V pátek dne 26. února 2010 se v Kongresovém centru ČNB konala přednáška na téma "Bubliny na hypotečních trzích, které zaplavily ekonomiku", kterou přednesl nositel Nobelovy ceny za ekonomii z roku 2002 profesor Vernon Smith. Přednášku pořádal Liberální institut a po G. Beckerovi, M. Friedmanovi a J. Buchananovi je Vernon Smith v pořadí čtvrtým nositelem Nobelovy ceny za ekonomii, kterého Liberální institut „přivezl“ do České republiky.

Vernon Smith (1927) obdržel Nobelovu cenu „za uplatnění laboratorních pokusů jako nástroje empirických hospodářských analýz, zvláště při studiu alternativních tržních mechanismů“. Pro metodologicky precizně uvažující jedince a pro ty, kteří považují vědu za měření, je určitě zajímavou zprávou, že ekonomie disponuje (od roku 1954) laboratorním experimentem. Bez odkladů přiznávám, že předchozí hodnotově neutrální souvětí je „pohozenou kolečkovou bruslí“ (copyright Loki_F). Jeho smyslem je otevření prostoru pro diskusi o nadřazenosti oborů X nad obory Y a naopak, o přednosti používání metodologie oborů Y v oborech X a naopak a dalším „zcela zásadním střetům“, které umožňují doplnit znalosti, tříbit argumentaci, exhibovat intelektuální nedostatečnost apod.

Vernon Smith nejprve vysvětlil, proč současná krize, na rozdíl od „dotcom“ bubliny z počátku tisíciletí, zasáhla bankovní sektor. Hypotéky nebo jejich deriváty se totiž dostaly jako aktiva do bilancí bank (což se „dotcomům“ nepovedlo). Dále vysvětlil, že současný stav je v principu srovnatelný s Velkou krizí. Začátek a projevy jsou totožné. Začalo to levnými penězi pro každého (snížením úrokových měr) a rozpočtovými stimuly (dotacemi na bydlení), které měly podporovat poptávku. Svět totiž trpí nedostatkem poptávky, tak je třeba ji stimulovat, protože (jak je dnes již notoricky známo každému) „poptávka táhne ekonomiku“. (Každý, kdo by o uvedeném schématu pochyboval, zbytečně teoretizuje podle pouček dávno překonaných myslitelů z minulého století nebo ještě starších. Dnes je třeba tzv. reflektovat realitu a řešit praktické problémy obyčejných lidí.) Tak stimulovali. Někteří žadatelé o bydlení nemuseli vyndat z kapsy ani vindru a dostali hypotéku na celou nemovitost.

Projevy jsou také stejné – bilance aktiv a pasiv se jednou za čas vyrovná a ukazuje, že v bilancích bank jsou bezcenná aktiva (moderně se nazývají „toxická"). Majitelé realit nemají na splácení a koupit to harampádí nikdo nechce. Vypadá to, že politické a měnové elity to s těmi stimuly poněkud přehnaly. V tom jsou dnes zajedno všichni – dokonce i ty elity. Liší se především tím, že se neshodnou, jestli to zavinili Růžoví nebo Fialoví a jestli měli viníci motivy Takové nebo Makové. A tahle absolutně lhostejná hádka odvádí pozornost od faktu, že jen ve Státech vydali na „sanaci toxických aktiv“ (dramatická odmlka, chvilka napětí, virbl bouří) 1,2 biliónu dolarů (opravdu 1 200 000 000 000). To je papíru jako do sběru, střadatelé to „po právu“ schytají v podobě znehodnocení svých vkladů.

Podstatu problému nelze řešit (to bychom se totiž museli zabývat těmi dávno překonaným učebnicovými poučkami z minulých století). Budou se tedy řešit palčivé problémy aktuálního stavu. Budeme tedy ignorovat podstatu a zaměříme se na parametr (to je přece podstata relativismu).

Stimuly selhaly, tak se bude stimulovat ještě více. Ale na tom není nic překvapivého, to je obvyklé. Stejně nepřekvapivé je, že poptávka po spotřebním zboží je stálá a klesá poptávka po kapitálovém a kapitálově náročnějším zboží (za Velké krize tomu bylo zrovna tak).

Pro naše zeměpisné šířky bychom z toho mohli udělat závěr, že „stimulace spotřeby“ ve formě např. 13. důchodů je naprosto nesmyslná. Dokonce z hlediska těch, kteří trvají na nutnosti „posílit poptávku“. Poptávka po zboží, které nakupují důchodci, se totiž vůbec nesnížila. Prvotní impuls ke krizi nikdy nepřichází ve formě snížené spotřebitelské poptávky, a jestli se spotřebitelská poptávka v nějaké krizi snižuje, tak až úplně na závěr. To je empirický fakt, který by mohli vzít v úvahu všichni, kdo rádi operují „krizí z nadvýroby“ a krizí z toho, že lidé nenakupují.

Byla to tedy hezká přednáška – jestliže jsem se před ní díval na „experimentální ekonomii“ jako na podezřelý obor, tak po přednášce jsem se s její existencí smířil.