16.9.2019 | Svátek má Ludmila


EKONOMIE: Ekonomický nepravidelník VIII.

13.11.2006

Ludwig von Mises (1881 – 1973)

Byl neústupným a zásadovým obhájcem hospodářského liberalismu a nikdy nedělal teoretické kompromisy. Usiloval o poznání pravdy bez ohledu na módní názory, a proto nikdy neplul s proudem. Považoval ekonomii za logickou vědu, která má obecnou platnost. Patří mezi několik světových teoretiků, kteří vybudovali ucelený, univerzální a praktický systém poznání. Jeho „Lidské jednání: pojednání o ekonomii“ z roku 1949 je jedním z vrcholných a nejvlivnějších děl ve společenských oborech vůbec.

Ludwig von MisesNarodil se v roce 1881 v židovské rodině v tehdejším rakousko-uherském, později polském a dnes ukrajinském Lvově. Není mnoho osob, které by se mohly pochlubit, že se narodily na území tří států. Brzy se přestěhoval s rodiči do Vídně, kde vystudoval právnickou fakultu na tamní univerzitě a v roce 1906 získal doktorát. Věnoval se advokátské praxi a současně studoval ekonomii. Evidentně chápal souvislost, kterou v roce 1915 precizně formuloval soudce Nejvyššího soudu Spojených států, ctihodný Louis Brandeis: „Právník, který nestudoval ekonomii, se s velkou pravděpodobností může stát veřejným nepřítelem.“

Jeho alma mater byla v té době pozoruhodným tvůrčím místem, kde se začala ustavovat Rakouská ekonomická škola. Tu lze bez nadsázky označit za přímou nástupkyni britské neoklasické ekonomie, kterou navíc významně posunula dále. Rakouská škola dala v první generaci světu velikány jako byli Carl Menger, na kterého Ludwig von Mises přímo navazoval. Nebo Friedrich von Wieser, který je autorem brilantní teorie nákladu obětované příležitosti (tzv. výběr mezi dvěma alternativami s tím, že vybraná je druhá nejlepší. Takže první možnost je obětovaná, druhá je získaná). V druhé generaci vyprodukovala Rakouská škola velikány jako byli Joseph Alois Schumpeter (zřejmě největší znalec historie ekonomického myšlení) a pochopitelně F. A. von Hayek. A mnoho dalších a nejen Rakušanů. Prostě taková ekonomická Florencie počátku 20. století.

V roce 1912 debutoval Ludwig von Mises na odborném spisovatelském poli knihou „Teorie peněz a hospodářského cyklu“. Okamžitě z toho byl trhák. Vysvětlil hodnotu peněz v souladu s mezním užitkem a tím vyřešil měnovou potíž Rakouské školy. Lidé mají svá dnešní očekávání na základě včerejší kupní síly peněz. Podle toho spoří a utrácejí. Nyní do toho vstoupí centrální banka a vydá dodatečné peníze tzn. začne úvěrovat hospodářství. Stoupnou ceny, což má dva banální důsledky. 1. Poptávka po penězích se zvýšené nabídce peněz samozřejmě přizpůsobí do výše dnešního úvěru. 2. Tím pochopitelně klesne kupní síla včerejších úspor.

V praxi to funguje následovně. Úvěrovou veselici zahájí vytištěním peněz (vydáním úvěru) pan Bankéř Centrální (ten je navíc věřitelem poslední instance). Tyto peníze půjčí komerčním bankám. Tím se mejdan přenese na pana Bankéře Komerčního. Od něho se formou levného úvěru přenese na pana Podnikatele Investičního. Pan Podnikatel Investiční žije v přesvědčení, že levné investice jsou následkem toho, že úroková míra z peněz na účtech pana Spořivého klesla na úroveň, že už není výhodné být pan Spořivý, ale pan Utrácející. Z toho přesvědčení pan Podnikatel Investiční udělá svoje kalkulace a pokračuje radostně v úvěrovém večírku. Mezitím si pan Spořivý bystře povšimnul zvýšených cen dnešních a rozumně usoudil, že zachrání alespoň něco z kupní síly úspor včerejších Než bude ještě hůř. Tzn. že si koupí za svoje úspory zítra ještě méně než dnes (tady alespoň vidíte, jak vznikl slogan o zemi, kde zítra znamená včera). Takže se definitivně stane panem Utrácejícím. Pan Podnikatel Investiční si v rámci úvěrové veselice dojde pro další dnešní peníze k panu Bankéři Komerčnímu, protože za včerejší si dnes koupil méně. Ten si pro ně samozřejmě vyrazí k hostiteli tzn. panu Bankéři Centrálnímu. Ten mu jednoho velmi krásného dne oznámí příjemnou novinu, že už nemá čím úvěrovat pokračování mejdanu. Chybějí totiž pánové Spořiví. Všichni jsou nyní pánové Utrácející. Tedy s výjimkou několika extravagantních jedinců, kteří uvěřili, že John Maynard Keynes má s uchováním hodnoty peněz pravdu. Úvěrový večírek skončil. Přichází parádní kocovina. Čím delší mejdan, tím delší kocovina. Všechny úvěrové veselice, které nemají reálný základ v úsporách, končí kocovinou. Ve světle tohoto fenomenálního díla nikoho nepřekvapí, že Ludwig von Mises očekával smutný newyorský příběh od roku 1924, kdy byl celosvětový úvěrový mejdan v plném proudu. Byl všem k smíchu.

