16.9.2019 | Svátek má Ludmila


EKONOMIE: Ekonomický nepravidelník IX.

27.11.2006

Věnováno Pavlovi Kočímu

Friedrich August von Hayek (1899 – 1992)

Byl jedním z největších a nejoriginálnějších myslitelů dvacátého století. Důsledně a metodologicky přesně bořil mýty a vyvracel bludy. Význam jeho díla daleko přesahuje rámec ekonomie a zasahuje do mnoha dalších oborů – práva, psychologie, metodologie věd, filozofie atd. Ve své nejznámější knize „Cesta do otroctví" z roku 1944 učinil revoluční objev – tržní ceny jsou komunikačním systémem.

Friedrich August von HayekFriedrich August von Hayek se narodil ve Vídni v rodině vysokoškolských učitelů. Jeho otec byl lékařem a váženým botanikem v oboru rostlinné geografie. K titulu „von“ přišla rodina tak, že jeden z jeho předků založil na Moravě a v Dolním Rakousku dvě nové textilky, u kterých vznikly dvě nové vesnice. Tento mamonářsko-osídlovací čin oslnil císaře Josefa II. natolik, že podnikavého předka povýšil do šlechtického stavu. V roce 1917 zasáhl zatím nedostudovaný gymnazista Friedrich August von Hayek do 1. světové války. Stal se dělostřelcem v Itálii. Válečná epizoda ho kromě neopakovatelné životní zkušenosti také obohatila o znalost italštiny a malárii. Po návratu z války neprodleně dokončil gymnázium a čas ztracený válčením se rozhodl bezodkladně nahradit studiem několika oborů na vídeňské univerzitě. Avšak nevybral si přírodní vědy, což bylo přáním pana otce. Důvody své volby vysvětlil velmi prozaicky: „Byl jsem v bitvě, kde se hovořilo jedenácti různými jazyky. To nutně přivede vaši pozornost k otázkám politického uspořádání. Začal jsem pak sice studovat práva, abych se mohl věnovat ekonomii, ale úplně stejně jako ekonomie mě zajímala i psychologie. Ekonomie alespoň nabízela formální potvrzení v podobě akademického titulu, zatímco v psychologii člověk nedostal nic. A protože navíc nenabízela žádné vyhlídky na zaměstnání, rozhodl jsem se pro ekonomii." Ejhle, jednající člověk, který racionálně vyjádřil subjektivní preference do individuálního plánu, za účelem vylepšení svého současného užitku s využitím aktuálních informací a výhledem do budoucnosti.

V roce 1924 se stal doktorem politických věd a doktorem práv. V roce 1927 byl u založení „Rakouského institutu pro výzkum hospodářských cyklů“, kterému šéfoval jeho učitel L. von Mises. Pod jeho vedením tam pracoval až do roku 1929. V tom roce měl habilitační přednášku, která měla takový úspěch, že dostal pozvání „Londýnské školy ekonomie“, aby tam nějakou dobu pracoval. Takže vyrazil směr Londýn a nějakou dobu tam pracoval. 20 let. Ve stejném roce vyšla jeho první kniha „Teorie peněz a obchodního cyklu“, která mu vynesla nesmírnou prestiž. Vytvořil vlastní peněžní teorii hospodářského cyklu, ve které ukázal, jak peněžní injekce v podobě bankovního úvěru mění strukturu kapitálu a strukturu úspor. Toto téma rozvíjel společně s cenovým systémem také ve svých dalších knihách „Ceny a výroba“ z roku 1931 a „Čistá teorie kapitálu“ z roku 1941. V roce 1938 přijal Friedrich August von Hayek britské občanství.

