Neviditelný Pes

EKONOMIE: Ekonomický nepravidelník XV.

2.4.2007

Ronald Harry Coase (1910 – přeji mu mnoho dalších let života)

Vytvořil „člověka smluvních vztahů“, který ve skutečném světě, kde jedinou jistotou je nejistota, směňuje a vynucuje vlastnická práva. Svým přístupem se dostal na samotnou hranici ekonomie a práva, kde učinil zásadní objev: soukromá vyjednávání vedou k rovnovážnému výsledku prostřednictvím transakčních nákladů.

Ronald Coase se narodil ve Willesden, což je předměstí Londýna dne 29. prosince, roku 1910 v 15 hodin a 25 minut tamního času. Tuto precizní informaci zanechal budoucím generacím jeho pan otec. Ten byl totiž osobou s velmi rozvinutým smyslem pro pořádek a přesnost. Takové vlastnosti byly v té době požadovány od všech zaměstnanců Pošty, kde Harry Coase pracoval jako telegrafista. Také maminka byla poštovní zaměstnankyní, ale zanechala svého povolání v okamžiku, kdy se provdala. Kromě zaměstnavatele toho měli rodiče vůbec mnoho společného: oba opustili školu ve 12 letech, oba opustili školu zcela gramotní, oba neměli zájem o akademické vzdělání, oba se věnovali sportu a oba preferovali sporty míčové. Velikost oblíbeného míče byla sice poněkud odlišná: maminka hrála tenis a tatínek fotbal nebo kuželky. Tím však odlišnosti skončily a pokračovaly zájmy společné: oba rodiče se věnovali sportu do velmi pokročilého věku (pan otec dokonce „hrál kuželky až do smrti“). Jejich jediný potomek nenalezl ve sportování zalíbení. Výjimkou byly šachy, což však k lítosti rodičů nebyl (a dosud není) míčový sport. Takže byl často sám a mohl se věnovat čtení, které bylo jeho největší zálibou. Vzhledem k tomu, že byl ponechán na pospas vlastnímu spontánnímu výběru knih, tak nebyl schopen odlišit „brak od seriózní literatury“. Jinak měl Ronald Coase obyčejné dětství, kde stojí za zaznamenání pouze dvě události: 1. jednoho dne vzal Coase senior svého jedenáctiletého synka k frenologovi, aby podle tvaru lebky zjistil, co z potomka vyroste. Tento odborník z tvaru lebky učinil velmi silný závěr, že Ronald Coase „není stavěn pro agresivní život byznysmena a potřebuje více koncentrace“. Panečku, je obdivuhodné, co všechno dovedou experti vyčíst z tvaru lebky. 2. zřejmě nejzajímavější událostí jeho dětství je, že Ronald Coase z nějakého (dodnes nezjištěného) důvodu prošvihnul zkoušky na střední školu. Jediné logické vysvětlení je, že rodiče byli evidentně zaměstnáni tenisem a fotbalem (nebo kuželkami) a mladý pán šachy (nebo četbou). Takže se rok poflakoval. Následující rok si to rodiče již pohlídali a Ronald Coase vyrazil na gymnázium v Kilburn, které ukončil v roce 1927 a následně na Londýnskou univerzitu studovat historii. Avšak latina mu příliš nešla, tak se rozhodl, „pro chemii nebo jiný přírodovědný obor“. Jenže došel k závěru, že to vyžaduje příliš mnoho matematiky a to tedy nebyl zrovna jeho šálek čaje. Tak to zkusil na Londýnské škole ekonomie s ekonomií a ejhle, vyšlo to! (Tady si dovedu živě představit jízlivé poznámky na adresu ekonomů).

V roce 1930 převzal tamní katedru obchodu profesor Arnold Plant, který předtím řídil katedru ekonomie Univerzity v Kapském městě. Tento pán měl pověst vynikajícího pedagoga, kterou potvrdil tím, že se jeho seminář stal na Londýnské škole ekonomie vůbec nejnavštěvovanějším. Ronald Coase o tom říká: „Představil mně neviditelnou ruku trhu Adama Smitha a ukázal, jak může být ekonomická soutěž koordinována prostřednictvím cenového systému. Tím Arnold Plant nejen velmi ovlivnil moje názory. Tím zcela změnil můj život.“ To je nesporný fakt, protože v roce 1931 měl Arnold Plant prsty v tom, že Ronald Coase získal stipendium lorda Ernesta Cassela a vyrazil na studijní pobyt do Spojených států. Ačkoli to ještě netušil, tak byl nejen na cestě na studijní pobyt. Byl současně na cestě stát se ekonomem.