Kdo je odpovědný za úvěrové večírky a následné úvěrové kocoviny tzv. ekonomické cykly? Ludwig von Mises nekompromisně ukázal prstem na stát, který se zmocnil peněžního oběhu. Prostřednictvím centrální banky je stát jednoznačnou příčinou a viníkem hospodářských cyklů. Stát měl bezpochyby dobrý úmysl a moc hezké heslo „stabilizace systému“. Stabilizujte, stabilizujte nebo něco podobného volal jistý pán, který podle legendy přivedl svoje spoluobčany do země zaslíbené. Dnešní pánové vedou svoje spoluobčany ke kocovině. Dostupné bydlení nebo investiční pobídky jsou dnešními šlágry, které vyhrávají k obveselení přítomných.

Mimořádný úspěch knihy mu pomohl k tomu, že se stal následujícího roku na Vídeňské univerzitě soukromým docentem a v roce 1918 mimořádným profesorem. To bylo také všechno, co v důsledku knižního úspěchu získal. Být soukromým docentem a mimořádným profesorem v praxi znamenalo, že to dělal bezplatně. Nedostával za to ani vindru. Jeho seminář navštěvovali pozoruhodní lidé, kteří byli v budoucnosti pozoruhodně úspěšní. Za všechny F. A. von Hayek, Gottfried von Haberler, Oskar Morgenstern (spoluautor teorie her) nebo Fritz Machlup. A další a další.

Ve stejném roce, kdy se stal mimořádným profesorem, začal pracovat pro vládu v pozici poradce, ze které ovlivňoval praktickou hospodářskou politiku. Svého spolužáka a šéfa rakouských socialistů Otto Bauera doslova ukecal, aby Rakousko nenásledovalo v hospodářské politice Německo, čímž pomohl odvrátit hyperinflaci.

V roce 1922 vydal přelomové dílo „Socialismus: Ekonomická a společenská analýza“. Kromě zdrcující kritiky kolektivistických a socialistických koncepcí, měla kniha dva naprosto zásadní důsledky: 1. odstartovala spor o racionalitu socialismu a 2. F. A. von Hayek se stal definitivně jeho žákem. Ludwig von Mises zahájil frontální útok na socialismus ze dvou linií. Zaprvé vzal ekonomickou kalkulaci, která je předpokladem pro fungování hospodářství na základě dělby práce. Ekonomická kalkulace je možná pouze při existence trhů se statky a výrobními faktory. Na trzích se totiž vytvářejí prostřednictvím dobrovolné směny ceny statků a ceny výrobních faktorů. Ceny jsou odrazem ekonomických parametrů nazývaných preference spotřebitelů a vzácnost zdrojů. Preference je individuální subjektivní úsudek. Dokud budou mít různí lidé různé preference, tak se po čase spontánně vytvoří trhy statků a něco (cokoli) na způsob peněz, které budou fungovat jako přirozený distribuční mechanismus. Pouze cena dává signál, který avizuje, že se cílí úsilí špatným nebo dobrým směrem. Jestliže lidé znají ceny, tak jednají efektivně tzn. maximalizují výnosy s minimem nákladů. Pokud jednají efektivně, tak se chovají racionálně tzn. rozumně.

