Pokud se mají vize politiků o redukci emisí oxidu uhličitého uskutečnit, pak musí dojít k revoluci v energetických technologiích. Ta však ještě nezačala. Stávající politika „tvrdých trestů“ za vypouštění emisí ji nenastartuje. Naopak, přivodí ekonomický propad a technologickou „dobu temna“.

Stabilizace zemského klimatu je bezesporu nejambicióznější úkol, jaký si lidstvo kdy vytyčilo. K jeho naplnění nestačí plamenné projevy od řečnických pultíků na konferencích, summitech a panelech. Politici obvykle staví technologie do role viníků. Je zapotřebí, aby v nich začali vidět zachránce. Bez zcela nových, revolučních technologií se s emisemi skleníkových plynů mnoho nenadělá. Kde tyto technologie vzít a nekrást? Odpověď na tuto jistě ne podružnou otázku nabízejí Isabel Galianová a Christopher Green na stránkách prestižního vědeckého týdeníku Nature. (Galiana I., Green C.: Let the global technology race begin. Nature 462, 570-571, 2009).

Oba vědci vyšli z předpokladu, že do roku 2100 musí být sníženy emise skleníkových plynů o 80%. Jen tak lze podle nich zajistit, že při udržení ročního globálního ekonomického růstu 2,2% nestoupne globální teplota Země o více než 2°C. Pro snížení emisí skleníkových plynů o 80% bude nutné naplnit dva základní předpoklady:

1) Energetická intenzita ekonomiky (množství energie vynaložené na jednotku hrubého domácího produktu) musí dosáhnout jedné třetiny hodnot, na jakých se pohybovala v roce 2000. Zjednodušeně řečeno, na dolar, juan či euro HDP musí padnout jen třetina joulů. Spojené státy potřebovaly v roce 2004 na 1 dolar HDP 5 megajoulů.

2) Spotřeba „bezuhlíkaté“ energie musí být bezmála trojnásobná ve srovnání s globální spotřebou energie v roce 2000. Galianová a Green podotýkají, že v roce 2000 pocházelo 85% veškeré energie vyrobené na Zemi z fosilních paliv.

Současné lidstvo nevládne technologiemi, které by dokázaly proměnit zbožná přání politiků a ekologických aktivistů v realitu. K dosažení osmdesátiprocentní redukce skleníkových plynů do roku 2100 bude nutné zvýšit výrazně výkonnost stávajících „bezuhlíkatých“ technologií a navíc učinit celou řadu zcela průlomových objevů, které otevřou cestu k dalším, dosud těžko předvídatelným technologiím. Bez rozsáhlých investic do vědy a výzkumu to nepůjde.

Isabel Galianová a Christopher Green pracují jako ekonomové na McGillově universitě v kanadském Guelphu. Nelze je tedy jednoduše onálepkovat jako zaprodance nadnárodních monopolů, naftařských koncernů a uhelných lobby. Ti, kterým nejdou jejich závěry pod nos, mohou nejvýše namítnout, že oba vědci patří do sorty ekonomů, kteří nerozumí ani přírodním zákonitostem, ani technickým vědám. Při té příležitosti mohou navíc utrousit něco málo jedovatých poznámek na adresu českého profesora ekonomie, který zavrhl vizi zelené planety a v duchu postaršího hitu si notuje, že „modrá je dobrá“. Tím mají zelení nadšenci nepříjemné argumenty Galianové a Greena smeteny se stolu. Následně se mohou dál nerušeně oddávat snění, o tom, že k naplnění jejich vizí stačí „to správné“ hlasování v Kjótu či Kodani a následná globální legislativní smršť v parlamentech celého světa, jež zajistí „exemplární tresty“ všem, kdo globálně ohřívají pozemské klima. Kriticky uvažujícím lidem nabízí stať kanadských ekonomů řadu podnětů k zamýšlení.

Galianová a Green přicházejí s tvrzením, že rozvoj vědy může zajistit vysněné snížení emisí skleníkových plynů bez toho, že by obyvatelé Země museli rezignovat na ekonomický růst.