Ve Spojených státech studoval strukturu amerického průmyslu a zajímalo ho, proč jsou různé obory řízeny různými způsoby. Odpovědi, které dostával na svoje otázky během návštěv v různých firmách, ho příliš neuspokojovaly. Tehdy tzn. v letech 1931 – 1932 začal pracovat na novém teoretickém konceptu – transakčních nákladech, jejichž prostřednictvím později vysvětlil důvody existence firmy. Po návratu ze Spojených států působil v letech 1932 – 1934 na Univerzitě v Dundee, kde svůj koncept existence firmy dokončil. Koncept transakčních nákladů ho definitivně proslavil v říjnu 1937, kdy vyšel přeslavný článek „Povaha firmy“. Mezitím ještě vyučoval v letech 1934 – 1935 na Liverpoolské univerzitě a v roce 1935 začal vyučovat na Londýnské škole ekonomie.

V roce 1950 vydal knihu „Britské rozhlasové vysílání, studie monopolu“. Toto dílko je velmi pozoruhodné. Je to totiž jediná kniha, kterou Ronald Coase vydal. Dále je kniha nesmírně zajímavá tím, že je naprosto a zcela nezajímavá. V roce 1951 migroval do Spojených států, kde vyučoval na univerzitách v Buffalu a Virginii. Současně s výukou na univerzitách pracoval pro „Federální komisi pro spoje“, která regulovala rozhlasové vysílání a přidělovala rozhlasové frekvence.

V roce 1959 napsal článek, ve kterém navrhoval, aby přidělování frekvencí bylo určováno výhradně cenou, takže frekvence bude přidělena nejvyšší nabídce. Opět argumentoval transakčními náklady, tentokrát při vynucování vlastnických práv. Článek vyvolal mimořádnou pozornost a zvláště monetaristické hnízdo – Chicagská univerzita a její protagonisté, se převelice zajímali o argumentaci k transakčním nákladům. A. Director (tchán M. Friedmana) zorganizoval schůzku ve svém domě, kde Ronald Coase učinil pro vycházející hvězdy světové ekonomie soukromou přednášku. Ta udělala takový dojem, že ho vycházející hvězdy požádaly, aby sepsal text, který koncept transakčních nákladů pojme komplexně. V roce 1961 vyšel článek s názvem „Problém společenských nákladů“, který je jedním z nejcitovanějších článků ekonomické historie vůbec a Ronald Coase se okamžitě zařadil mezi ekonomické hvězdy. Koncept transakčních nákladů vychází z metodologického individualismu a je zcela v souladu s teorií mezního užitku.

Ronald Coase formuloval tezi, že v systému nulových transakčních nákladů, povedou soukromá vyjednávání k společenskému optimu (v ekonomické hantýrce tzv. pareto-optimální situace) bez ohledu na původní vlastnická práva. Pareto-optimální situace (společenské optimum) je rovnováha a každým dalším rozdělením vlastnických práv lze dosáhnout vyššího uspokojení jednoho účastníka pouze na úkor druhého účastníka. Pro úplnost poznamenám, že pareto-optimální situace je analytický termín (popisný) a nikoli arbitrární situace (hodnotící).

Představte si určitý počet osob, které v místnosti sledují televizi. Každá osoba má svoje místo, odkud nějak vidí na obrazovku, nějak slyší zvuk a má nějaké pohodlí. Do místnosti přijdou další osoby a také chtějí sledovat televizi. Právě začíná film, který chtějí všichni (původní a příchozí) vidět. Aby ho mohli shlédnout alespoň od chvíle než skončí titulky, bude nezbytné vyjednat nový zasedací pořádek (vlastnická práva), aby všichni (původní a příchozí) diváci nějak viděli, nějak slyšeli a měli nějaké pohodlí. Právě proto, že všichni chtějí vidět film při nějakém pohodlí a mají omezený čas, tak osoby v místnosti dosáhnou vyjednáváním společenského optima (pareto-optimální situace). Nikdo z přítomných už nemůže vylepšit svoji pozici před obrazovkou jinak, než na úkor někoho jiného, bez ohledu na původní místa. V místnosti nebude poražených. Dnes známe tuto tezi pod názvem, který ji dal později G. Stigler (nositel Nobelovy ceny za ekonomii z roku 1982): Coasův teorém. Ten ukazuje, že např. autor výroku „pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí“ nebere v potaz v pareto-optimální situaci, kde žijí pravda a láska se lží a nenávistí v rovnováze.