Druhý útok vedl opačným směrem. Pokud nejsou trhy, protože kapitál a půdu vlastní stát, nemůže existovat cenový systém. Nelze mluvit o cenách, ale administrovaných položkách, a tudíž nelze použít ekonomickou kalkulaci. Distribuci statků lze učinit pouze na základě technických parametrů: fyzická spotřeba materiálu a energie, délka pracovní doby. Jenže technické parametry mohou být použity jen za dvou předpokladů. 1. musí platit pracovní teorie hodnoty, která tvrdí, že hodnota vzniká pouze z práce. Jenže ta prostě nefunguje (zopakujte si to sami u Davida Ricarda). 2. preference je subjektivní úsudek, tudíž ho žádný stát nemůže postihnout, a proto se vytvoří hybridní hospodářství. Plánovači povolí trh spotřebních statků a státu ponechají v majetku výrobní faktory. Jenže kdyby plánovači nakrásně dovolili trhy spotřebních statků, tak jak by se do nich promítly ceny výrobních faktorů, když neexistují trhy výrobních faktorů, které by ukázaly jejich vzácnost? A jsme tam, kde jsme byli: bez tržních cen výrobních faktorů nelze racionálně využívat omezené zdroje, tudíž nelze používat ekonomickou kalkulaci. Pikantní je, že bez tržních cen výrobních faktorů se nikdo nikdy ani nedozví, že plýtvá. Pokud se nedozví, že plýtvá, chová se iracionálně tzn. nerozumně. Soukromě bych poznamenal, že existuje ještě třetí možnost. Musejí být stvořeni jedinci, kteří nebudou mít žádné preference nebo budou mít stejné preference. Zkrátka a dobře: stvořit Nového člověka. Následně podle takového ideálu vytvořit národ klonů s tím, že tvůrci Nového člověka musejí následně spáchat hromadnou sebevraždu. Jiná možnost, jak to zachránit není. Aldous Huxley by neuvěřil.

Polák Oskar Lange, Angličan Abba Lerner a další marxisté se ptali, jak je tedy možné, že socialismus existuje např. v Sovětském svazu. Ludwig von Mises jim velmi citlivě odpověděl. Protože existuje kapitalismus. Ten dává socialismu svým cenovým systémem alespoň nějaké vodítko, aby se nechoval úplně iracionálně. Tím ztratil o spor zájem, neboť nezůstalo nic k hádání. F. A. von Hayek ve sporu s nimi pokračoval sám až do 60. let 20. století.

V roce 1927 založili Ludwig von Mises a F. A. von Hayek společně „Rakouský institut pro výzkum hospodářských cyklů“, který se stal výzkumným pracovištěm specializovaným na úvěrovou expanzi a její důsledky. Již v té době hleděli oba pánové fascinovaně na účastníky nekonečného úvěrového mejdanu a upozorňovali je na blížící se katastrofu (Ludwig von Mises na to upozorňoval již v roce 1924, jak jsem výše pravil). Byli k smíchu všem. Ale byli na to dva.

Ve stejném roce vydal své další stěžejní dílo „Liberalismus“, které daleko přesahuje hranice ekonomie. V knize vysvětluje, že tradiční heslo laissez faire není pouze „nechte působit bezduché mechanické síly“. Znamenalo „nechte lidi jednat“, čímž se stalo bezpochyby předzvěstí „Lidského jednání“. Etatismus tzn. státní zásahy do hospodářství byl pro něho popřením liberalismu. Nelze být liberálem a současně hájit stání zásahy do hospodářství. Etatismus nazval patologickou zvráceností“, která znamená: „nechte vládu, ať zvolí, co je pro člověka dobré, a dovolte jí, ať mu takové dobro vnutí třeba násilím, bude-li to třeba“. Každému musí být jasné, že se takovými úvahami stával mimořádně populárním nejen v tehdejším Rakousku, ale po celé kontinentální Evropě, která byla ovládána různými typy socialismů. Spojení liberalismu s kapitalismem považoval za logické, protože ideály liberalismu lze naplnit pouze v systému laissez faire. A šel tak daleko, že světu oznámil, že kapitalismus není rozhodně doktrínou kapitalistů, ale je doktrínou všech. Směřuje totiž k tomu, co Jeremy Bentham nazval „největším štěstím pro největší počet lidí“.

