19.3.2024 | Svátek má Josef


EKONOMIE: Inflace a Zlatý standard

14.1.2022

aneb Rychlý průvodce pro ekonomizující laiky 13

„Podle téhle teorie jsme už od okamžiku opuštění zlatého standardu vlastně všichni mrtví“, napsal komentátor pod článek zabývající se inflací a jejími příčinami. Protože je povinností ekonoma šířit osvětu, tak je cílem následujícího článku ukázat mylnost inkriminovaného výroku. Příčinou inflace jsou státní zásahy do měnové politiky tak, jak byly popsány v uvedeném článku.

Upozornění: zanechat čtení by nyní měli všichni čtenáři, kteří očekávají nadávání komukoli nebo považují ekonomii za pavědu – toto je ekonomický text.

Co je Zlatý standard? Standard komoditních (plnohodnotných) peněz, ve kterém hraje hlavní roli komodity zlato. Termín komoditní nebo plnohodnotné peníze spočívá v tom, že peníze mají použití samy o sobě. Komodita je používána primárně k nepeněžním účelům (je sama určena ke spotřebě). Definičním znakem plnohodnotných peněz je, že obsahují určenou ryzost a hmotnost komodity. Lidstvo ve všech koutech světa fungovalo na komoditních standardech od nepaměti – plátno, tabák, sůl, dobytek, hřebíky, cukr nebo motyky byly standardy, které lidé používali již před pěti tisíci lety.

Proces výběru komoditního standardu „začal“ používáním užitečné komodity v přímé směně a následným nárůstem poptávky po takové komoditě jako prostředku směny. Tato doplnila původní poptávku po dané komoditě za účelem jejího přímého používání a komoditní standard byl na světě. Zkrátka a dobře, na každém místě, kde mezi sebou lidé obchodují, se dříve nebo později vyvine platidlo (měna), které vznikne z nejvíce poptávané komodity. Dokonce na nejpříšernějších místech, která dovedou lidé vytvořit (německé koncentrační tábory) fungoval komoditní standard (tabák a chleba).

Je třeba mít stále na paměti, že nejdůležitější funkcí peněz je prostředek směny při nepřímé směně zboží, který odstraňuje časový nesoulad v potřebách účastníků transakce. Peníze jsou prostředkem, který vyrovná závazky a pohledávky, které s sebou nepřímá směna přináší.

Přímá směna (zboží za zboží) vyžaduje časový soulad v potřebách účastníků transakce: pan Pekař směňuje chleba s paní Krejčovou za kabát. Pokud jeden z účastníků v okamžiku směny nemá časový soulad s druhou stranou (pan Pekař právě nepotřebuje kabát nebo paní Krejčová nepotřebuje chleba), tak se směna neuskuteční. Peníze uvedenou potíž vyřešily a pomohly k rozmachu (prostřednictvím specializace) lidstva.

V průběhu staletí nahradilo zlato všechny dosud používané komodity pro větší transakce a stříbro pro menší transakce. Stručně a jednoduše řečeno, peníze jsou v komoditním standardu nároky na stanovené množství komodity a jména měn jsou hmotnostními názvy. Libra šterlinku byla hmotnostní jednotka o váze 1/4 Troyské unce (název hmotnostní jednotky odvozený od francouzského města Troyes, která má hmotnost 31,1 gramu). Dolar (původně jáchymovský tolar hraběte Schlicka) hmotnostní jednotka o váze 1/20 Troyské unce.

Dokonce zboží nominálně směňované v jednotkách objemu (žoky, věrtele apod.) mlčky předpokládají standardní hmotnost jednotky objemu. Obdobím Zlatého standardu je obvykle chápána doba od roku 1844 (schválení Peelova zákona) do začátku Velké Války v roce 1914.

Je možné mít inflaci v době fungování Zlatého standardu? Banální odpověď zní: samozřejmě. Prvním způsobem inflačního jednání bylo zlehčování mincí. Mezi ekonomy je notoricky známý příklad mince zvané dinár, který zavedli ve Španělsku na konci 7. století po Kristu „barbarští“ Saracéni. Dinár měl hmotnost 65 gránů (0,0648 gramu), a ještě v polovině 12. století měl hmotnost 60 gránů. Po dobytí Španělska „civilizovanými“ křesťany měl na počátku 13. století dinár 14 gránů a následně byl natolik lehký, že byl nahrazen stříbrnou mincí. Ani sladká Francie nezůstávala pozadu: její livre tournois měl ve 12. století definici hmotnosti 98 gramů a byl v 16. století stažen, protože 11 gramová mince už byla příliš lehká.

