Povodně byly, jsou a budou - to je zřejmě jediná jistota, kterou ohledně stále četnějších nestandardních projevů počasí máme. Úplně bezbranní ale nejsme. Rizika i následky velké vody můžeme totiž do značné míry ovlivnit. Jen bychom se museli rozloučit s dosavadním konzumním přístupem ke krajině.

Ačkoli na první pohled vypadá česká krajina celkem malebně, ve skutečnosti je vážně nemocná - hlavně proto, že půda nedokáže zadržovat vodu. Na tom se v minulosti podepsala celá řada neuvážených kroků, které by bylo možno stručně shrnout pod heslo „Poručíme větru, dešti“. Lidé prostě nerespektovali přirozené přírodní mechanismy, stavěli si domy v záplavových územích, narovnávali řeky a rozorávali meze. Výsledkem je, že v současnosti je polovina české zemědělské půdy ohrožena vodní erozí, 20 procent větrnou erozí a krajina několikanásobně ztratila schopnost zadržovat vodu.

V půdě navíc není dostatek mikroorganismů, které ji činí prostupnou, protože tyto mikroorganismy zabilo intenzivní hnojení. Chemie z polí končí ve vodě a podporuje v ní rozvoj jedovatých sinic. Zemědělci omezili druhovou skladbu pěstovaných plodin a nedodržují léty ověřené osevní postupy, bez nichž se kvalitní půda natrvalo neobejde. Na místech, kde by se voda z dešťů mohla rozlévat neškodně v krajině, stojí betonová logistická centra průmyslových společností. Vyjmout hektar kvalitní půdy ze zemědělského půdního fondu například ke stavebním účelům stojí setinu tržní ceny budoucích pozemků. Je to tristní situace.

Není ale neřešitelná, pokud tedy k tomu bude politická a také podnikatelská vůle. Potřebujeme členitější krajinu, identifikovatelné pozemky, a tím i jasně stanovenou odpovědnost jejich vlastníků a nájemců, vyšší zatravnění zemědělské půdy a především dost peněz na takzvané komplexní pozemkové úpravy.

V rámci těchto úprav totiž dochází kromě identifikace konkrétních vlastníků také k budování lokálních protipovodňových opatření, která jsou základem protipovodňové prevence. Je výmluvné, že například na Novojičínsku, zasaženém povodněmi, tento naplánovaný proces vůbec neproběhl a že součástí tamních pozemkových úprav měl být takzvaný suchý poldr na zadržování vody.

To je ale jen vrcholek ledovce. Podstatnější je, že k dotacím na pozemkové úpravy je a historicky byla nízká politická vůle. Mnoha lidem na českém venkově totiž nevyhovuje jednoznačná identifikace pozemků, neboť by pak již nemohli hospodařit na cizím. Proto byly v minulosti regionální pozemkové úřady včleněny pod zemědělské agentury, aby se v praxi dala povýšit pozice nájemců půdy nad její vlastníky. Nájemce má ale z logiky věci odtažitější vztah k půdě, na níž podniká, a snáz v krajině činí nevratné a pro životní prostředí nebezpečné kroky, kterými omezuje například i schopnost krajiny zadržovat vodu. První faktický pokus o změnu tohoto stavu podnikl až bývalý ministr zemědělství Petr Gandalovič. Vyčlenilo se víc peněz na pozemkové úpravy a zrychlil se (a také větší konkurencí zlevnil) proces zmíněné identifikace pozemků. I přes tvrdý odpor zemědělské veřejnosti se opět osamostatnily pozemkové úřady.

Tím ovšem celý pokus skončil. Za Gandaloviče sice byly přijaty i zásady správného zemědělského hospodaření v krajině, zemědělcům se ovšem prostřednictvím státních úředníků bohužel podařilo zásady změkčit. Podřezávají si tím ale vlastní větev. Dlouhodobě totiž krajina nemocná erozí ztrácí kvalitu a zemědělci přicházejí o možnost vyšších hektarových výnosů. Především ale taková krajina zvyšuje rizika povodní a záplav se vším, co to obnáší. Je na čase s tím něco udělat. Na některých místech republiky se z hektaru pozemků ztratí až tuna zeminy ročně, podle výzkumu ústecké Univerzity Jana Evangelisty Purkyně odnese voda za rok ze zemědělské půdy živiny a důležité látky za 30 až 40 miliard korun.

Pravděpodobnost záplav v erodované krajině přitom neustále stoupá. To ale zjevně nikoho nepálí. Současné vedení ministerstva uvažuje, že by omezilo peníze na pozemkové úpravy, a předpokládaných 50 miliard korun na protipovodňová opatření do roku 2021 nechce nikdo garantovat. I aktuální potíže producentů mléka s tím kupodivu souvisí. Většina dojeného skotu se totiž u nás chová ve stájích, což je dražší, než když se skot pase volně na loukách. I takový chov je kamínkem do mozaiky protipovodňové prevence. Kolik přívalových dešťů ještě bude muset přijít, než si to všechno společnost uvědomí?

LN, 1.7.2009

Autor je agrární analytik