„Rozvoj technologií může stabilizovat klima s vyšší pravděpodobností a za mnohem nižších nákladů než přístup, který se soustředí jen na redukci emisí,“ píšou kanadští ekonomové v Nature.

Návod Galianové a Greena jak zajistit redukci emisí je následující:

1) Vlády si přestanou hrát na „poroučíme větru dešti“ a nebudou plánovat, kolik emisí se smí nebo nesmí pustit do vzduchu. Místo toho začnou globálně a dlouhodobě investovat do vědy a výzkumu v oboru energetiky. Kde na to vzít (a nekrást)? Na vědu a výzkum půjdou peníze z obchodu s emisemi. Při ceně 5 dolarů za tunu oxidu uhličitého to přinese globálně ročně 150 miliard dolarů. Jen v USA to bude 30 miliard dolarů. Green a Galianová spočítali, že roční investice do vědy a výzkumu by měla dosáhnout aspoň 100 miliard dolarů. Nižší investice potřebnou technologickou revoluci do energetiky nepřinesou.

2) Nízké poplatky za emise by měly stoupat jen pomalu. Zdvojnásobit by se měly nejvýše každých deset let. Takový růst cen poslouží jako signál do budoucna, že se vyplatí zavádět nové „nízko-uhlíkové“ technologie a že výzkum a vývoj v této oblasti najde uplatnění.

3) Získané finanční prostředky se musí dostat z vlivu politiků. Měly by být uloženy do fondů spravovaných nezávislými výbory složenými z lidí jmenovaných veřejností a ze soukromého sektoru. Rozdělování zdrojů by měli mít v rukou experti. Závod v rozvoji energetických technologií by měl být otevřený pro jednotlivé podniky, země či mezinárodní konsorcia. Země, které se nebudou podílet na vědě a výzkumu, by měly získané prostředky využít na nákup nově vyvinutých, ekologicky šetrných energetických technologií.

Tyto tři okruhy opatření poslouží podle Galianové a Greena jako katalyzátor pro objevy, vývoj a zavádění nových ekologicky šetrných energetických technologií.

Galianová a Green si na stránkách Nature dovolili ještě jednu věc – kritiku stávajícího systému „trestajícího vypouštění skleníkových plynů“ vysokými cenami emisí. Takové trestání k technologickému rozvoji nepovede. Tím méně vyvolá tolik potřebnou technologickou revoluci. Mnohem spíše nastolí technologickou „dobu temna“. Pokusy rychle snížit objem emisí „podškubnou“ ekonomický růst. Pokud bychom měli naplnit vizi zemí G8 na globální snížení emisí oxidu uhličitého o 50% do roku 2050, pak by ekonomicky vyspělé země musely zredukovat emise oxidu uhličitého o 80% a to by snížilo jejich hrubé národní produkty až o 10%. Těžko si představit voliče, který tím bude nadšen a dá hlas těm, kdo zemi k takovému ekonomickému propadu dovedou.

Ani rozvojové země nebudou z následků vysokých cen emisí nijak nadšené, protože tyto ceny dopadnou nejvíce na ta odvětví průmyslu, která jsou nutná pro hospodářský rozvoj. Stavby silnic a budov vyžadují spoustu cementu, oceli, skla, mědi a hliníku a jejich výroba spotřebuje velké množství energie. Představa, že vysoké „daně z oxidu uhličitého“ přivedou obyvatele zemí třetího světa k prosperitě a následně i k nadšení, je naivní. Levné zdroje „bezuhlíkaté“ energie jim to také nepřinese. Vlády, které se pokusí takový „ekologický“ režim zavést, budou mít jepičí život.

Sečteno a podtrženo, příliš tvrdé tresty za vypouštění skleníkových plynů zabrání investicím do vědy a výzkumu, které jsou nutné pro technologickou revoluci v energetice. Hrozí, že se ocitneme bez nezbytných nových, „bezuhlíkatých“ technologií. Ty nám nespadnou z nebes, i kdyby byla zemská atmosféra oxidem uhličitým prosáklá skrznaskrz.

Převzato z blogu JaroslavPetr.bigbloger.lidovky.cz se souhlasem autora