Následujícího roku nejprve k úžasu budoucí choti odmítnul nabídku rakouské banky Creditanstalt na významný post ve správní radě. Nebyli na tom finančně nijak oslnivě. Naopak. Prachy z postu ve správní radě by se velmi hodily. Odpověděl, že se blíží finanční krize, která způsobí krach banky. A s takovou nekonečnou ostudou jméno Ludwig von Mises rozhodně a v žádném případě nebude spojováno. Zase byl k smíchu (dokonce budoucí choť měla pochybnosti) a banka v roce 1931 ohlásila bankrot.

V roce 1929 vydal knihu s názvem „Kritika intervencionismu“ a byl prvním, kdo termín intervencionismus použil. Definoval ho následovně: „Intervencionismus je narušené hospodářství. Vláda zasahuje do hospodářství, ale nechce zcela odstranit trh. Usiluje o to, aby se výroba a spotřeba odvíjely odlišně od podoby na nenarušovaném trhu, a to tak, že fungování trhu doplňuje o nařízení, příkazy a zákazy, nad jejichž dodržováním bdí policie a donucovací aparát státní moci“. Jsou to tedy izolované zásahy, které nemají zatím podobu integrovaného systému, ve kterém vláda bude určovat ceny, mzdy a úrokové míry. Kdyby tak vláda učinila, tak získá kontrolu nad výrobou a spotřebou, kterou by takto převedla do rukou státních orgánů. Tím by skončil intervencionismus a začal socialismus. Vláda může dělat jenom dvě věci: 1. pokračovat k socialismu nebo 2. vrátit se ke kapitalismu. Třetí cesta neexistuje, což je mimo všechny pochybnosti průkopnické zjištění. Takže koukněte kolem sebe. Pokud někdo tvrdí, že žijeme v socialismu nebo kapitalismu, tak se dopouští hrdelního metodologického omylu. Zatím žijeme ve fázi, kterou v roce 1929 precizně popsal Ludwig von Mises. Kterým směrem se vydáme je dosud nejisté (nebo jisté?).

V roce 1933 napsal knihu „Základní problémy národního hospodářství“, což byla dělostřelecká příprava na jeho životní dílo. V tomto díle představil svoji „praxeologii“ tedy vědu o lidském jednání. Pokud se někomu zdá prodleva mezi „Základní problémy národního hospodářství“ a „Lidským jednáním“ příliš dlouhá (16 let), tak si uvědomte tehdejší dobu. Kromě toho, že svými názory výjimečně vytáčel všechny myslitelné vlády a intelektuály, tak byl ještě ke všemu žid. A těm, jak je notoricky známo, tehdy pšenka nekvetla.

Již od roku 1927 byl přesvědčen o zániku Rakouska. Události počátku 30. let 20. století v Německu a Rakousku opětovně potvrdily jeho jasnozřivost. Předpověděl, že se velmi brzy všichni z jeho okruhu stanou emigranty. V roce 1934 dostal pozvání do Ženevy, které bez váhání přijal a opustil Rakousko. Jeho žáci opustili Rakousko na jeho radu také.

V roce 1938 se oženil s herečkou Margit Serenyovou. A že prý klasikové ignorují umění a umělci ignorují ekonomii. Hloupost. Lze tak dojít úchvatnému spojení dvou různých světů, které se mohou báječně doplňovat. Paní choť za ním dorazila do Ženevy za poněkud dramatických okolností. Ludwig von Mises k probíhajícím událostem poznamenal: "Chtěl jsem být reformátorem, ale stal jsem se pouze písařem historie zániku." V březnu 1938 dorazila do jeho bytu návštěva. Nacisté přišli na kus řeči při kávě s bábovkou. Byt byl již opuštěný a kávu s bábovkou jim nikdo nepodal. Tento projev nepohostinnosti je natolik rozlítil, že zabavili všechny jeho knihy a následně je rituálně spálili. Co rituálně nespálili nacisté, to po válce odvezli sovětští soudruzi a rituálně uzamkli ve sklepích. Určitě také proto, že je Ludwig von Mises nepozval na kus řeči při kávě s bábovkou. Myšlenky rodáka ze tří zemí byly (nebo ještě jsou?) velmi nebezpečné. V roce 1940, za nyní už mimořádně dramatických okolností, emigroval přes jižní Francii, Španělsko a Portugalsko do Spojených států.

