aneb Rychlý průvodce pro ekonomizující laiky 11.
„Stačilo by se zamyslet, jak drahé je pořizovat si zboží nebo služby od monopolního subjektu, který má zákazníka v hrsti, protože zákazník nemůže hlasovat nohama“, napsal čtenář do diskuse k textu o nákladech obětované příležitosti a utopených nákladech. Autor odkazovaného článku se zamyslel a výsledkem je následující text.
Cílem následujícího článku je vyčíslit náklady na pořizování zboží (zahrnuje také služby) od monopolního subjektu prostřednictvím ekonomické teorie. Upozornění: zanechat čtení by nyní měli všichni čtenáři, kteří očekávají nadávání na antitrustové zákony, monopoly nebo považují ekonomii za pavědu – toto je ekonomický text.
Termín „monopol“ je používán velmi často a většinou s velmi záporným nádechem. Ekonomická teorie popisuje „monopol“ jako jev, který:
- se vztahuje k trhu;
- se nevztahuje k výrobě.
Pokud mohou na trh vstupovat noví konkurenti neboli neexistují bariéry vstupu na trh, tak je lhostejný počet konkurentů na trhu. Dokonce kdyby existoval na trhu jediný výrobce, tak by se nemuselo jednat nutně o monopol. Záleží totiž na množství náhrad (v ekonomické hantýrce substitutů), které má výrobek dodávaný jediným dodavatelem. Jediný dodavatel šunky není monopolem, protože šunka má mezi uzeninami množství náhrad (já vím, ta chuť to není). Pouze v případě, že existuje jediný dodavatel a zároveň platí, že zboží nemá náhradu, tak se jedná o monopol.
Učebnicovým příkladem monopolního výrobce je společnost Aluminium Company of America (Alcoa)[1] v období od 1887 do roku 1937 v produkci bauxitu, kysličníku hlinitého, hliníkových odlitků, drátů a dalších hliníkových produktů. Měla tržní podíl 90 % (zbývajících 10 % připadalo na dovozy hliníku) na prodejích primárního ingotu. Po započtení prodeje sekundárního ingotu klesal její podíl na 66 % a s dalšími přizpůsobeními až na 33 %. Její chování poněkud upravuje laické představy o chování monopolů.
Ceny hliníkového ingotu klesly ze zhruba 5 dolarů za libru v roce 1887, na 22 centů za libru v roce 1937, kdy byla obviněna z monopolizace. V tomto období dosahovaly zisky v průměru 10 procent z celkových investic. Alcoa si udržela monopol na domácí produkci ryzího hliníkového ingotu po dobu 50 let. Ačkoli patenty na elektrolýzu pro produkci hliníku vypršely v roce 1906. Po celou dobu nepřetržitě inovovala a vylepšovala efektivitu výroby. Dosahovala velkých úspor z rozsahu produkce a technologických výhod ve výzkumu a vývoji. Tyto ekonomické výhody přenášela na kupující ve formě permanentně snižujících se cen svých výrobků. Chovala se jako by skutečně existovali konkurenti usilující o odlákání zákazníků. Vynikající výkonností si udržela „monopolní“ tržní podíl. Žaloba byla zamítnuta na nižším soudním stupni v plném rozsahu.
Zvrat přišel roku 1945. Odvolací soud dospěl k závěru, že „schopnosti, energie a iniciativa“ společnosti Alcoa vyloučily konkurenci. Šetrné zacházení s vzácnými zdroji není v právní logice důvodem pro existenci jediné firmy na trhu. Ekonomická logika dochází k opačnému závěru. Všechny obchodní společnosti dosáhly úspěchu právě proto, že měly „schopnosti, energii a iniciativu“, kterou proměnily ve zvyšující se kvalitu svojí produkce při snižujících se cenách. Volný vstup do odvětví a existence substitutů je zárukou, že spaní na vavřínech je spolehlivou cestou do záhuby. Jak ukazují osudy včerejších kolosů, kterými bývaly pošty, železnice, státní telekomunikační korporace atd.