V roce 1944 získal doktorát z ekonomických věd a vyšla „Cesta do otroctví“. S jejím vydáním byly poněkud potíže. Nakladatelé ji odmítali vydat z pozoruhodného důvodu: byla příliš radikální. „Nejúčinnějším způsobem, jak zařídit, aby každý sloužil jednotnému systému cílů, na něž je zaměřen společenský plán, je přimět každého jednotlivce, aby v tyto cíle věřil. K tomu, aby totalitní systém efektivně fungoval, nestačí, aby byl každý přinucen pracovat pro tytéž cíle. Podstatné je, aby lidi začali považovat tyto cíle za své vlastní. I když přesvědčení je třeba pro lidi vybrat a lidem vnutit, musí se z něho nakonec stát jejich přesvědčení, obecně přijímaná víra, která způsobí, že jednotlivci budou jednat nejspontánněji tak, jak si plánovač přeje. Toho se samozřejmě dosáhne různými formami propagandy. Její technika je nyní tak důvěrně známá, že o tom nemusíme dlouze hovořit.“ A když ještě nádavkem dodal, že „je metoda centrálního řízení neuvěřitelně nemotorná, primitivní a omezeného dosahu“ a není slučitelná s lidskou svobodou, tak byla jeho popularita u všech myslitelných a nemyslitelných etatistů nehynoucí. Stejně dopadl v očích akademiků, kteří mu vyčítali jednoduchost a líbivost namísto vědecké přesnosti.

V roce 1949 vydal „Individualismus a ekonomický řád“, v následujícím roce se přestěhoval do Států, neboť obdržel pozvání na Univerzitu v Chicagu. Tam strávil 12 let výukou politických věd coby mimořádný profesor. Ani on nebyl placen univerzitou, ale stejně jako L. von Mises byl placen soukromou nadací a legrační je, že to byla stejná, která platila jeho učitele.

Za svého amerického pobytu vydal pozoruhodnou knihu „Kontrarevoluce vědy“, která je důsledným popisem metodologie společenských věd. Představil v ní naprosto přesvědčivě individualistickou a kompozitivní metodologii (termín kompozitivní jako první použil zakladatel Rakouské školy Carl Menger). Friedrich August von Hayek vysvětluje krok za krokem (kromě jiného) rozdíl mezi přístupem věd společenských a přírodovědných. „Problémy, které se snaží společenské vědy řešit, vznikají jenom potud, pokud vědomá činnost mnoha lidí přináší nezamýšlené výsledky a pokud lze pozorovat pravidelnosti, které nejsou nikým plánovány. Pokud by sociální jevy nevykazovaly jiný řád než řád vědomě naplánovaný člověkem, nebylo by zde skutečně místa pro teoretické vědy o společnosti. Jenom pokud vzniká určitý druh řádu, jakožto výsledek činnosti jednotlivců, aniž by byl kýmkoli vědomě konstruován, nastává problém, který vyžaduje teoretické vysvětlení. Avšak třebaže lidé ovládaní scientistickými předsudky inklinují k popírání existence jakéhokoliv takového řádu, málokterý z nich, jestli vůbec někdo, je schopen tak činit důsledně: vždyť o tom, že přinejmenším jazyk má přesně vymezený řád, který není výsledkem žádného vědomého plánu, lze opravdu jen těžko pochybovat. Důvodem těžkostí, s nimiž se přírodovědec setkává, když má připustit existenci takového řádu ve společenských jevech, je skutečnost, že tyto řády nelze vyjádřit v pojmech fyziky, že pokud definujeme prvky ve fyzikálních pojmech, není patrný žádný takovýto řád, a že jednotky, které vykazují toto uspořádání, nemají (nebo přinejmenším nemusejí mít) žádné společné fyzikální vlastnosti (s výjimkou toho, že lidé na ně reagují „stejným“ způsobem – i když „stejnost“ reakcí různých lidí opět nelze zpravidla definovat v pojmech fyziky). Je to řád, ve kterém se věci stejně chovají, protože znamenají pro člověka totéž“. Ačkoli vyjádření cenového systému nebo subjektivních preferencí ve fyzikálních termínech by muselo být mimořádně vědecky vzrušující. Asi jako když se Jeremy Bentham pokoušel vyjádřit matematicky „zmnožení“. Konec konců Friedrich August von Hayek k tomu dodává: „Jestliže bychom nepovažovali za podobné nebo nepodobné to, co se takovým jeví činnému člověku, a jestliže bychom místo toho pokládali za naše jednotky pouze to, co jako podobné nebo nepodobné ukazuje Věda, pravděpodobně bychom ve společenských jevech nenašli nikde žádný rozpoznatelný řád – přinejmenším ne dotud, dokud by přírodní vědy nesplnily svůj úkol, jež spočívá v analýze všech přírodních jevů až na jejich elementární konstituenty, a dokud by nebyl završen protisměrný úkol psychologie, která by v jeho rámci musela ve všech detailech plně vysvětlit, jak dochází k tomu, že se tyto elementární jednotky fyzikálních věd jeví člověku právě tímto způsobem, jakým se mu jeví, čili vysvětlit, jakým způsobem pracuje klasifikační aparát tvořený našimi smysly. Fyzik, který chce pochopit problémy společenských věd pomocí analogie svého vlastního oboru, by si musel představit svět, ve kterém by přímým pozorováním poznal vnitřek atomů, avšak neměl by možnost experimentovat s kusy hmoty, ani příležitost pozorovat víc než vztahy poměrně malého počtu atomů v omezeném časovém úseku.“ Zkrátka a dobře: ortodoxní realizace přírodovědné metodologie ve společenských vědách je nejlepším způsobem, jak se dostat na scestí. „Požadavek vědomého řízení je ekvivalentní požadavku, aby řízení vykonávalo jediné vědomí.“ A tady už je krůček k nadřazení human design nad human action, což povede k natočení dalšího dílu nekonečného seriálu Pýcha rozumu. Friedrich August von Hayek k tomu sděluje: že „jedna cesta vede od Huma a Voltaira, Adama Smitha a Kanta k liberalismu a druhá cesta vede od Hegela, Comta, Feuerbacha a Marxe k totalitárním režimům a ideologiím“.

