomie, kterou autor zcela ignoruje. Právě tato ekonomie založená na materialismu a vysvětlující dějinný vývoj jako souboj tříd, způsobila ve světě nepředvídatelné tragédie celých národů a společenských skupin. Ve své nejhorší podobě, v leninismu a posléze stalinismu, se stala prostorem pro páchání masových zločinů na vlastních občanech.

Na závěr si dovolím jednu osobní poznámku. Bylo mi asi deset let a byl jsem u svého dědy na prázdninách. Bylo to jen pár let od doby, kdy mu sebrali komunisté statek a zavřeli jeho staršího syna na tři roky do Jáchymova. S nadšením jsem mu vypravoval o tom, co jsme se učili ve škole o komunismu (v té době se měnil název státu a přibylo adjektivum „socialistická“). Děda seděl na lavičce, koukal na mě a potom se zeptal: „Myslíš, že se dožiješ komunismu?“ Jsem teď zhruba stejně starý jako on v té době a teprve dnes plně chápu tragikomičnost této otázky. Proto bych se na závěr chtěl na autora obrátit s touto otázkou: „Myslíte si, že se dožijete éry přiměřenosti?“