25.10.2021 | Svátek má Beáta


EKONOMIE: Ekonomický nepravidelník XVII.

6.11.2007

John Kenneth Galbraith (1908 - 2006)

Byl docentem ekonomie na Harvardu, novinářem, televizním komentátorem, profesorem ekonomie na Princetonu, státním zaměstnancem, velvyslancem v Indii, poradcem tří prezidentů a profesorem ekonomie na Harvardu. Ostře kritizoval neoklasickou ekonomii, především teorie tržních struktur a chování spotřebitele. Chtěl je nahradit vlastními teoriemi, které zásadně a nikdy netestoval ekonomickými ani jinými nástroji. V roce 1958 vydal knihu s názvem „Společnost hojnosti“, ve které představil svůj slavný „efekt závislosti“.

John Kenneth Galbraith se narodil v zemědělské rodině v Iona Station v Ontariu v Kanadě. Jeho rodiče tam emigrovali ze Skotska, které je sice nesmírně malebným kusem světa, ale bohužel se tam příliš nedaří zemědělství. Mladý pán se rozhodl pokračovat v rodinné tradici a vyrazil na Ontario College, aby tam studoval zemědělství. Svůj postoj k farmářům vyjádřil výrokem: „Dobrý farmář potřebuje silná záda a slabou hlavu.“ Později se přemístil do slunné Kalifornie, kde vystudoval ekonomii zemědělství a získal doktorát na universitě v Berkeley. Tamní prostředí na něho zjevně zapůsobilo, takže se v roce 1937 stal občanem Spojených států. Mezitím chvíli vyučoval ekonomii na Harvardu, následně vyrazil pracovat do mediální oblasti. Glosoval společenské dění v časopise Fortune, a protože byl pohledný mladík, s příjemným hlasem, který uměl pěkně povídat a vtipně reagovat, tak dostal nabídku na post televizního moderátora. Přijal a stal se mediální hvězdou. Tato kvalifikace nesmírně oslnila vedení Princetonské university, která mu v roce 1939 nabídla profesuru. John Kenneth Galbraith se tedy stal jedním z nejmladších profesorů na jedné z nejprestižnějších univerzit.

Když vstoupily Spojené státy do 2. světové války, tak se přemístil do státního sektoru, kde v té době pracovala celá americká ekonomická elita např. S. Kuznets, A. Wallis nebo T. Schultz a další. John Kenneth Galbraith působil v Americkém cenovém úřadě a rozhodoval o cenové politice státu. V roce 1943 přišel s nápadem přímé cenové kontroly. Podniky jsou totiž na trhu dominantní. Konkurují si, a právě ta konkurence vede k plýtvání omezenými prostředky, které by mohly být použity lépe. Takže předložil návrh přímé státní kontroly cen, což vedlo ke dvěma karambolům. Nejprve mu tenhle nápad úplně rozcupovali na kusy jeho ekonomičtí kolegové - to by se dalo přežít. Jenže se svým nápadem narazil na prudký odpor Kongresu. Ten neměl rozhodně v úmyslu v těžkých časech válečných ještě pokoušet trpělivost Američanů nad nezbytně nutnou mez a návrh zdrcující většinou zamítl. A tak se v roce 1943 John Kenneth Galbraith poroučel. Nikoli ze státních služeb, ale na Ministerstvo zahraničí, konkrétně do odděleni pro otázky hospodářské bezpečnosti.

Po válce se vrátil k pedagogické práci. Nikoli však na Princetone, ale na Harvard. Zahájil také vědeckou činnost a poradenskou činnost. Prezident H. Truman ho požádal, aby vytvořil systém regulace cen a mezd. Podle legendy to probíhalo tak, že se na drátě ozval 33. prezident Spojených států s výše uvedeným požadavkem. John Kenneth Galbraith, poučen z předchozího nezdaru v oblasti regulace cen, prý odpověděl: „Ale pane prezidente, určitě jsou kvalifikovanější ekonomové než jsem já“. Na to H. Truman odvětil: „To si piště. Jenže žádný z nich tu funkci nechce“. Ať už je legenda pravdivá nebo není, tak na všechny pády John Kenneth Galbraith model vytvořil.