V roce 1960 vydal ještě ve Státech „Ústavu svobody“ a v roce 1962 se po 12 letech vrátil do Evropy. V německém Freiburgu na něho totiž čekalo skvělé ocenění: ve věku 63 let se Friedrich August von Hayek dočkal řádné universitní profesury v oboru ekonomie.

Pokusím se z jeho díla nyní vysvětlit následující ekonomické oblasti: společenskou koordinaci a rozptýlenou znalost, teorii hospodářského cyklu. Jako extra bonus dodám dokončení sporu o ekonomickou racionalitu socialismu.

Společenská koordinace a rozptýlená znalost

Rozdělil historii do období primitivní společnosti a pokročilé společnosti. V primitivní společnosti používali lidé omezené počty výrobních technik. Těch bylo tak málo, že výrobce v takové společnosti byl schopen dělat svoje výrobní strategie bez složitých kvantitativních výpočtů. Pan Náčelník přivedl svoje spoluobčany do země zaslíbené, kde si občas něco utrhli nebo něco našli. Když dostali chuť na maso a přitom si chtěli zasportovat, tak pan Náčelník houknul na pana Pazourka a jeho syny, pana Kyje a jeho syny, aby vykopali jámu, nalámali oštěpy a společnými silami ulovili mamuta. Paní Ohnivá mezitím roztápěla troubu a honila svoje dcery, aby se s porcováním mamuta, čištěním kůže a tak vůbec neflákaly, protože všichni dohromady mají hlad. Na takové činnosti netřeba žádných sofistikovaných výpočtů.

