Myslel jsem si, že už o lesnictví a zejména kůrovci psát nebudu. No nedá mi to. Současný stav (podle mne) je zapřičiněn malou privatizací, kdy byl majetek státních lesů rozdělen a z velké části, řekněme, odkloněn, včetně hájenek. Zbyly tady státní lesy s rozvrácenou strukturou a pak různé organizace, které nově vznikly a měly provádět práce od těžby po obnovu porostů. Tam probíhala různá výběrová řízení, která nebyla vázána na ten který region. Dříve v každé vesnici byli pracovníci, kteří lesnické práce prováděli a v případě potřeby byli přesunuti na sousední pracoviště. V případě, že i tak bylo lidí málo, přišly posily třeba ze Slovenska. To všechno odnesl čas.

Já jsem dosluhoval u jedné takové organizace, která preferovala dělníky z Ukrajiny a naši pracovníci byli propouštěni. Mně ale vlastně propuštěním zachránili život. To prohlásila moje paní, protože jsem se každý den po příchodu z práce rozčiloval. Byli ovšem tak slušní, že nás propouštěli po ročnících, abychom mohli dostat předčasný důchod. No sežeňte v devětapadesáti práci.

Pokud se týká lýkožrouta smrkového, který naše lesy nejvíce ohrožuje, je situace problematická. Naši předci vysázeli smrkové monokultury. Nedivte se. Smrkové dřevo bylo nejžádanější, zejména jako dřevo stavební. Naučili se s tím ovšem hospodařit a postupně monokultury nahrazovali lesy smíšenými. Já jsem kůrovcovou kalamitu na svém pracovišti na vlastní kůži nezažil. Sloužil jsem totiž celý produktivní život ve středočeském kraji, tam, kde toho smrku moc nebylo. Jistá paní Heidlerová mne, v diskuzi pod jedním mým článkem, umístila do pohraničních hvozdů a zařadila mezi lůzu. Ale nešť. Asi to věděla lépe než já. Inu vědma.

V boji proti kůrovci se postupuje takto. Zkráceně. Co nejrychlejší zpracovat živelnou pohromu a rychle odvézt dřevní hmotu z lesa. Aspoň jsme se to tak učili a lesníci to tak prováděli. Amen! Byla to lesnická malá násobilka.

Dnes je vše jinak. Dnes jsou lesníci největšími škůdci lesa. Na jejich místa v ochraně lesů nastupují teatrologové, veterináři a dokonce i vědečtí pracovníci. Říkají nám třeba, že výpar z holých ploch je menší než z půdy zastíněné lesem. Třeba se ještě dozvíme, že největší prameniště sladkých vod jsou na Sahaře. O takových stupiditách jako to, že uvazování řetězy ke kůrovčákům a odkorňování těchto nastojato zachrání naše lesy, raději pomlčím.

To jsem se krásně rozčílil. Chci psát vlastně o větrné kalamitě, které jsem se účastnil jako brigádník.

Někdy na jaře 1965 spadla na Spiši velká větrná kalamita. Tehdy jsme byli jeden stát, a tak bylo samozřejmé, že pomoc musí přijít i z Čech. Z každého středočeského lesního závodu byl vybrán jeden trouba, který byl převelen na Lesní závod Spišská Nová Ves. Z našeho závodu jsem to byl já. Inu, byl jsem mladý a svobodný. Dřevařů mělo Slovensko dost, ale nemělo na kalamitu dost technických pracovníků.

Sbalil jsem si batoh a vyrazil. Tehdy samozřejmě vlakem. Jel jsem na noc, a tak jsem byl v té jejich Spišské Vsi už ráno. Doporučili mi, abych si nakoupil nějaké zásoby, naložili mne do gaziku a odvezli na polesí Novoveská Huta, kde jsem měl příštích šest neděl pracovat. Tam si mne moc nevšímali a na můj skromný dotaz, kde budu spát, mi odpověděli stručně: „Počkajte.“ Čekal jsem tedy, čas od času jsem se šel zeptat, ale odpověď byla stále stejná. Naštěstí jsem si batoh na polesí nenechal, a tak když jsem narazil na zamčené dveře polesí a kolem se rozkládal večer cca 700 m nad mořem se zbytky sněhu na severních stráních, rozhodl jsem se že někde přečkám noc a ráno prvním autobusem odjedu do Spišské Nové Vsi a možte mi bozkať …