V roce 1952 vydal knihu „Americký kapitalismus: Pojetí vyvažující síly“. Zobrazil americkou ekonomiku jako řízenou triumvirátem výrobních korporací, odborových organizací a spotřebitelských svazů. To obracelo hlavou dolů jeho původní koncept dominantní vlády podniků nad ekonomikou. Hlavním argumentem pro změnu postoje bylo, že poválečný úspěch Spojených států nevznikl „správným usazením cen“, ale „špatným usazením cen“. A právě to špatné usazení cen umožnilo rozvoj průmyslové koncentrace. Síla koncentrovaných výrobních firem vyvolává vznik silných odborových organizací, coby zastánců zaměstnanců. Současně podněcuje vznik silných spotřebitelských svazů, coby zastánců zákazníků. Působení výrobních, odborových a spotřebitelských organizací vytváří vyvažující sílu, kterou na sebe vzájemně působí. Tím vzniká nový způsob alokace zdrojů a distribuce statků, který je odlišný od tržního mechanismu. V tržním mechanismu hraje hlavní roli neviditelná ruka trhu, zatímco John Kenneth Galbraith představuje viditelné ruce soudruhů se společným příjmením: Korporace. Liší se od sebe křestním jménem: jednou Výrobní, podruhé Odborový a potřetí Spotřebitelský. Soudruzi Výrobní, Odborový a Spotřebitelský jsou těmi vyvažujícími silami, které mají tendenci vytvářet ekonomickou rovnováhu. Jsou však neschopní vytvářet společenskou rovnováhu, kterou je schopna vytvořit (chvilka napětí) - vláda (kdo jiný, pochopitelně). Od čeho se odvíjí schopnost vytvářet vyvažující sílu se však nedozvíte.

Celosvětovou proslulost a popularitu mu přinesla knížečka „Společnost hojnosti“, která vyšla v roce 1958. V ní napadl podstatu ekonomie zpochybněním „suverenity zákazníka“. Člověk má potřeby a přání. Potřeby jsou nezbytné k životu a všechno ostatní jsou přání. Spotřebitel se nerozhoduje, ale jenom uspokojuje svoje umělá přání, která mu do hlavy natlačily reklamní agentury. Stačí, aby spotřebitel uzřel „Když musíš, tak musíš“ a maže fofrem do obchodu, aby si koupil nějaké harampádí, které však ve skutečnosti vůbec nepotřebuje. Tuhle modifikaci chování Pavlovových psů pro lidský rod nazval John Kenneth Galbraith „efektem závislosti“. A právě existence efektu závislosti zabraňuje (zatím) nalezení společenské rovnováhy.

V roce 1967 vydal knihu s názvem „Nový průmyslový stát“. Opět ušel kus cesty a poněkud změnil názory. Nyní jsou firmy zcela autonomní (na čemkoli), oligopolní instituce, ve kterých je soustředěna veškerá moc. Manažeři hledí jenom na to, aby jimi řízené firmy byly pokud možno největší. Co je malé, to je sice hezké. Ale co je větší, to je hezčí. A co je vůbec největší, to je nejhezčí. Úplně největší firmy, ovládají úplně všechno od výzkumu a vývoje až k prodeji. Pracovníky, kteří tvoří tyto struktury ve firmách, nazývá John Kenneth Galbraith technostruktury. Svět je takto ovládán několika firmami, které jsou ovládány technostrukturami. Technostruktury mají tendenci plánovat všechny činnosti, takže korporace jsou čím dál více „plánovité“ a nikoli „tržní“. Vlády tento proces koncentrace činností do rukou korporací resp. technostruktur podporují, protože jejich zájmy se totiž v mnoha případech se zájmy technostruktur, kryjí. Důvod? Tento proces totiž povede (nyní neomdlete) k nezvratnému sbližování socialismu s kapitalismem do jednotné industriální společnosti - nového průmyslového státu. Představa, jak si např. technostruktura všemocné firmy IBM naplánovala vznik firmy Microsoft, je fascinující. Že se tak stalo za pomoci vlády proto, aby následně mohly konvergovat kapitalismus a socialismus do nového průmyslového státu společně s počítačovou divizí JZD Slušovice, je přímo ďábelská.

Nyní se pokusím už jen vysvětlit efekt závislosti.

Efekt závislosti

Klasikové ekonomie nás učí, že vztahy na trhu se odvíjejí od suveréna, který se jmenuje zákazník. Tento vrtošivý, nespolehlivý a rozmazlený tvor prostřednictvím svojí poptávky signalizuje výrobcům, co mají vyrábět.

Nesmysl, praví John Kenneth Galbraith, to jsou pohádky z mechu a kapradí. Jakápak suverenita zákazníka. Nic takového neexistuje. Lidé mají nezbytné potřeby (instinkty jako jídlo, pití, spánek atd.) a vše ostatní jsou přání, která jsou naprosto umělá a u jejich výběru vůbec žádná suverenita zákazníka není. Zákazník se vůbec nerozhoduje, to je pouhý sebeklam, který zákazníkům nabouchali do hlavy reklamní manipulátoři.

Velké korporace totiž vyrábějí podle svých zájmů a plánů. Aby jim to vyrobené harampádí nezůstalo na skladech, tak je zákazníkům vnucují agresivní reklamou. Reklamní mágové vytvoří spotřební psychologii, že ta veteš je součástí životního stylu. Lidé tomu samozřejmě podlehnou a jsou přesvědčeni, že bez toho šancajku nemohou žít. Občas je ještě potřeba využít mimořádně podlých (nejlépe tzv. podprahových) metod, aby lidé běželi do obchodů pro haraburdí radostně nebo ještě radostněji. Zkrátka a dobře - zákazník je banální hříčkou v rukách korporací, které si ho zformovaly k obrazu svému tzn. Pavlovova psa v lidské podobě. Jak z této hrozné situace vybřednout? Jak zarazit tyhle nesmyslné nákupy zboží, které vlastně nikdo nepotřebuje, protože ta přání natloukly lidem do hlavy reklamní agentury?