Jak šel čas, tak s počtem ulovených mamutů se zlepšovaly techniky lovu (a přidružených výrob), na kterém pánové Pazourek a Kyj (s rodinami) nemuseli trávit tolik času. Paní Ohnivá (s dcerami) roztápění trouby, porcování mamuta a související postupy také vylepšila, takže u toho dámy nemusely trávit tolik času. Bylo možné se věnovat také jiným činnostem. Co s neočekávaně nabytým časem? Občas někdo něco vynalezl a občas někdo něco namaloval na stěnu jeskyně. Když zrovna nevynalézali a nemalovali, tak se radostně věnovali činnosti, která vedla k rostoucímu počtu obyvatel. Věnování se jiným činnostem než prosté reprodukci má také něco do sebe. Takže hleděli, aby si práci ještě více ulehčili. Vznikla dělba práce, která vedla ke specializaci. Pan Pazourek se raději věnoval výrobě nástrojů, protože to uměl výborně. Za nástroje žádal protihodnotu. Pan Kyj jenom lovil a žádal protihodnotu. Paní Ohnivá už jenom vařila a dcery už jenom zpracovávaly kůže a všechny žádaly protihodnotu. Pan Náčelník to všechno dohromady zprostředkoval a žádal odměnu.

Kde se vzalo, tu se vzalo obrovské množství činností a statků. Rustikální idylka lidské harmonie se blížila k závěru a na scénu plíživě přicházela doba konzumu: pokročilá společnost. Lidé totiž přišli na to, že zdrojů není v zemi zaslíbené neomezené množství. Pokročilá společnost potřebovala mechanismus, který vyjádří omezenost zdrojů a vyřeší koordinaci činností, které s výrobou a směnou souvisejí. Lidé se dále specializovali, následně se zapojovali do dělby práce a potřebovali vědět, kam směrovat svoje úsilí. K tomu je zapotřebí již velmi komplexní pohled na společnost a mnoho sofistikovaných výpočtů. Jak zajistit, aby se vyrábělo z omezených zdrojů potřebné množství v požadované kvalitě při využití lidského potenciálu v komplikované dělbě práce tak, aby se neplýtvalo?

V této chvíli se na jevišti ekonomického dramatu objevuje Friedrich August von Hayek se svým revolučním objevem – jediným účinným koordinátorem bezpočtu výrobních a směnných transakcí je cenový systém. Ceny odrážejí nespočetné změny lidských preferencí, vzácnosti zdrojů a technických prostředků. Přichází historický výrok číslo 6: ceny jsou zdrojem informačním a motivačním, který informuje, že se něco stalo relativně vzácnějším a motivuje okamžitě k hledání náhrady s tím, že výrobci a spotřebitelé vůbec nepotřebují vědět, proč se něco stalo vzácnějším!

Friedrich August von Hayek to vysvětluje naprosto odzbrojujícím způsobem: „Představme si, že se někde na světě objevila nová možnost pro použití cínu nebo že došlo k likvidaci jednoho ze zdrojů cínu. Pro náš účel nezáleží na tom (a okolnost, že na tom nezáleží, je velmi významná), která z těchto dvou uvedených příčin vedla k tomu, že cín se stal nedostatkovým. Spotřebitelé cínu potřebují vědět jen to, že část cínu, který až dosud užívali, je nyní s větším ziskem užita někde jinde a že v důsledku toho musejí cínem začít šetřit. Většina z nich ani nepotřebuje vědět, kdy vznikla urgentnější poptávka po cínu. Jestliže o nové poptávce vědí jen někteří z nich a svoje zdroje nasměrují právě tam a jestliže dodavatelé, kteří si povšimli takto nově vytvořeného nezaplněného prostoru, jej začnou vyplňovat svými dodávkami z jiných zdrojů, následek se rychle projeví a rozšíří po celém ekonomickém systému a ovlivní nejen veškeré užití cínu, ale také všech jeho náhražek a náhražek náhražek, jakož také nabídku všech věcí vyrobených z cínu a jeho náhražek, a to vše se stane, aniž by převážná většina těch, kdo se účastní procesu tohoto nahrazování, měla tu nejmenší potuchu o původní příčině všech těchto změn.“

Z výše uvedeného dělá zcela zdrcující závěry. Důležité informace se vztahují vždy ke konkrétnímu místu, konkrétnímu času a konkrétnímu jednotlivci, a jsou tedy vlastněny pouze individuálně. Informovanost se týká osobní situace jednotlivce, který si takto udělá svůj vlastní plán. Tento plán se nemusí slučovat s osobní situací jiné osoby a jejího vlastního plánu. Znalost tedy existuje výhradně v rozptýleném stavu, a proto je nesdělitelná a necentralizovatelná. Nikdo kromě konkrétního jednotlivce není schopen informace sbírat, zpracovat a využívat. Jediný způsob jejich sdílení v pokročilé společnosti je tržní mechanismus, který zajistí, že jednotlivci rozdělení dělbou práce se spojí tržní směnou prostřednictvím cen, které jsou nositeli informací a motivací. Kruh se uzavřel.