Na tomto místě se obvykle objevují poznámky typu: „volný vstup do odvětví a existence náhrad nejsou dostatečnou zárukou, že monopol nezneužije situace“. Autoři následně vytvářejí vynalézavé abstraktní konstrukce. Nejčastější je: „monopolisté kupují konkurenty a po jejich ovládnutí dramaticky zvyšují ceny“. Platnost uvedeného abstraktního konstruktu je možné testovat tak, že se naplní skutečným obsahem.
Mějme trh se dvěma korporacemi, kde společnost Jedna koupí společnost Dva proto, aby se mohla chovat monopolisticky a zvyšovat ceny. Kupní cena je v tomto případě jediným zdrojem pro stanovení doby návratnosti investice.[2] Pokud by korporace Jedna chtěla získat zpět investovanou částku během jednoho roku, tak zvýší ceny produkce o 100 %, pokud za dva roky zvýší ceny o 50 %, za čtyři o 25 % atd. Každá osoba, která někdy přišla do styku se skutečným světem skutečných lidí ví, jak je složité zvýšit cenu výrobku o jednotky procent. Zákazníci obvykle reagují podrážděně a snižují spotřebu statku. Nebo opouštějí dodavatele a přecházejí na náhradu. Svět abstraktních konstrukcí snese cokoli.
Poslední pokus o záchranu úvahy o monopolním chování bývá tvrzení, že „monopoly mohou omezovat tržní soutěž“. V tomto bodu zůstává dodnes (v jiných kulisách) platný obsah tvrzení korporace Standard Oil of California: „O jakém omezení trhu hovoříme? Před naším vstupem žádný trh neexistoval. My jsme ho vytvořili“. Každopádně právníci jsou vynalézaví lidé. Pokaždé přijdou s brilantními důvody pro obhajobu vedoucí úlohy Strany nebo opakování referenda, které nevedlo ke kýženému výsledku. Vedle toho jsou příběhy o nutnosti rozdělit obchodní korporaci, úplná prkotina.
Přesto nesporně existuje monopol, který poskytuje „drahé zboží nebo služby, a který má zákazníka v hrsti, protože zákazník nemůže hlasovat nohama“! Jedná se o tzv. administrativní monopol. Funguje prostřednictvím bariér vstupu na trh, které určuje privilegovaná korporace. Jejich cílem je zvýšit náklady vstupu do odvětví, případně vstupu nových konkurentů zcela zamezit.
Bariéry mají podobu:
- standardů: ekologických, bezpečnostních, hygienických, pracovních, profesních atd.;
- cechy, profesní komory, licence;
- zákaz vstupu konkurence do „strategických“ oborů, kde je tzv. „nezastupitelná“ role veřejnoprávní korporace.
Na tomto místě se obvykle objevují pěkné formulace, které obhajují výše uvedené administrativní zásahy. Navíc popisují dramata a tragédie, které by nastaly při neexistenci administrativního monopolu. Ukázkou „nezastupitelného“ působení administrativního monopolu, budiž měnová politika, která je natolik důležitá, že nesmí být podrobena testu konkurence. Takže čelíme administrativnímu monopolu, který předvádí svoje kvality řízením měnové zásoby.
Tradiční mantrou je, že objem produktu je závislý na objemu měnové báze. Při vyšším objemu je vyšší produkt a naopak. Důvodem je (mimo jiné okolnosti) existence peněžního multiplikátoru (někdy nazývaného investiční akcelerátor), který má blahodárné účinky na tvorbu příjmů a výrobních kapacit. Peníze totiž v hospodářství „pracují“. Prostě a jednoduše nalijete do hospodářství peníze a vytvoříte více než jste nalili. Poměr mezi hrubým domácím produktem a objemem měnového agregátu se bude zvětšovat jako růst produktivity hospodářství z měnové jednotky.