Samozřejmě, že by se do toho měla vmísit moudrá vláda, která by celé příšerné plýtvání zarazila. Zakáže reklamu, tím bude omezena soukromá spotřeba a takto ušetřené prostředky mohou být použity lépe někde jinde. Kde? Ve veřejné dopravě, veřejném školství a to všechno budou podporovat veřejné sdělovací prostředky. A tak bude konečně dosaženo kýžené společenské rovnováhy! Vypadá to nesmírně logicky a našlo se mnoho lidí, kteří v reklamě viděli mrhání penězi. Jenže.

Pokud je tedy reklama mrháním penězi (pozorným a pozornějším to tak opravdu může připadat), tak to platí pro všechny reklamní kampaně. Bez výjimky. V tu chvíli však nebude moci provádět reklamní činnost nikdo. Ani tzv. „veřejně prospěšné organizace“ (ať už si pod tím názvem představíte cokoli). Jak se tedy o jejich veřejně prospěšné činnosti lidé dozvědí? Jak jsou chráněni před efektem závislosti samotní reklamní mágové nebo moudří členové vlády? Jsou to nadlidé, kterým nikdo do hlavy efekt závislosti nemůže implantovat? Odpovědí na tyto a další otázky je, že John Kenneth Galbraith mlčí jako hrob.

Do všeobecného šílenství kolem reklamní kauzy efektu závislosti se vložil F. A. von Hayek. Oznámil městu a světu, že označovat všechno s výjimkou jídla, pití, spánku atd. za umělá přání, je mírně řečeno nepřesné. To bychom totiž museli prohlásit literaturu, poezii nebo hudbu za primitivní potřeby na úrovni jídla pití a spánku. A to by bylo velmi odvážné. Bude na této planetě někdo tvrdit, že si kupříkladu ve 12. století někdo řekl: „dnes bych si před spaním přečetl něco od Shakespeara a k tomu bych si poslechl nějakého Chopina?“ Není to náhodu tak, že pánové nejprve něco napsali a složili a teprve potom se to lidem zalíbilo? Nejsou díla zmíněných (a mnoha dalších) pánů mimořádnou inspirací pro lidstvo? A proč by vnější podněty jako je např. reklama, měly negovat význam individuálních preferencí? A tím byla diskuse na akademické půdě o efektu závislosti ukončena.

Potom se ještě objevila slavná studie o „reklamě a brýlích“, která zasadila efektu závislosti ránu z milosti. Prokázala totiž, že ve státech, kde mohli optikové provádět reklamu na svoje brýle, byly tyto (včetně nákladů na inzerci) levnější o cca 25% než ve státech, které reklamu zakázaly. A bylo po diskusi všude, ačkoli se úvahy o „negativních vlivech“ reklamy periodicky opakují. Pokaždé je to po nějakém zábavném a pikantním karambolu. Jako například, když ti dva chytráci, dali třem občanům Nigérie svoje celoživotní úspory. Ti totiž inzerovali v místních novinách, že umějí zaklínáním peníze rozmnožit. Soukromě bych poznamenal, že reklama prostě přináší informace způsobem, který je někdy příjemný a někdy nepříjemný. Nic více a nic méně.

John Kenneth Galbraith se během svého dlouhého života osobně přesvědčil, že lze být současně úspěšným spisovatelem a přitom se pokaždé mýlit ve svých předpovědích. M. Friedman ho nazval „rádobyekonomem, který nevytvořil žádný testovatelný model“. R. Holman o něm napsal, že „předkládal své nekonvenční a - řekněme provokující pohledy na moderní společnost, líbivým stylem, který lze označit jako storytelling“. K vyprávění příběhů není třeba znalosti, ale fantazie. Foundryman poznamenal, že „jeho hypotézy krásně ilustrují koncept, který považuje jedince za nesvéprávné kolečko ve velikém, nádherném soukolí řízeného kolektivu. Kolečko, které by se bez povelů z „centra“ nepochybně vrhlo, zmítáno vášněmi a slepými instinkty, vstříc sebezničení“. Rozhodně nedůvěřoval konceptu laissez faire, který považuje intelekt a svobodnou volbu jedince za jedinou hybnou sílu a současně nezbytný předpoklad civilizace. A protože v dnešních časech není důležitá skutečnost, ale její mediální obraz, tak bude John Kenneth Galbraith nadále úspěšným ekonomickým popularizátorem, který bude v médiích často a s oblibou citován.



Akční letáky
Akční letáky

Prohlédněte si akční letáky všech obchodů hezky na jednom místě!






 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.