Nakolik jsou zmiňované částky reálné, to v tuto chvíli nemůže nikdo hodnověrně zhodnotit. Také kvůli tomu, že ministerstvo financí zatím nezveřejnilo posudky, které si nechalo vypracovat od renomovaných poradenských firem. Prý k tomu dojde až na jednání kabinetu, který se bude zakázkou zabývat. Jako by ministerstvo spoléhalo na to, že výsledky příslušných studií přinesou zásadní argumenty, které přesvědčí ODS a Věci veřejné, aby vláda vítěze nakonec vybrala a celý tendr nezrušila. Ve zmiňovaném materiálu se mohou objevit nejrůznější argumenty pro dokončení zakázky. Jen obtížně však mohou překrýt rozpaky nad tím, jaké protichůdné informace ji doposud provázejí.
Ještě před několika měsíci se hovořilo o tom, že by na odstranění starých ekologických zátěží mohlo ze státní pokladny putovat až 115 miliard korun. Alespoň takovéto číslo se objevovalo v médiích na základě podkladů ministerstva financí. Naopak z resortu životního prostředí přicházela jiná data. Ta se pohybovala na zhruba čtvrtinové úrovni. Rozdíl mezi těmito odhady tak činil až kolem osmdesáti miliard korun. Z tohoto úhlu pohledu jsou všechny tři zveřejněné nabídky už na první pohled drahé.
Zároveň nelze vyloučit, že by se cena po zahájení prací dále nenavyšovala. Lze si jen obtížně představit smlouvu, která by to zaručovala a na kterou by některá z firem byla ochotna přistoupit. V neposlední řadě nelze pominout varování z úst bývalé ředitelky České inspekce životního prostředí Evy Tylové. Ta ve sdělovacích prostředcích upozornila na nebezpečí tzv. lukrativních lokalit. Tedy míst, kde sanační práce mohou být jednodušší než jinde a proto i ve skutečnosti levnější. Přesto by si firma mohla účtovat v rámci celého tendru vyšší cenu a pod nějakou záminkou ze závazku vycouvat v momentu, kdy by se měla pustit do méně přitažlivých oblastí. Opět by pochopitelně záleželo na tom, jakým způsobem by tyto věci byly ošetřeny v případných smlouvách.
Pokud občanští demokraté a Věci veřejné nezmění svůj postoj, potom kabinet podobné problémy řešit nebude. Vláda v tom případě nevybere vítěze a zakázku tím ukončí. Pochopitelně by kabinet měl na svých bedrech nést závazek za odstranění starých ekologických škod. K tomu se vláda zavázala už na začátku devadesátých let, kdy stát privatizoval svůj majetek. Bez určité záruky by byl prakticky neprodejný. S trochou zjednodušení řečeno, v tom případě by jen těžko Volkswagen koupil mladoboleslavskou automobilku.
Problém je v tom, že o výši částky, kterou by měl státní rozpočet hradit, měla rozhodovat inspekce životního prostředí a cena neměla překročit hodnotu majetku, který stát prodával. A právě suma, se kterou ještě nedávno operovalo ministerstvo financí, z výpočtů ministerstva životního prostředí příliš nevycházela. Navíc Nejvyšší kontrolní úřad zjistil, že nebyl přesně vymezen rozsah sanačních prací. Čímž se otevírala cesta k růstu konečné sumy kvůli tzv. dodatečným nákladům. Varováním může být, že se podobně chovají firmy, které likvidují některé menší ekologické škody. Původně stanovená cena se postupně vyšplhá až na několikanásobek.
Například způsob odstraňování ekologické zátěže v plzeňské Škodě Holding používá ministr financí Miroslav Kalousek jako odstrašující případ. Těžko však může sloužit jako podpůrný argument k tomu, aby vláda raději všechny zakázky spojila do jedné obří. Rozpětí desítek miliard korun v její odhadované ceně dokazuje, že na velikosti až tak nezáleží. Podstatné je, aby zadávání zakázek bylo dostatečně průhledné a aby uchazeči o ně měli téměř nulový prostor pro nejrůznější manipulace a dodatečné navyšování nákladů a tím i šroubování původně stanovené sumy na několikanásobek.
Podle názoru odborníků na boj proti korupci je podobné nebezpečí u zakázky na odstranění starých ekologických škod vysoké. Transparency International ji dokonce označila největším jednorázovým korupčním obchodem v České republice. Překazit ho může jedině vláda, když podobně pojatému tendru řekne rázně NE.
Vysíláno na ČRo 6, publikováno na www.rozhlas.cz/cro6