aneb Rychlý průvodce pro ekonomizující laiky 22
„Ekonomové mají dnes bludnou představu, že nemohou existovat nadměrné úspory. Vycházejí tedy z chybného předpokladu, že kapitálu je vždy nedostatek a nikdy nadbytek. Proto se snaží neustále pumpovat další peníze do ekonomiky“, napsal komentátor pod článek zabývající se Morálním hazardem a komentáře[1] jsou zpětnou vazbou ukazující nejasnosti v textu nebo inspirací pro nová témata.
Cílem článku je představit jevy úspory, úroku a kapitálu a ukázat mylnost použití adjektiva „nadměrný“ v souvislosti s úsporami nebo kapitálem. Upozornění: zanechat čtení by nyní měli všichni čtenáři, kteří považují ekonomii za pavědu – toto je ekonomický text.
První souvětí citátu se zabývá úsporami, tzn. přebytkem produktu a spotřeby. Jinak stylisticky vyjádřeno, úspora je nespotřebovaná část produktu. Úspora vzniká (po všechny časy a ve všech případech) jako důsledek omezení spotřeby nebo růstu produktivity práce.
Pan Fialový na pustém ostrově tráví veškerý čas zajištěním obživy: chytáním ryb rukama. Jestliže chce dosáhnout úspory, buď omezí spotřebu ryb nebo zvýší produktivitu práce, tzn. zlepší svoje dovednosti, což umožní nachytat ryby potřebné k přežití za kratší dobu. Další způsob dosažení úspory neexistuje. Je zcela lhostejné, jestli úsporu ryb (v případě omezení spotřeby) nebo úsporu času (v případě zvýšení produktivity práce) použije na zajištění kapitálu, tzn. výrobu oštěpu nebo sítě na chytání ryb (statků zvyšujících produktivitu práce). Nebo zvýšení spotřeby v podobě stavby chýše s výhledem na džungli, případně volnému času při lelkování na břehu moře nebo jiné kratochvíli. Důležité je pouze a výhradně, že úsporu nevyhnutelně předchází vyšší počet nachytaných ryb než spotřebovaných ryb nebo omezení spotřeby dříve nachytaných ryb.
Bez odkladů přiznávám, že předchozí hodnotově neutrální souvětí jsou „pohozenou kolečkovou bruslí“ (copyright Loki_F). Smyslem je otevření prostoru pro zásadní střety o brzkém vyčerpání limitů rutinních postupů a nutnosti nasazení kapitálově náročnějších postupů při zvyšování produktivity práce. Nebo nevyhnutelného zavedení moředělství 1.0, tzn. přechodu z banálního chytání ryb na chov ryb a podobně.
Jak velké úspory bude vytvářet pan Fialový? Pokud bude oběť dnešní spotřeby ryb vyšší než zítřejší oběť dodatečných ryb, tak bude pan Fialový konzumovat všechny chycené ryby. Pokud bude dnešní oběť spotřeby ryb menší, než je odhadovaná oběť zítřejší spotřeby dodatečných ryb, tak bude pan Fialový vytvářet úspory. Jinak řečeno, pokud mu zítřejší spotřeba přinese vyšší užitek než dnešní spotřeba, tak bude spořit. Uvedený jev se nazývá časová preference a vyjadřuje kolikrát člověk subjektivně více oceňuje současné statky před budoucími statky, což je sofistikovanější verze rčení: „lepší vrabec v hrsti než holub na střeše“.
Netrpěliví lidé mají vyšší časovou preferenci (a nespoří), zatímco trpěliví lidé mají nižší časovou preferenci (a spoří). Z uvedeného je zcela jasné, že úspory nemohou být nikdy nadměrné. Samozřejmě, že člověk je tvor nedokonalý (nemůže současně rybu chytat a současně rozdělávat oheň), takže pan Fialový může přecenit svoje odhodlání k omezení spotřeby nebo nadhodnotit svoje síly při přípravě investičního plánu nebo plánu dovolené. Vysoká časová preference na sebe vezme podobu hladu a přiměje pana Fialového k upozadění smělých investičních plánů nebo volného času a uvede do souladu poměr úspor a spotřeby. Výhodou použití situace jednoho účastníka je ex ante vyloučení krkolomných abstrakcí a jiných intelektuálních zvráceností. Pro rostoucí počet účastníků a transakcí platí všechna tvrzení plynoucí z popisu situace pana Fialového.