Tam žil s chotí ze svých úspor nepříliš komfortně. Rockefellerova nadace mu poskytla (díky jeho bývalému žákovi) stipendium a Ludwig von Mises napsal v roce 1944 knihu „Byrokracie“. Tato kniha opět přesahuje svým záběrem oblast ekonomie. Vysvětluje v ní (mimo jiné) důvody bujení státních výdajů. „Byrokrat není jenom zaměstnancem státu. Na základě demokratické ústavy je současně voličem a jako takový je součástí státu, tedy svého zaměstnavatele. Nachází se ve zvláštní situaci: je jak zaměstnavatelem, tak zaměstnancem. A jeho finanční zájem jakožto zaměstnance převyšuje jeho zájem jakožto zaměstnavatele, neboť mnohem více peněz z veřejných rozpočtů pobírá, než kolika sám na daních přispívá. Tento zdvojený vztah se stává tím významnější, čím více lidí se na výplatní listině státu nachází. Byrokrat jako volič usiluje mnohem více o zvýšení platu než o udržení vyrovnaného státního rozpočtu. Jeho hlavní snahou je, co možná nejvíce nafouknout objemy výplat. Vytváření nových úřadů s novými zaměstnanci je označováno jako „pozitivní“ politika a každý pokus zamezit rozhazování veřejných peněz je hanlivě nazýván „negativismem“. Žádná zastupitelská demokracie nemůže obstát, jestliže velká část voličů stojí na výplatní listině státu. Jestliže se poslanci nepovažují více za věrné zmocněnce daňových poplatníků, nýbrž za představitele příjemců platů, mezd, subvencí, podpor v nezaměstnanosti a jiných dobrodiní z daňového hrnce, pak je s demokracií amen.“

Jak je možné, že žil ze stipendia? Z jakého důvodu nezískal věhlasný Ludwig von Mises od příchodu do nejsvobodnější země planety místo profesora na některé z prestižních univerzit? Vysvětlení je prostinké. Světu vládli keynesiánci ve vládách a na univerzitách vládli keynesiánci v katedrách. Kdo se přizpůsobil populární doktríně, přistoupil na kompromisy, ten měl dveře dokořán. Někteří kompromisy udělali a vyměnili suchý emigrantský chleba za šťavnatý akademický biftek.

Ludwig von Mises byl finančně na dně, ale stav jeho účtů nekorespondoval s jeho intelektuální kondicí. Naopak. Prohlásil keynesiánskou doktrínu pouze za nové vydání staletých pseudověd, které vedou jenom k inflaci. Asi nikoho nepřekvapí, že po takovém prohlášení ho prestižní univerzity považovaly definitivně za personu non grata.

V roce 1947 založili Wilhelm Röpke, F. A. von Hayek a Ludwig von Mises pozoruhodnou instituci s názvem Mont Pelerin Society. Tato instituce je jednou z nejprestižnějších liberálních světových společností, sdružující několik stovek významných a liberálně orientovaných osobností. Ani na této půdě neuhnul o milimetr ze svých východisek. Milton Friedman, který je mezi levicovými intelektuály populární jako kapitalismus, a který je dodnes noční můrou nejslavnějšího keynesiánce Paula Samuelsona, se dopustil hrozné chyby. Zastal se veřejně státního peněžního monopolu a přimlouval se za státem garantovaný minimální příjem (tzv.negativní důchodovou daň) v místnosti, kde byl Ludwig von Mises. Dostalo se mu (a jeho kolegům), strašlivého hodnocení: „Jste jedna horda socialistů.“ Tím ztratil o Mont Pelerin Society veškerý zájem. Nezaložil přece liberální společnost, aby tam poslouchal adoraci intervencionismu.

V roce 1949 vyšlo jeho životní dílo „Lidské jednání“, které je známější pod svým anglickým názvem „Human action“ (připouštím, že je to výstižnější než „Lidské jednání“). Stalo se okamžitě vydavatelským trhákem, přestože je to navýsost teoretické dílo. Ludwig von Mises zcela srozumitelným vyjadřováním, systematickým postupem a logicky čistými příklady, snadno překonává případné obavy z intelektuální obtížnosti. V tom navázal na nejlepší tradice britské klasické a neoklasické ekonomie, zvláště Adama Smitha a Alfreda Marshalla.

