EKOLOGIE: Potěmkinovské šílenství s obnovitelnými zdroji
Obrovské náklady
Klíčovou otázkou je, zda tzv. obnovitelné zdroje (OZE) dokáží skutečně produkovat více energie, než jí samy spotřebují. Na jedné straně je energie skrytá ve slunci, biomase, větru nebo vlnách oceánu obnovitelná a téměř zadarmo a přímo se nabízí ji využít. Jenže: náklady na kilowatthodinu (při započítání všech přímých i nepřímých dotací) jsou u větrné energie více než čtyřikrát vyšší, u sluneční energie více než desetkrát a u biopaliv je tomu podobně. Na druhé straně zelení aktivisté a „odborníci“ tvrdí, že se prý vložená energie vrátí „za několik měsíců“. Stačí tedy patřičně upravit tržní podmínky a ceny tak, aby to „bylo výhodné“. Tj. v praxi donutit spotřebitele povinně nakupovat od výrobce libovolnou zelenou energii za libovolnou cenu – a to za takovou, aby se to „bio“ výrobci vyplatilo. Možná se dočkáme i takových exotických „obnovitelných“ energií, které budeme nuceni nakupovat i za dvacetinásobnou cenu.
Je ale pravda, co se nám o návratnosti energie tvrdí? Na univerzitách a státních ústavech dnes pracuje mnoho odborníků, kteří se problematice návratnosti energie z obnovitelných zdrojů věnují. Problém ovšem je, že jejich výsledky se často liší víc než předpovědi středověkých šarlatánů. Proč? Záleží totiž hlavně na tom, co vše a jak poctivě se započítá do oné „energetické spotřeby“. Jestliže tedy počítají pro výrobu bioetanolu např. pouze energii na pohonné hmoty, na dopravu a zpracování. Taková metodika pak samozřejmě dává velmi pěkné výsledky – a všichni se nestačí divit, proč tedy už všichni dávno nejezdíme na biopaliva. Přitom jen samotná destilace etanolu „spolkne“ třetinu energie obsažené v obilí!
Jiná metodika může být detailnější a přesnější: počítá energetické vstupy do velmi náročné výroby hnojiv, do produkce zemědělské techniky, do výroby osiv, do chemické výroby (pesticidy) atd. Např. rozsáhlá a vcelku detailní studie týmu profesorů Pimentela z Cornell University a Patzeka z University of California došla k těmto šokujícím závěrům: výroba bioetanolu spotřebuje o 29 % více energie z fosilních zdrojů, než je obsaženo v bioetanolu samém, u sóje se spotřebuje o 27 % více fosilních zdrojů apod.
Naprosto detailní propočet všech přímých i nepřímých energetických vstupů do produkce „obnovitelného“ zdroje je ale neuvěřitelně složitý - jako počítat hvězdy v galaxii. Jak spočítat výnosnost nebo čistou ztrátu energie např. větrné elektrárny? Započítáme jistě přímou spotřebu energie z uhlí při výrobě stožáru a spotřebu nafty při jeho instalaci. Snad započítáme také energii na výrobu betonové základny. Taková energie se opravdu vrátí „za pár měsíců“. Bohužel, než se stožár s vrtulí roztočí, tak na jeho výrobě pracuje také řada lidí – projektantů, specialistů, manažerů, správců počítačové sítě, účetních. Znamenají tyto náklady za „služby“ spotřebu energie? Ano, znamenají – tu největší! Náklady „za služby“ jsou totiž vzápětí utraceny v průběhu dalších tržních interakcí za další a další spotřeby přímé energie (nafta za cestu do práce a dětí do školy, cesta na dovolenou, vytápění domu atd.) nebo dalších služeb a výrobků, jejichž výroba v sobě opět spotřebovala další energii (ovoce dovezené z Brazílie, kolo dovezené z Číny, počítač z Malajsie) apod.