V roce 1964 se Ronald Coase přemístil na Chicagskou univerzitu, kde vyučoval na Právnické fakultě a současně byl vydavatelem časopisu „Journal of Law and Economics“ až do roku 1982, kdy se odebral do penze. Nyní se pokusím vysvětlit transakční náklady, transakční náklady u existence firmy a transakční náklady u soukromých vyjednávání. Dávejte prosím velmi dobrý pozor, jdeme se věnovat tomu „co není vidět“.

Transakční náklady

Ronald Coase zavedl termín transakčních nákladů pro nákladové položky, které vznikají, když jednotlivci nebo firmy směňují vlastnická práva nebo si vlastnická práva vynucují. Takže do nich zahnul náklady spojené s vyhledáváním potencionálních zákazníků nebo dodavatelů, náklady na vyjednávání, náklady na uzavírání pracovních, kupních a dalších smluv, náklady na kontrolu atd. Všechny uvedené nákladové položky jsou spojené s nějakou transakcí a jsou většinou spojené se získáváním informací. Tyto náklady nejsou na první pohled vidět a tak je mají účastníci soutěže velmi často tendenci přehlížet. Následně nevycházejí z úžasu, když jim je předložen účet. Úplně učebnicovým příkladem transakčních nákladů jsou povinné odvody na sociální a zdravotní daň ve výši 35 % z každé vyplacené koruny.

Příliš vysoké transakční náklady mohou zcela paralyzovat směnné vztahy. Klasickým příkladem jsou teritoria ohrožená piráty nebo bandity. Vysoké transakční náklady spojené s ochranou konvojů předem vylučují směnu. Nejspíše bude nošením dříví do lesa prohlášení, že v zemi, kde jsou vlastnická práva dobře chráněna a plnění smluv je rychle vynucováno jsou transakční náklady nízké. Účastníci trhu nemusejí utrácet peníze, čas a energii v soudních sporech, neobávají se rizika vzniku transakčních nákladů, což vede k vyššímu počtu transakcí s menšími náklady.

Pro pozorné a pozornější dodávám, že zavádění právních, hygienických, sociálních norem s sebou také nese transakční náklady. Příkladem, který úplně všichni znají jsou Acquis communitaire. Armády byrokratů, kteří Acquis communitaire zavádějí a vynucují jsou transakčním nákladem par excellence. O dopadech na ceny zboží a služeb nemluvě.

Existence firmy

Proč vlastně existují firmy? Vždyť ve firmě jsou všechny zdroje (práce, kapitál, půda) vyňaty z působení neosobních tržních sil. Ronald Coase vytáhnul králíka z klobouku: tím důvodem jsou transakční náklady. Kdyby se všechny směnné vztahy ve firmě prováděly na volném trhu, tak by bylo nutné uzavírat ohromné množství smluv.

Představte si, že by výroba televizoru probíhala mimo firmu. Všechny profese, které se podílejí na výrobě součástek, které jsou nutné pro výrobu televizoru by nakupovaly a prodávaly svoje služby na volném trhu. Každý pracovník by s jiným pracovníkem uzavíral smlouvy o nákupu a prodeji svých služeb nebo výrobků. Kdyby byly transakční náklady nulové, tak by to samozřejmě fungovalo. Potíž je v tom, že nejsou. Takže by každý jeden vyrobený televizor byl prostřednictvím transakčních nákladů (uzavírání smluv) „ze zlata“. Firma prostě a jednoduše existuje proto, že odpadnou vysoké transakční náklady spojené s vyjednáváním a uzavíráním smluv na volném trhu.

Soukromá vyjednávání

Pan Voňavka velmi rád chodí do restaurace pana Komína. Pan Komín totiž umí spáchat báječný gulášek, knedlíčky jsou podle aktuální chutě houskové nebo bramborové, pan Komín je nesmírně příjemný, úslužný a ochotný, pivo je jako křen a ceny jsou velmi přátelské. No prostě ideál. Jenže to má drobnou skvrnku na kráse: pan Komín je náruživým kuřákem a oblečení pana Voňavky načichne kouřem. Tento fakt nese velmi špatně paní Voňavková a svému choti spílá. Kouř z cigarety pana Komína se v ekonomické hantýrce nazývá externalita. Protože pan Voňavka má kvůli kouři rodinné potíže, tak je to externalita negativní. Kdyby paní Voňavková měla ráda nikotinový odér na oblečení svého chotě, tak by to byla externalita pozitivní.