Teorie hospodářského cyklu

Rozpracoval svoji monetární teorii nikoli z pohledu objemu peněz, ale struktury peněz. Peníze mohou být zdrojem nerovnováhy prostřednictvím bankovního úvěru. Funguje to následovně. Pan Bankéř Centrální dodá do bankovní soustavy peníze. Třeba tak, že umožní snížit povinné rezervy (peníze, které pan Bankéř Komerční musí povinně držet na krytí půjček) nebo nákupem obligací. Tím se v bankovní soustavě objeví dodatečné peníze, které samozřejmě vedou ke snížení úrokové míry. To vede k tomu, že se bankovní soustavou začne šířit falešný signál, aby podnikatelé investovali do kapitálově náročných oborů s dlouhodobou návratností investic. Pan Investiční tak žije v přesvědčení, že levný úvěr je výsledkem poklesu vzácnosti peněz tzn. že výše dobrovolných úspor pana Spořivého vedla k poklesu úrokové míry. Takže zvesela pořizuje zařízení a najímá pracovníky. Probíhá investiční boom jako hrom, který je financován vynucenými úsporami. Důvod je prostinký. Lidé a peníze přecházejí do investičních odvětví, což vede k relativnímu zdražování výrobků pana Výrobce Spotřebního. To se samozřejmě projeví v jejich nižších prodejích. Inflačně zvýšené ceny spotřebního zboží po nějaké době doženou zvýšené mzdy a vrátí úrokovou míru na původní úroveň. Struktura kapitálu však byla vynucenými úsporami již změněna.

Pan Investiční začne mezitím dodávat svoje produkty, jenže pan Spořivý se lačně vrhá na nyní již zlevněné produkty pana Výrobce Spotřebního a výrobky pana Investičního ignoruje. Hra skončila. Pan Investiční musí odbourat část svých strojních a lidských kapacit. V případě strojních zařízení to není žádná legrace – kdo by je kupoval, když to jsou většinou zařízení šitá na míru. Výsledkem je, že mu zůstanou náklady, které (zřejmě) promítne do ceny, což povede k dalšímu nárůstu ceny a máme tady depresi jako z učebnice.

A to všechno jenom proto, že byli všichni uvedeni v omyl prostřednictvím falešného bankovního signálu. Soukromě bych poznamenal, že analogicky tuto historku zažila většina čtenářů tohoto textu na vlastní kůži. Zlevnily lokomotivy, protože zdražily dámské hygienické potřeby. Nepodstatný detail, že pan Bankéř Centrální byl současně soudruhem Plánovačem Centrálním, na platnosti teorie hospodářského cyklu vůbec nic nemění.

Spor o ekonomickou racionalitu socialismu

Když L. von Mises ztratil o spor zájem (důvody si zopakujte sami), tak jeho místo zaujal Friedrich August von Hayek. Hlavní zastánci racionality socialismu Oskar Lange a Abba Lerner (oba vynikající matematici) vytáhli do protiútoku pomocí všeobecné rovnováhy trhů Lausannské školy, kterou na konci 19. století reprezentovali Vilfredo Pareto a Enrico Barone. Jejich závěry si Oskar Lange a Abba Lerner vyložili po svém: na základě všeobecné rovnováhy trhů lze dojít k teoretickému racionálnímu umisťování zdrojů na základě administrovaných položek.