Jednoduchá logika
Každá koruna nákladů na výrobu každé kilowatthodiny z větrné elektrárny se reálně změní na spotřebu energie. Pokud někdo rozumí spíše řeči biologie, pak je to velmi podobné jako u toku energie v ekosystému: primární energie ze Slunce je vázána fotosyntézou v rostlinách (jetel, lipnice, kopretiny). Část energie je „přímá spotřeba energie“ k životu těchto primárních producentů. O něco menší část se ale v ekosystému přesune do dalšího článku – konzumentů (zajíc polní), kde se opět část energie přímo spotřebuje. Část energie se následně využije u dalších organismů, kde se opět jen část z toku energie spotřebuje k jejich životu… Ovšem, aby mohl existovat organizmus jako tygr ussurijský, musí existovat celý řetězec organismů (se svou spotřebou energie) před ním. Existence tygra a jeho „celková energetická náročnost“ v přírodě je tedy nutně podmíněna spotřebou energie všech článků v ekosystému před ním (tedy energie spotřebované k životu zajíce i vojtěšky)!
V ekonomice je to úplně stejně - pouze takových článků a tržních interakcí mezi nimi (provázených spotřebou přímé energie) je obrovský počet. To je snad důvod, proč tento elementární ekonomický fakt mnoho lidí – zejména ekologů nebo filozofů – nemůže pochopit. Nedokáží si totiž představit ty miliardy tržních interakcí (se spotřebou dílčí přímé energie), které jsou nutné, aby v této ekonomice vzniklo něco jako solární nebo větrná elektrárna.
Důsledkem je, že mnoho lidí – a to včetně některých odborníků na univerzitách – víceméně blouzní o tom, že sice náklady jsou několikanásobně vyšší, ale energetické náklady se „vrátí za pár měsíců“. Bohužel tomu tak není! Ty několikanásobné cenové náklady nám totiž říkají, že přímé a nepřímé energie se spotřebovalo na vstupu několikrát více, než se energie vyrobilo na výstupu.
Graf. Vztah nákladové ceny a vstupní energie při výrobě 1 kWh v solární elektrárně
Na výrobě jediné kilowatthodiny se takto podílí miliony tržních interakcí – dokonce i pilot letadla, který odvezl manažera větrné elektrárny na dovolenou, ale také lékař toho pilota nebo učitelka dětí toho lékaře nebo úředník magistrátu… Spočítat to obrovské množství tržních transakcí a spočítat z nich spotřebu vstupní energie nutné k výrobě např. větrné elektřiny je prakticky nemožné. Tento úkol je však zcela zbytečný! Přesnou znalost nám totiž dává právě cena.
Cena je v ekonomice klíčová informace, která říká, kolik zdrojů výroba určitého produktu spotřebovala. Nákladová cena - tedy veškeré náklady např. na výrobu jedné kilowatthodiny u větrné elektrárny - je současně i vyjádřením veškeré vstupní energie, spotřebované v celé ekonomice na výrobu této jedné kilowatthodiny. Platí tedy, že celkové náklady na výrobu obnovitelné elektřiny = celková spotřeba vstupní energie.
Pokud tedy 1 kWh větrné elektřiny vyrobíme za cenu 4 Kč a více, tj. čtyřikrát dráž, pak to znamená, že na výrobu „obnovitelné“ energie spotřebujeme čtyřikrát více energie z fosilních zdrojů a z jádra. Stejné je to také u ostatních „obnovitelných“ zdrojů: náklady na 1 kWh ze sluneční elektrárny jsou desetkrát až dvacetkrát vyšší – tzn. na výrobu 1 kWh spotřebujeme až dvacetkrát více energie (uhlí, ropa, plyn, jaderná elektřina).
Podobně náklady na biopaliva jsou (po započtení různých dotací) až dvakrát vyšší, než náklady na klasická paliva z ropy. Tzn. při výrobě „obnovitelné“ bionafty se spotřebuje až dvakrát tolik energie z nafty, uhlí atd… (ani pánové Pimentel a Patzek nespočítali všechno).
Kruté důsledky
Pokud jsou náklady na výrobu „obnovitelné“ energie několikanásobně vyšší, pak i spotřeba klasické fosilní energie v ekonomice vyplýtvaná na tuto zcela neefektivní výrobu je několikanásobně vyšší. Pokud se při výrobě „obnovitelné“ energie spotřebuje několikanásobek klasické energie, tj. hlavně ropy, uhlí a plynu, pak to také znamená několikanásobně vyšší znečištění, produkci emisí a zvětšení rizik s tím souvisejících (nemoci, úmrtí aj.) včetně rychlejšího dotěžení zbytků fosilních paliv
Několikanásobně vyšší spotřeba vstupní (hlavně fosilní) energie znamená i několikanásobně vyšší emise CO2, které jsou paradoxně důvodem podpory „obnovitelné“ energie.