Kde se vzali, tu se vzali dva mladíci hovořící česky. „Pojď se vyspat k nám, bydlíme u jednoho gazdy a je tam jedna postel volná.“ Tak jsem se ubytoval s dvěma dalšími brigádníky z Čech, také tam „totálně nasazenými“. Pochopil jsem, že ubytování je problém jednoho každého brigádníka. Jak už jsem řekl, Slovensko bylo plné dřevařů, o ně nouze nebyla. Dostávali jako naturálie stavební kulatinu na rozdíl od Čech, kde to bylo palivo. Slovensko bylo tehdy jedno velké staveniště, a tak o dřevaře bída nebyla, ale ubytování byla věc jednoho každého. Někteří dřevaři přespávali v jimi vybudovaných zemljankách. Bylo 20 let po válce a lidé nebyli rozmazlení. Také stravování bylo na stejné úrovni. Kdo co sehnal. Za celých šest neděl jsem neměl teplé jídlo, nepočítám-li slaninu na ohni opečenou. Horské potoky umožňovaly osobní hygienu neomezeně.

Ráno jsem nastoupil na lesní závod a byl jsem převelen na horní manipulační sklad. Místní horár, když zjistil, že manipulaci ovládám, se začal věnovat na plný úvazek kšeftování s kulatinou. Holt jiný kraj, jiný mrav. Nejdříve jsem myslel, že přijedou policajti a seberou to i se mnou, který jsem z toho neměl ani korunu, ale za nějaký čas jsem pochopil, že je to místní „špecifíkum“. Pokud se znalcům zdá, že vlastně nebyla žádná evidence, mají pravdu. Jediný blbec, který psal číselníky, jsem byl já. Odvozní lístky? Číslování? Pchá… Jen dimenze. Na číslování jsem neměl ani číslovačku.

Tak jsem osaměl s pěti dřevaři. Všichni jsme svoje řemeslo ovládali, takže nám práce šla pěkně od ruky. První den, když jsme tam byli bez místního horára, jsem vyhlásil svačinu (pozdějí desiatu), sedli jsme si na klády a svačili. Snažil jsem se s nimi bavit, ale oni na mě koukali jako na nějaké exotické zvíře. Teprve třetí den jsem pochopil, že se velkomožný pán horár poprvé s nimi baví jako se sobě rovnými. Pak už bylo vše OK a já byl jejich horárok a oni moje tělesná garda. Jednou se do mne, jako do Čehúna, začal v místní hospodě nějaký místní nacionalista navážet a to se se zlou potázal. „Na nášho horárka nesahaj, ty somár sprostý.“ Sáhl si - a za přispění mé osobní gardy opustil hospodu oknem. Když viděli, co jím, nosili mi domácí slaninku. Už nikdy jsem takovou nejedl. Když jsem na posledních čtrnáct dní byl převelen jako dozor při zalesňování, těžko jsme se spolu loučili.

Tak se řešily u nás kalamity dříve, i když na tom Slovensku to mělo určitá špecifiká. Pomohlo mi to pochopit ona špecifiká při rozdělení naší vlasti. Dnes je to jinak. Spadne větrná kalamita. Vadnoucí les je lahůdkou pro kůrovce. Pokud je to v nějakém národním parku, je zle. Vždyť každému je přece jasné, že když se tento původně hospodářský les ponechá svému osudu, tak tam vznikne prales. Tedy možná za takových 300 let. Pokud nevyschnou prameny...

I pokud to není nějaký ten park, musí na odklizení a asanaci polomů vzejít z výběrového řízení nějaká organizace. Proti vítězi se určitě vyskytnou nějaká odvolání. Výběrová řízení probíhají, ale kůrovec má už dávno vybráno a z polomů vyletí další generace brouka. Jedna samička naklade až 60 vajíček. Zdravý strom může zavrtané brouky zalít pryskyřicí, pokud jich není moc, ale toto je přesilovka, které ani zdravý strom neodolá. Je to jako lavina.

No, zase jsem si zavzpomínal. Mimo jiné na jednoho našeho profesora, jenž nám říkával, že bez lesa není vody a bez vody není života. Byla to tenkrát pro mne doba her a malin nezralých. Komouši měli své doly a hutě. Lesařina byla tak nějak na okraji jejich zájmu. Nekecali do ní, a tak se dělala. V podstatě podle zákonů Marie Terezie.

Autor je lesník v.v.