Ludwig von Mises odmítá ve svém díle, stejně jako klasikové před ním, historickou a institucionalistickou teorii poznání. Je to metodologie pro ekonomii chybná. Obě školy totiž stále zdůrazňují, že lidské jednání je závislé na vnějších vlivech: tradice, zvyky atd. Jenže potíž je v tom, že tyhle vlivy jsou mimo jednajícího člověka. Stejně je naprosto scestné, používat postupy z oblasti přírodních věd v ekonomii. To svědčí o naprostém nepochopení ekonomie. Předmětem ekonomie je přece člověk, nikoli jevy. Není žádnou náhodou, že téměř všichni historizující ekonomové nebo institucionalisté nebo keynesiánci byli vzděláním matematici nebo přírodní vědci (tady to nejspíš strašlivě schytám). Byly pro ně typické výroky: každý dává přednost vždy většímu množství zboží před menším množstvím nebo každá svobodná směna je předem oboustranně výhodná, jinak by se neuskutečnila. Mechanické síly. Aktuální děje vysvětlují na základě statistik a historických údajů. Jenže obojí je možné, jak je obecně známo, překrásně zfalšovat a následně upravit do patřičné podoby. Jsou tedy jako výchozí údaje naprosto nevhodné. Takže fyzické prostředí, zvyky, společenské instituce a tradice do ekonomie netahejte, vzkazuje Ludwig von Mises. To nechť zkoumají jiné obory. Ekonomie se zabývá jednajícím člověkem.

Ludwig von Mises perfektně chápal Adama Smitha s jeho Že se můžeme naobědvat, to není z dobré vůle řezníka, sládka nebo pekaře, nýbrž proto, že dbají svých vlastních zájmů.“ Stejně tak Alfreda Marshalla s jeho „lidé vylepšují svoje postavení postupně krok za krokem na základně subjektivního užitku“.

A pokročil o krok dále. Hlavním znakem lidského jednání je jeho účelnost (subjektivní preference). Člověk se snaží svým jednáním dospět k subjektivně lepší situaci, než ve které se právě nachází. V tom je obsažena veškerá racionalita lidského jednání. Člověk dělá všechno z důvodů svých a nikoli důvodů někoho jiného. Proto je přes svoje osobní subjektivní preference nejpovolanějším expertem.

Například pan Salát si dělá svůj vlastní jídelníček. Pan Guláš si také dělá vlastní jídelníček. Pro dosažení svých cílů se oba řídí vlastním individuálním plánem a jenom takový plán má racionalitu. Pan Salát se může vztekat, že pan Guláš nemá rád zeleninu. Tím, že mu vnutí zeleninu namísto masa, nijak nezvýší současný subjektivní užitek, který má pan Guláš z konzumace svého oblíbeného pokrmu. Lidské jednání je zaměřeno pouze a výhradně do budoucnosti. Pro pozorné a pozornější sděluji, že námitka, že se lidé mohou při svém jednání mýlit, není s praxeologií nijak v rozporu. Pan Guláš za pár let může klidně zjistit, že mu včerejší konzumace oblíbeného masa způsobila zdravotní potíže. Takže přejde na zeleninu, protože mu aktuálně přináší větší subjektivní užitek než včerejší maso. Pokud nebude budoucnost možné shlédnout v nějaké televizní novele, tak k lidským omylům bude docházet vždy.

Odlišil lidské jednání (human action) a lidský konstrukt (human design). Nevíra v human action je human design tzn. další pokračování nekonečného seriálu Pýcha rozumu aneb omyly intervencionismu (abych držel terminologii). Ve světle výše uvedeného nikoho nepřekvapí, že naprosto odmítal makroekonomické agregáty např. HDP, coby neuchopitelný termín. K čemu je dobré dělat nic neříkající součty subjektivních preferencí? Vláda by do hospodářství neměla vůbec strkat nos a jedinou roli, kterou ji přisoudil byla role tzv. nočního hlídače.

Vybaven tímto arzenálem, postavil Ludwig von Mises ekonomii jako axiomaticko-deduktivní vědu. Nyní přichází historický výrok číslo 4: východiskem všech pravdivých ekonomických teorémů je axiom, že lidé jednají tak, že záměrně sledují cíle a volí mezi vyššími a nižšími cíli (vyjadřují preference), aby maximalizovali svůj subjektivní užitek. Následuje historický výrok číslo 5: tento axiom je natolik evidentní, že nepotřebuje žádný důkaz a je pravdivý „a priori“. Pokud je pravdivý, tak jsou pravdivé také veškeré výroky, které z něj můžeme přímo nebo nepřímo odvodit. Je naprosto v souladu s mezním užitkem (to si zopakujte u Alfreda Marshalla sami). Platnost axiomu lze dokonale demonstrovat na historických příkladech. Pokud někdo nevěří, nechť nakoukne, jaké příklady nám zanechal např. Frédéric Bastiat. Ačkoli současných máme kolem sebe bezpočet.