Závislost cena = energie platí obecně pro veškeré uvažování nad energetickými nároky jakéhokoliv zboží/ služeb. Platí tedy stejně pro posouzení výtěžnosti/ ztrátovosti energie „obnovitelné“ stejně jako pro posouzení, kolik energie stojí „ekologická“ výroba např. proutěného košíku. Pokud takový košík stojí např. 240 Kč (vyrobeno např. v „ekologickém“ Bavorsku), znamená to, že v ekonomice došlo na výrobu tohoto košíku ke spotřebě energie v ekvivalentu cca dvaceti litrů ropy (včetně souvisejícího znečištění).
Vyřešil by problematiku „uzavřený cyklus“, kdy by veškerá ekonomika využívala energii obnovitelnou? Ne. Znamenalo by to okamžitý konec veškeré ekonomiky. Je to stejné, jako zasadit na pole obilí a na podzim sklidit jen zlomek toho, co jsme zaseli. Jestliže je efektivita výroby obnovitelné energie několikanásobně nižší než u klasických zdrojů, tak žádnou energii nejen nevyrábí, ale naopak jí spotřebovává mnohem více! Dokud nedosáhne věda a technologie takového pokroku, že výroba obnovitelné (nedotované) energie nebude ztrátová, je podpora a dotování takové potěmkinovské pseudovýroby naprosto šílená.
Šílený experiment
Co se stane, když na základě Komise EU bude část energie (10 až 20 %) vyráběna z těchto neefektivních zdrojů? Bude to znamenat růst cen energie - a tím i všeho zboží a služeb v celé ekonomice – o desítky procent. Bude to krize ekonomiky – část zdrojů bude nesmyslně a zbytečně vyplýtváno na šílené potěmkinovské projekty typu „sluneční elektrárny v Čechách a ve Skotsku“. Nejhorším a nezamýšleným důsledkem bude mj. ještě vyšší spotřeba fosilních paliv a znečištění (včetně CO2) a jaderné energie – ze kterých tyto „pomníky hlouposti“ musí být reálně v ekonomice produkovány. Zdroje takto vyplýtvané budou ovšem chybět jinde – na vzdělání, vědu a výzkum, na zlepšení zdraví lidí, na ochranu přírody a krajiny. Jedná se o šílený a gigantický experiment.
Podporují dotace a povinné odkupy obnovitelných zdrojů vědu a výzkum technologie nové generace, která bude efektivnější? Právě naopak. Efektivita se zvyšuje působením konkurence na volném trhu (s nezkreslenými cenami). Dotace naopak dnešní neefektivitu fixují! Spíše, než investovat do výzkumu se „bio“-výrobcům vyplatí investovat do lobbistických výhod a tlaků na získání patřičných dotací a do manipulace veřejnosti.
Budou tyto „obnovitelné“ zdroje výhodné a efektivní až se zdraží ropa? Ne nebudou! Pokud se nezlepší (několikanásobně) energetická výtěžnost (dnes vlastně tragická ztrátovost) „obnovitelných“ zdrojů, tak vyšší ceny ropy to změní jen k horšímu. Pokud poroste cena ropy a cena plynu, tak stejně porostou všechny ceny a vstupy včetně vstupů do výroby technologií pro obnovitelné zdroje. Ceny tak vzrostou, neefektivita a nesmyslnost obnovitelných zdrojů zůstane stejná.
Zatím jediná možnost jak získat dostatek levné energie, která je bezpečná a dostupná, je energie jaderná. Na základě levné jaderné energie snad bude možné získat i alternativu za ropná paliva v dopravě (elektromobily), které navíc přinesou čistý vzduch ve městech. Bohužel jadernou energii si některé „zelené“ státy zakázaly (včetně dnešní české vlády se zelenými, kteří ji iracionálně odmítají) a výstavba nových bloků trvá deset až dvacet let. Bez včasného rozvoje jaderné energie a naopak se šílenou podporou energeticky ztrátových obnovitelných zdrojů tak míří Evropa k energetické krizi, stagnaci a rozvrácení hospodářství.
Obnovitelné zdroje na dnešní technologické úrovni jsou neuvěřitelně neefektivní. Vyrobíme v nich jen zlomek energie, kterou musíme do výroby investovat v podobě fosilních paliv. Je to naprosté potěmkinovské šílenství.