Síla (intenzita) časové preference se nazývá úrok a poměr časových preferencí se nazývá úroková míra. Fenomén úroku je pečlivě a podrobně popsán tady. Jen pro úplnost dodám, že hodnocení užitku (v tomto případě časové preference) je výhradně subjektivní proces. Neexistuje žádná fyzikální nebo chemická analýza, nebo způsob vyjádření užitku prostřednictvím přirozených čísel. Proto je zcela vyloučeno meziosobní srovnání užitku.
Zbytek citátu sděluje, že ekonomové „Vycházejí tedy z chybného předpokladu, že kapitálu je vždy nedostatek a nikdy nadbytek. Proto se snaží neustále pumpovat další peníze do ekonomiky“. Kapitál používaný panem Fialovým na pustém ostrově má podobu oštěpu nebo sítě na ryby nebo jakéhokoli nástroje, který mu zvyšuje produktivitu práce, tzn. snižuje množství času nutného k zajištění obživy. Stejné konstatování platí pro všechna ostatní místa na planetě a všechny časy.
Všechny stroje a zařízení a všechny budovy, ve kterých se stroje a zařízení nacházejí jsou kapitálem, který zvyšuje produktivitu práce, tzn. snižuje množství času nutného k zajištění obživy. Rozhodování o pořízení kapitálu (strojů a zařízení) je podřízeno stejným principům zákona mezního užitku jako každé jiné rozhodování. Pokud je očekávaný produkt kapitálu vyšší než újma ze spoření, tak lidé spoří a pořizují kapitál. Pan Fialový si utrhne rybu od úst pouze v případě, že bude přesvědčen, že oštěpem nachytá více ryb, než si odložil na dobu pořizování oštěpu.
Laikové obvykle považují teorii za zbytečnost a následně se uchylují ke spletitým konstrukcím, aby dokázali pravdivost svých představ. V citovaném případě je chybou ztotožnění jevu kapitálu a peněz. Položení rovnítka mezi „oštěp a bankovku“ svedlo komentátora na scestí. Kapitál (stroje a zařízení) jsou nástroje pro zvýšení produktivity práce. Peníze jsou nástrojem směny, který odstraňuje nevyhnutelnost vzájemného souladu preferencí při barterovém obchodu (ostatní funkce peněz jsou podružné).
Záměna peněžních zůstatků za kapitál je natolik rozšířeným a zakořeněným omylem, že je nemožné se s ním vůbec utkat. Bude-li opuštěn pustý ostrov, tak vysvětlení poskytuje šatna s kabáty. Paní Červená a pan Fialový přinesou kabáty do šatny a dostanou potvrzení na svoje kabáty, takže v oběhu je počet potvrzení odpovídající počtu kabátů v šatně. Potom přijde pan Smrk s nápadem, že počet kabátů zvýší vytištěním potvrzení na neexistující kabáty. Nová potvrzení rozdá svým přátelům a známým, paní Jedli a panu Tisu, kteří si v šatně vyzvednou kabáty. Toto je přesně chvíle, kdy paní Červená a pan Fialový začnou chápat rozdíl mezi kapitálem a peněžními zůstatky. V šatně na ně zbylo jedno velké nic. Plebejští podnikatelé se bez výjimky „transformovali na pozemkové patricije“. Půda je perpetuita a žádný sedlák nezbankrotoval (pokud se nedal na chlast nebo karban).
Nárůst množství peněz při nezměněném množství kapitálu vede k notoricky známému jevu: inflaci, která je zmíněna tady, zde, tam a ještě. Jestliže jsou produktivní lidé zamčeni doma, nevyrábějí užitečné statky a dostávají peníze, jestliže na neproduktivní lidi je vynakládáno 1 270 000 Kč na osobu a rok, jak by mohl být jiný výsledek než úpadek? „Papírové peníze jsou zástavou za bohatství, které neexistuje, a jsou kryté zbraní namířenou na lidi, od kterých se očekává, že ho teprve vyrobí“ (Ayn Randová). Výrok je poněkud přepjatý, ale dokazuje dokonalé pochopení současného stavu. Příčiny takového stavu jsou známé. Příčiny snášení takového stavu obyvatelstvem jsou známé. Obojí je mimo předmět tohoto textu.
[1] Nevztahuje se na tvory z „ministerstva pravdy“ vytvářející slovní výhřezy bez vazby k článkům, ve kterých demonstrují selhání svých rodičů při výchově.