Slavný institucionalista John Kenneth Galbraith se rozhodl, že axiom napadne. Ještě než s tím začal, tak musel skončit. Protože samotný pokus o vyvrácení axiomu je jeho potvrzením. Je racionálním lidským jednáním. Jeho subjektivní užitek z vyvrácení axiomu je vyšší než jeho subjektivní užitek z přijetí axiomu. Vzhledem k tomu, že tím by musel uznat institucionalismus za mrtvou doktrínu, lze takové lidské jednání lidsky pochopit. Na platnosti axiomu to ovšem vůbec nic nemění.

Protože se s tím nedá vůbec nic dělat, tak je lepší autora takových myšlenek vůbec nepouštět na akademickou půdu nebo ještě lépe o něm nemluvit vůbec. O kom se nemluví, ten neexistuje. Ludwig von Mises svým dílem ukázal na příčinu, které nejvíce brání lidskému jednání. Tou je akademická a intelektuální elita, která je většinově antikapitalistická. Tyto elity jsou financovány daněmi, subvencemi, granty, a proto hájí etatismus (státní zásahy) do roztrhání těla: „Univerzity dláždily diktátorům cesty“. Ve spojení s byrokraty budou dělat psí kusy, vymýšlet absurdní programy, aby o svoje jisté živobytí nepřišly. „Každý polovzdělanec může použít bič a přinutit ostatní lidi k poslušnosti. Ale sloužit veřejnosti vyžaduje inteligenci a pečlivost. Jen několika lidem se podaří vyrábět boty lépe a levněji než jejich konkurentům. Cílem neefektivního odborníka bude vždy domáhat se nadřazeného postavení byrokracie. Je mu úplně jasné, že v tržním hospodářství nemůže uspět. Pro něj je všeobjímající byrokracie útočištěm. Obdařen úřednickou mocí bude za pomoci policie prosazovat svá nařízení.“

Ludwig von Mises se nikdy nestal řádným profesorem ačkoli o to celoživotně nesmírně usiloval. V Rakousku proto, že nedělal teoretické kompromisy, vyžadoval minimální roli státu (tzv. nočního hlídače) a byl žid. Ve Spojených státech odpadla židovská potíž, ty zbylé zůstaly. Stal se jenom hostujícím profesorem na Newyorské univerzitě, ale ta ho neplatila. Je příznačné, že ho jako hostujícího profesora platila soukromá nadace. Okamžitě po jeho odchodu do důchodu, se jeho místo hostujícího profesora, stalo místem řádného profesora.

Henry Hazlitt, jeho dlouholetý přítel, který mu pomohl v mizerných dobách, napsal: „Human action je, stručně řečeno, současně nejnekompromisnější a nejrigoróznější obranou kapitalismu, která kdy vyšla. Jestliže může jediná kniha obrátit ideologický příliv posledních let, který se děje ve směru etatismu, socialismu a totalitarismu, pak je tou knihou Human Action.”

Friedrich August von Hayek o svém učiteli napsal: „Jeho význam lze srovnat s významem Voltaira, Montesquieua, Tocquevilla a Johna Stuarta Milla.“

Ludwig von Mises zemřel ve věku úctyhodných 92 let. Nedočkal se o pouhý rok zásadní, výjimečné a slavnostní události. Nejslavnější z jeho slavných žáků, Friedrich August von Hayek, jako vůbec první ekonom, který nebyl keynesiánec, získal v roce 1974 Nobelovu cenu za ekonomii. Tímto momentem skončila ekonomická „Doba temna“.

Rakouská škola, nástupkyně nejlepších tradic klasické a neoklasické ekonomie se dostala na piedestal, kam na všechny pády patří. Ludwig von Mises, její čelný představitel bezpochyby a nesporně také.



Advantage Consulting, s.r.o.
OPERÁTOR CHEMICKÉ VÝROBY - ABSOLVENT

Advantage Consulting, s.r.o.
Praha
nabízený plat: 24 000 - 25 000 Kč






 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.