Každopádně je zlehčování mincí nebo nahrazování zlata jinými kovy (např. mědí) nepříliš sofistikovaný způsob provádění inflace. Navíc byl napodobován kriminálními živly v padělatelských dílnách (tzv. penězokazectví). Quod licet Iovi, non licet bovi nebo jak říkáme v Kotlině, když dělají dva totéž, není to totéž. Penězokazové byli po dopadení uvařeni v oleji.

Druhým způsobem inflačního jednání byla legalizace částečných rezerv a následného privilegia pozastavení směnitelnosti.Částečné rezervy (v ekonomické hantýrce frakční bankovnictví) je v realitě světa tvorba peněz ze vzduchu.

Funguje báječně: pan Spořivý si uloží 100 uncí zlata v První bance. První banka mu vydá potvrzení o úschově 100 uncí zlata a pan Spořivý odchází. Následně přichází pan Utrácivý a žádá úvěr. První banka si ponechá jako rezervu na krytí závazku vůči panu Spořivému 10 uncí zlata a na zbylých 90 uncí zlata vystaví potvrzení panu Utrácivému formou úvěru, aby si za ně pořídil nový byt. Nyní jsou v oběhu potvrzení na 190 uncí zlata, ale vloženo do banky bylo jen 100 uncí zlata.

Tím příběh nekončí. Když si pan Utrácivý koupí byt od pana Realitního, který uloží 90 uncí zlata na účet u Druhé banky, tak tato si ponechá 9 uncí zlata jako rezervu a na 81 unci zlata vystaví potvrzení formou úvěru panu Rychlému na nové auto. Nyní je v oběhu již 271 unce zlata. A takhle poroste objem peněz s každým dalším účastníkem. Až je z původních 100 uncí třeba tisíc (při 10% rezervě, při 5% rezervě se z nich stanou tisíce dva).

Když budou zanedbány veškeré abstrakce a představíte si skutečnou situaci, celá absurdita vyjde okamžitě najevo. Bude použita populární šatna, do které si lidé ukládají kabáty, na které šatnář vydává potvrzení. Potom se objeví pan Pokrok, který sdělí, že je potřeba pomoci lidem bez kabátů. Situaci vyřeší vydáním dalších potvrzení na neexistující kabáty. Nebo utrhne kabátům v šatně rukávy, límec a knoflíky, protože prý vyvolá zdání, že je v ní více kabátů.

Protože je předmětem textu doba Zlatého standardu, tak při růstu nekrytých peněz předkládá pan Spořivý (a ostatní vkladatelé) svoje potvrzení a žádá vydání vložených uncí zlata. Ty však v bankách nejsou a hrozí jim krach. Tady přichází opět na pomoc vláda a vydává privilegium pozastavení směnitelnosti. Privilegované banky nemusejí vydat uložené zlato proti předloženému potvrzení.

Nejznámějšími případy jsou dvacetileté privilegium pozastavení směnitelnosti udělené vládou bance Bank of England z konce 18. století a následně z let 1812, 1814, 1819, 1837 a 1857, které se přelily do hospodářský krizí na obou stranách Atlantiku. Vlády svoje dluhy neplatí a takový způsob fungování je nazýván (slavnostní fanfára) měnovou politikou a pan Pára radostně volá, že se jedná o dobro pro lidi. Lidé (s nepatrnými výjimkami zcela marginálních skupinek „podivínů“) vládám tleskají a schvalují vládní monopol v oblasti peněz.

John Maynard Keynes nazval Zlatý standard „barbarským přežitkem“, Ben Bernanke, bývalý šéf FEDu ho kritizuje, protože „přímo diktuje pravidla hry, ve kterých je deflace téměř nevyhnutelná“, Paul Krugman (Nobelova cena za ekonomii za rok 2008) zase říká, že „nedává prostor centrálním bankám k nápravě hospodářských asymetrií“. Inflaci je možné produkovat také v dobách Zlatého standardu. Potíž takového počínání je, že zásoby zlata jsou konečným omezením. Těžení zlata je ziskové nebo ztrátové podnikání jako každé jiné a zlato je možné zvážit nebo zjistit ryzost, protože gram je gram, unce je unce a karát je karát. Kromě všech báječných fyzikálních a chemických vlastností má jednu mimořádnou, která je solí v očích kolektivistů všech barev a zemí: zlato se nedá vytisknout.