Škoda, že už se na ulicích neprodávají nanuky přímo z krabic. Obchodník měl na každé kostku suchého ledu, ze kterého se kouřilo – a když jste si na něj sáhnuli, spálili jste se. Ano, už tehdy se ohrožovalo, pravda v malém, zemské klima, neboť ono chladivo se vyrábělo z oxidu uhličitého.

Dnes hledáme cesty, jak se tohoto plynu, jehož se na Zemi rok co rok vypouští do ovzduší kolem 25 miliard tun, zbavit. Způsobuje totiž společně s dalšími látkami, především metanem a oxidem dusným, globální oteplování, a vyvolává tedy změny zemského klimatu. Naštěstí se nabízí celá řada receptů, jak se s nimi vypořádat. Naneštěstí nejsou samospasitelné a k dispozici nebudou ani pozítří, jak se snaží namluvit veřejnosti jejich propagátoři, a přijdou na hodně velké peníze, o čemž pro jistotu dotyční nemluví.

Úspory? Výtečné! Menší spotřeba energie na jednotku hrubého domácího produktu? Samozřejmě! Stačí jen změnit strukturu ekonomiky a podobně jako Lucembursko se věnovat bankovnictví. I když to není zrovna nejlepší příklad, protože v přepočtu na jednoho obyvatele produkuje velkovévodství nejvíce oxidu uhličitého v Evropě.

Před časem si oblibu získala zkratka CCS. Průkopníkem této technologie u nás chce být elektrárenská společnost ČEZ, která chce pro ukládání oxidu uhličitého jímaného v uhelných elektrárnách využít podzemní prostory po vyčerpané ropě a zemním plynu na jižní Moravě. Evropská komise vydala už začátkem letošního roku směrnici, která upravuje postupy při tomto procesu a na jeho podporu. Každý příspěvek k zápasu se skleníkovými plyny je žádoucí, byť je skutečně drahý a byť – zatím – dokážeme energii získat daleko levněji, dokonce i z drahé ropy.

Jen ať ale nikdo netvrdí, že se díky CCS stane z uhlí bezemisní palivo podobně jako uran! Tato technologie dokáže omezit emise hnědouhelných elektráren lehce pod polovinu, možná až na třetinu, za cenu nižší účinnosti, tedy větší spotřeby paliva. Dnes na jednu kilowatthodinu spalujeme kilogram uhlí, před jehož vytěžením přemístíme tři litry zeminy a ke kterému kvůli síře přidáme téměř 100 gramů vápence. Do ovzduší pak unikne kilogram oxidu uhličitého.

Příliš malá čísla? Převeďme je na celou zemi: Pokud bychom jímali veškerý CO2 z domácích uhelných elektráren, dostaneme rok co rok 50 miliónů tun plynu, který je třeba zkapalnit, převézt k úložišti a načerpat pod zem. O dvě miliardy tun „odloženého“ plynu, které vzniknou za obvyklých 40 let provozu uhelných elektráren, se musí někdo starat, což také nebude zadarmo. A nejsem si jist, zda se někomu bude líbit takové úložiště za humny!

S necelými 60 kubíky použitého jaderného paliva za stejnou dobu se ony miliardy tun skleníkového plynu nedají opravdu, ale opravdu poměřovat…

autor je členem výboru České nukleární společnosti