Miloš Zeman dal na přání svých příznivců, založil novou sociálně orientovanou stranu, jejíž se stal vzápětí předsedou, a vrátil se tak do aktivní politiky. Již na první pohled při zveřejňovaných rozhovorech je patrný naprostý rozdíl mezi ním a zbytkem politické scény.

Miloš Zeman sám sebe prezentuje jako skalního příznivce britského ekonoma Johna Maynarda Keynese, jehož pojetí stojí proti klasické (v podstatě liberální) ekonomii. Je tvrdě proti současné rovné sazbě daně. Ta nemá ve vyspělém světě obdobu. Myšlenka rovné daně, tolik prosazována ODS, k nám nebyla importována z Británie nebo Belgie, ale ze zemí jako Rumunsko. Její zavedení bylo krokem zpátky. Samotná tzv. rovná daň samozřejmě nezpůsobila krizi, ta k nám byla dovezena a je v současnosti celosvětového charakteru. Zároveň však nepomohla důsledky krize snížit a působí negativně na schodek rozpočtu. Osud zemí jako Litva (také s rovnou daní) budiž výstrahou.

Keynesiánství, které rovnou sazbu daně odmítá, se naproti tomu snaží progresivním zdaněním o dosažení spravedlivějšího rozdělení bohatství ve společnosti (znázorňované Lorenzovou křivkou). Neboli je lepší, když se má 10 lidí zhruba stejně (samozřejmě ne úplně), než když je 9 relativně chudých lidí odkázáno samo na sebe a jeden má 10 luxusních aut, 3 jachty a plat v řádech sta tisíců měsíčně a ze svých příjmů přispívá na chod společnosti pouhými 15 %. Neprojevuje tím žádný zpětný „vděk“ společnosti, která mu poskytla možnost takto zbohatnout. S každou rostoucí korunou v příjmu klesá její mezní užitek, takže vzít z vysokého příjmu více procent není rozhodně žádným ubližováním. I 60 % zdaněný milionový měsíční příjem ponechá příjemci nesrovnatelně více než 15 % zdaněný průměrný plat, který navíc pobírá sotva 1/3 populace. Nehledě na to, že společenský přínos z vysoce placených míst není až o tolik vyšší než z běžných zaměstnání. A právě vyšší zdanění vysokých příjmů umožní přerozdělit zdaněné prostředky plošněji k většímu užitku celé společnosti, tedy na dotace vzdělávání, zdravotnictví, důchody, politiku zaměstnanosti a v neposlední řadě na celkovou infrastrukturu, která umožní další růst.

Oproti tomu liberálové sázejí na to, že všem nechají „to jejich“ a trh vše efektivně alokuje. Tedy bohatí sami poskytnou své příjmy dobrovolně na prospěšné projekty a budou ze své podstaty solidární. Ale proč by to dělali? Znáte ze svého okolí bohatého, který takto sám od sebe jedná? Nanejvýš někde přisype nevysokou částku mateřské školce nebo nechá postavit jedno malé dětské hřiště a pomocí PR prezentuje šikovně sám sebe jako dobroděje. Další nepravda je oblíbené liberální tvrzení, že každý má možnost uplatnit se stejně, a proto tedy není nutné, aby stát výrazně zasahoval. To by ovšem předpokládalo, že se rodíme všichni stejní a v identických podmínkách. To se však neděje. Každý člověk je vybaven od narození jinými dispozicemi a povahou. Nebo když někomu tramvaj přejede obě nohy, má postižený stále stejné možnosti prosadit se na trhu jako manažer ČEZu? Má mu společnost dotovat důstojné přežití nebo se na něj vykašlat? Proti zjednodušeně popsaným skutečnostem právě stojí myšlenka keynesiánství. A pokud někdo tvrdí, že tato „levicová“ ekonomika přiškrtí veškeré podnikání, tak ani to není pravda. Drobným podnikatelům se právě i v tomto modelu může vycházet vstříc různými instrumenty (příspěvky na zaměstnance apod.). Peníze na ně se právě získají zdaněním neadekvátně vysokých příjmů. I složení Zemanova týmu nasvědčuje pozitivnímu vztahu ke kreativitě a podnikání. Například František Čuba dokázal úspěšně podnikat i v socialistickém hospodářství a lze ho považovat za „malého Baťu“.

Vzhledem ke své publicitě má Zeman a jeho strana reálnou šanci usednout do parlamentu, a pokusit se tak uskutečnit své projekty.