Vilfredo Pareto doslovně napsal: „Cílem této determinace není v žádném případě, abychom dospěli k numerickému výpočtu cen. Představme si nejpříznivější předpoklady pro výpočet: předpokládejme, že jsme zvítězili nad všemi těžkostmi při získávání údajů o problému a že známe mezní užitek všech rozličných komodit pro každého jedince, všechny podmínky výroby všech těchto komodit atd. Již toto je absurdní hypotéza. Přesto je to nedostačující pro možnost řešení problému. Viděli jsme, že v případě 100 lidí a 700 komodit bude 70 699 podmínek (ve skutečnosti obrovské množství okolností, jež jsme zatím nebrali v úvahu, bude tento počet ještě zvyšovat), takže budeme muset vyřešit systém 70 699 rovnic. To přesahuje možnosti algebraické analýzy a platí to ještě víc, pokud uvažujeme o obrovském počtu rovnic, které bychom dostali pro populaci o počtu 40 miliónů lidí a pro několik tisíc komodit. To by už nepomáhala matematika politické ekonomii, ale politická ekonomie matematice.“

Tohle prohlášení pánové elegantně přehlédli a světu oznámili, že lze postupovat metodou pokus/omyl nebo Lange-Lerner modelem smíšeného tržního socialismu.

Friedrich August von Hayek zaútočil kalibrem nejtěžším: rozptýlenými znalostmi. Bez ohledu na nesmyslnost administrovaných položek (ty přece rozcupoval už L. von Mises), není nikdo schopen přizpůsobovat administrované položky nepřetržitě se měnícím cenám výrobních faktorů, ekonomickým podmínkám a pružně na ně reagovat. Ani super rychlé počítače nedokážou postihnout prchavý okamžik, kdy má cena informační a motivační hodnotu pouze a výhradně v konkrétním místě, konkrétním čase a pro konkrétní osobu. Právě proto, že je pokročilá společnost komplikovaná, tak ji nelze řídit z jednoho centra fenomenálním plánovačem.

Nyní se posaďte, něčeho se podržte a neomdlete. Oskar Lange sebevědomě prohlásil: „Spor je ukončen. Von Mises je „passé“ a von Hayek jen zachraňuje, co se dá“. A jeho verdikt byl všeobecně přijat a svět se soustředil na kultivaci teoretického modelu tržního socialismu.

Friedrich August von Hayek svým celoživotním dílem ukázal konce, ke kterým vede nekonečný seriál Pýcha rozumu. Názvem svojí poslední knihy, která vyšla v roce 1988, vystihl dokonale podstatu věčného sporu mezi etatisty a zbytkem světa: „Osudná domýšlivost: omyly socialismu“.

Ještě za svého života se dočkal (na rozdíl od svého učitele) celosvětového uznání. Nejprve na akademické půdě, když v roce 1974 získal Nobelovu cenu za ekonomii. Na sklonku svého života viděl praktickou realizaci svých akademických tezí v podobě kolapsu totalitních zemí v Evropě.

Nesmiřitelný a celoživotní nepřítel Rakouské školy Mark Blaugh prohlásil: „Došel jsem pomalu a s maximální nechutí k názoru, že Rakouská škola má pravdu a my všichni jsme se mýlili.”

Milton Friedman oznámil, „že jeho výjimečné příspěvky k ekonomické teorii a politické filosofii jsou až druhořadé, ve srovnání s jeho významem pro obhajobu morální a intelektuální základny svobodné společnosti“.

Friedrich August von Hayek zemřel ve věku úctyhodných 93 let, ale prostřednictvím svého fenomenálního díla, které je kompasem na cestě k lidské svobodě, je nesmrtelný.



Testujeme barefoot boty: Jsou opravdu pohodlné, nebo z nich bolí nohy?
Testujeme barefoot boty: Jsou opravdu pohodlné, nebo z nich bolí nohy?

Někteří je vnímají jako výstřelek pro alternativně založené maminky. Fyzioterapeuti zase prohlašují, že nic lepšího pro nohy neexistuje. My jsme se je rozhodli otestovat na dvou kolegyních z kanceláře a zjistit, kde je pravda.






 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.