Žijeme v míru, v zemi, která v posledních desítkách let zůstává ušetřena válečných konfliktů. Přesto se tady neustále bojuje
Za reálného socialismu jsme po celý rok bojovali (za mír!) s imperialisty a revanšisty a každé léto sváděli boj o zrno, za kapitalismu vyhlašujeme boj kůrovci, koronaviru a také – suchu.
Právě sucho se teď připomíná. A situace není dobrá. Můžete to zjistit třeba z dat a grafiky na webu Intersucho. Anebo pouhým pohledem na nejbližší řeku. V tocích je o deset až třicet procent míň vody, než je v tomto období obvyklé.
Ministr zemědělství v pondělí pravil, že v důsledku sucha letos očekává pokles úrody až o čtyřicet procent. A ještě před ním ministr životního prostředí upozornil, že po zimě bez srážek a několika suchých rocích nemá osmdesát procent podzemních zdrojů dostatek vody. Z toho plyne, že kupa obcí v létě zůstane odkázána na cisterny.
V zemi skladů a asfaltu
Vláda na příští desetiletí slíbila boj se suchem podpořit padesáti miliardami. Mají se z nich například propojit vodárenské soustavy, aby mohly přepravovat vodu podle potřeby sem a zase tam, odbahňovat rybníky a financovat dotační programy typu Dešťovka, které omezují plýtvání vodou a podporují její recyklaci.
Nabízí se klasická otázka: Není to málo, Antone Pavloviči?
Pokud tuto částku srovnáme s osmibilionovým investičním plánem vlády, pak nahlíženo rozsahem problémů, které sucho působí, to málo je. Tím spíš, že důsledkem podstatné části zamýšlených vládních investic můžou být další vyasfaltované či vybetonované plochy, ze kterých voda rychle steče, vypaří se, zmizí.
K tomu ve chřtánu obřích míchaček zmizí další hektolitry kvalitní podzemní vody, protože v Česku zákon takový postup výslovně nezakazuje.
Samotná půda mizela už v minulých letech i bez investičního nasazení vlády, a to stabilním tempem – denně 15 až 17 hektarů. Významně se na tom podílejí logistická centra.
Banka BNP Paribas ve svém Indexu skladovacího prostoru řadí Česko na první místo ve střední a východní Evropě. Na tisíc obyvatel tady připadá 718 čtverečních metrů sladovací plochy. A k tomu si můžete připočíst příjezdové a parkovací plochy kolem skladů.
Primát, ke kterému by si obyvatelé země sužované suchem neměli blahopřát.
Betonování, asfaltování a stavba hal s obrovskými plechovými střechami – to všechno jde proti logice hospodaření s vodou: Když prší, nechá se voda vsáknout do podzemí, a tak se zabrání tomu, aby se odpařila. V době sucha se potom může spotřebovat.
Půda má na víc
Pravda, některé investiční plány vlády kalkulují i s vodou. Vláda třeba zvažuje stavbu šesti přehrad a chce zahájit práce, které budou směřovat k propojení Dunaje s Odrou.
Přehrady nejsou k zahození, jak upozorňuje hydrolog Bohumír Janský, jeden z objevitelů pramenů Amazonky a člen Národní koalice pro boj se suchem. Bez vltavské kaskády bychom měli v dobách extrémního sucha téměř prázdné koryto Vltavy i Labe.
O tom, že průplav za stovky miliard bude prospěšný vodnímu hospodářství ale mnoho expertů pochybuje. „Základní věcí je udržet vodu v krajině, nikoli ji čerpat z Dunaje. Kdyby bylo velké sucho, bude nedostatek vody také v Dunaji,“ říká jeden z nich, geochemik Bedřich Moldan, první český ministr životního prostředí.
Selský rozum přitom napovídá, že existují levnější a účinnější opatření proti suchu v krajině. Například vrátit do ní vysušené mokřady a tůně, vyhloubit rybníčky, obnovit zrušené remízky a změnit skladbu stromů v lesích (o tu už se přičiňuje – suchem posílený – kůrovec).
Jenže jak přimět agrokomplexy, aby rozdělily scelené lány upěchované těžkou technikou a prolité hektolitry chemikálií? Patrně změnou dotační politiky. Dotace na hektar, které dnes dostávají, je motivují k tomu, aby rozoraly, co se dá.
Že by se zmíněné úpravy vyplatily, dokládá studie Výzkumného ústavu meliorací a ochrany půdy. Podle ní je teď půda v Česku schopna udržet sotva pět miliard kubických metrů vody. Při lepší struktuře krajiny by však mohla zadržet až o 3,5 miliardy kubíků víc.
Kdy budeme na suchu?
Klesající hladiny řek i podzemních vod v některých regionech a vyprahlá pole u leckoho navozují otázku, kdy budeme úplně na suchu.
Agrární analytik Petr Havel k tomu na podzim zmínil několik statistických dat: Roční spotřeba vody jak na pitné účely, tak pro průmysl a zemědělství se v Česku pohybuje kolem 1,5 miliardy kubíků. Ročně v zemi naprší 40 až 60 miliard kubíků vody. V roce 2015, který byl nejsušším v této dekádě, spadlo 42 miliard kubíků. Dá se přitom předpokládat, že ani letos pod tuto hodnotu výrazně nepropadneme.
Z toho vyplývá, že i v těch nejsušších letech naprší bezmála třicetkrát víc vody, než je její roční spotřeba.
Je tedy patrné, že pokud se ocitneme na suchu, neměli bychom z toho vinit Matku přírodu, ale sami sebe. Bude to především důsledek toho, jak nakládáme s půdou a krajinou.
Převzato z magazínu Finmag.cz se souhlasem redakce