Výsledek počínání privilegovaného subjektu? Poměr HDP a měnové zásoby byl roku 2007 ve výši 66 % a roku 2017 ve výši 22 %. Produktivita z měnové báze má (nepřekvapivě) klesající tendenci. Tento fakt nesvědčí o úspěšnosti administrativního monopolisty (natož o možnosti se „proinvestovat z krize“). Administrativní monopol je nepřetržitě nákladnější varianta při stále nižší kvalitě výstupu. Ve všech oblastech, ve všech případech, pokaždé a bez výjimky.
Jaké jsou tedy náklady na pořizování zboží nebo služby od (administrativně) monopolního subjektu? Nota bene v situaci, kdy není možné „hlasovat nohama“, protože všude na světě je situace stejná? Existují dva přístupy k vyčíslení nákladů takového počínání: účetní a ekonomický.
Účetně je vyčíslitelný veškerými výdaji soukromých subjektů na přímé (z příjmu fyzických a právnických osob) a nepřímé (spotřebních a DPH) daních. Dále v podobě výdajů na všechny „kvazi daně“ (sociální a zdravotní daň), což jsou státem vynucované platby. A nakonec všemi místními daněmi (nazývané poplatky a podobně), administrativními poplatky (kolky), koncesionářskými poplatky atd.
Ekonomicky je vyčíslitelný tak, že k přechozímu přehledu je potřeba připočítat náklady obětované příležitosti všech statků, které si nepořídily soukromé subjekty. Protože musely zaplatit berně. Pan Soukromý vydal sumu 1 Kč na svoje berní povinnosti a obětoval statky v hodnotě 1 Kč. Koruna platby a koruna oběti: dohromady rozdíl dvou korun. S tím nelze hnout (tedy, v měšťanské logice).
Je možné namítnout, že v případě neplacení daní, by si soukromé subjekty pořizovaly některé statky aktuálně poskytované administrativním monopolem. Možná ano, možná ne. Jisté je, že není možné určit, které statky, v jakém množství a v jaké ceně by poptávali kupující, kdyby si skutečně mohli vybírat. Dále je jisté, že administrativní monopol neposkytuje statky za ceny. Ceny jsou totiž tvořeny pouze koupěschopnou poptávkou a nabídkou. Jsou poskytovány za „nějaká čísla“, o jejichž výši rozhodla „viditelná ruka“ byrokratova. Nakonec je jisté, že na plnění ze strany administrativního monopolu plátce nemá automatický nárok, přestože zaplatil.
Kdyby bylo možné zanedbat všechno dosud řečené. A přistoupit na (absurdní) hypotézu, že by všechny statky aktuálně poskytované administrativním monopolem byly nadále poptávány ve stejném množství, kvalitě a „ceně“. Potom zbývá vyřešit vztah od koupěschopné poptávky po statku, k nutnosti ji poskytovat prostřednictvím administrativního monopolu. Tady obvykle přicházejí na řadu krkolomné úvahy a intelektuální zvrhlosti.
Jednoduchá otázka: „jak drahé je pořizovat si zboží nebo služby od monopolního subjektu?“ Jednoduchá odpověď: „nesmírně“. Náklady byly vyčísleny, cíle článku bylo dosaženo. Obchodní korporace vytvoří trh, který předtím neexistoval. Její produkt má substitut, vstup do odvětví je volný a ignorance jejího produktu je volbou zákazníka. Obchodní korporace jsou kritizovány. Administrativní monopol se zmocnil trhu, který předtím obsluhovaly obchodní korporace. Sám sobě udělil privilegium a vyloučil konkurenci. Plátci mají povinnost financovat jeho činnost bez ohledu na konzumaci a neplacení je trestné. Administrativní monopoly jsou hájeny. Stejnými osobami, které kritizují obchodní korporace. Zvláštní svět.
*****************************
[1] ARMETANO, Dominick: Proč odstranit protimonopolní zákonodárství, Praha, Liberální institut, 2000, strana 74-76, ISBN 80-86389-04-9
[2] Za jinak stejných okolností by byly zdrojem pro stanovení doby návratnosti investice diskontované budoucí peněžní toky z provozního zisku (v současnosti nazývaného EBITDA, z anglického Earnings Before Interest, Tax, Depreciation and Amortization).