Úplně prvním ekonomem, který studoval externality byl A. C. Pigou (nástupce A. Marshalla). Protože paní Voňavkové kouř vadí, tak bude muset oblečení kvůli smradlavému kouři častěji prát, bude tudíž spotřebovávat více vody, prášku, času atd. v důsledku negativní externality. To je samozřejmě z pohledu paní Voňavkové zbytečné mrhání penězi (v ekonomické hantýrce se tomu říká neefektivní alokace zdrojů). A. C. Pigou udělal z uvedeného příkladu závěr, že negativní externality jsou příkladem selhání trhů. A. C. Pigou byl normativním (hodnotícím) ekonomem a neviděl jiné řešení externalit než zásahy státu. Negativní externality by měly být zdaněny a pozitivní externality naopak subvencovány.

V té chvíli se objevil na scéně ekonomického dramatu Ronald Coase, který doložil, že společenského optima (pareto-optimální situace) lze dosáhnout bez státních zásahů: soukromým vyjednáváním.

Představte si, že právo stojí na straně paní Voňavkové, která se může obrátit na soud, aby panu Komínovi zakázal kouřit. V tu chvíli začne pan Komín vyjednávat a nabídne paní Voňavkové kompenzaci až do výše ztráty, kterou by utrpěl kdyby nekouřil. Pokud výše kompenzace nedosahuje nákladů na praní oblečení, tak paní Voňavková odškodnění nepřijme a pan Komín bude muset přestat kouřit.

Nyní si představte, že právo stojí na straně pana Komína, takže paní Voňavková by nemohla pana Komína přinutit k zanechání kouření. Pokud by mohla vyjednávat, tak by mohla panu Komínovi nabídnout kompenzaci až do výše svých nákladů na praní smradlavého oblečení, aby pan Komín přestal kouřit. Nebude-li však kompenzace ve výši, na kterou si pan Komín cení svého kouření, tak bude pan Komín ke gulášku s knedlíčkem a pivem jako křen, nadále vesele kouřit.

Povšimněte si prosím, že vyjednávání mezi paní Voňavkovou a panem Komínem vždy povede k pareto-optimální situaci (společenskému optimu). Když je škoda z kouření vyšší než zanechání kouření, tak pan Komín přestane kouřit. V opačném případě přestane paní Voňavková prudit s praním (a pravděpodobně zakáže choti chodit do hospody).

Ronald Coase takto dokázal, že externality nevznikají v důsledku mystického selhání trhů, ale prostě a jednoduše v důsledku vysokých transakčních nákladů spojených se soukromým vyjednáváním. Kdyby v příkladu paní Voňavkové a pana Komína byly transakční náklady vysoké, tak by k žádnému vyjednávání nedošlo a pareto-optimální situace by nenastala.

Klíčovou záležitostí pro výši transakčních nákladů je ochrana vlastnických práv. Jsou-li dobře chráněna, tak jsou transakční náklady nízké, pokud nikoli, tak jsou vysoké. Ve specifických případech, jako jsou např. vodní toky, kde lze vlastnická práva komplikovaně (nebo vůbec) definovat, jsou soukromá vyjednávání nemožná. Na všechny pády Ronald Coase dokázal, že se na trhu neobchoduje se službami nebo výrobky, ale fakticky s vlastnickými právy. Z toho pochopitelně plyne, že klíčovou záležitostí pro ekonomickou efektivnost je právní systém. Soukromě bych poznamenal, že si pod termínem právní systém mnoho a ještě více lidí představuje situaci, ve které kvalita právního systému roste s počtem přijímaných zákonů. Takže jsou dnes právní systémy stejně rozsáhlé a stejně srozumitelné jako Acquis communitaire, což se projevují tím, že zákony jsou v lepším případě zesměšňovány, v horším případě ignorovány nebo obcházeny. Negativním transakčním nákladem (externalitou) obou případů je naprostá neúcta k zákonnosti. Následně je situace řešena přijímáním dalších zákonů (většinou velmi specifických), které právní systém ještě více zaplevelují a pes jitrničku sežral.

Ronald Coase konceptem transakčních nákladů dokázal, že originální myšlenka přispěje k obohacení teorie a vůbec není nutné produkovat stohy knih a článků. Úplně k tomu stačí články tři. Jeho přístup k transakčním nákladům povzbudil ekonomy, aby spolupracovali s právníky a společně psali o tržních vztazích a vlivu vládních regulací na jejich podvazování. Tím založil nový obor „právo a ekonomie“, někdy také nazývaný „nová institucionální ekonomie“. Za tento nesmírně originální přínos k ekonomické teorii byl v roce 1991 oceněn Nobelovou cenou za ekonomii. Při té příležitosti o svém příspěvku poznamenal: „Téměř vše, čeho jsem během svojí akademické kariéry dosáhnul, bylo určováno faktory, které jsem nijak neovlivnil. Jakási velká síla nade mnou držela ochrannou ruku.“ Jsem přesvědčen, že Ronald Coase byl zbytečně skromný.



zpět na článek