Ochrana životního prostředí se stala novým náboženstvím. Přesně takto ji už před dvaceti lety uchopily mnohé politické strany. Uvědomily si, že to může být atraktivní program, téma pro budoucnost. Tedy příležitost, jak získat voliče. V Evropě to dnes je skutečně velké téma. Přesto se jako vždy začalo promítat do života lidí až ve chvíli, kdy se ho chopil byznys. O emisních povolenkách, které mají přispět k řešení problému globálního oteplování planety, to platí beze zbytku.

Emisní povolenky jsou jedním z nástrojů, kterými chce Brusel řešit problém globálního oteplování. Povolenky na CO² mají donutit průmysl, aby investoval do technologií s nižší produkcí skleníkových plynů. Evropská unie, která je přiděluje na základě žádostí jednotlivých zemí, jich podle svého mínění v minulém období rozdala příliš mnoho, a proto v plánech jednotlivých zemí na roky 2008 až 2012 škrtá. Některé země včetně Česka hovoří o diskriminaci a zvažují, že budou Evropskou komisi žalovat.

Žaloba je politické rozhodnutí - při ješitnosti politiků a určité nadřazenosti Bruselu se může vrátit jako bumerang. To ale neznamená, že nemá důvod. Například Slovensko na nátlak EU odstavilo dva bloky jaderné elektrárny Bohunice a elektřinu pro své občany teď bude muset vyrábět v klasických elektrárnách. Přestože tak bude potřebovat víc emisních povolenek, podle komise na ně nemá nárok.

Podobně Česká republika. Je jedna z mála, která skutečně investovala do zlepšení životního prostředí, plní Kjótský protokol. Její rozvoj je závislý na průmyslu, přesto má podle Bruselu omezit emise víc než například Nizozemsko. A to by byl rozdílný přístup, zjevná diskriminace. Problém povolenek je však jinde. K dosažení bohulibého cíle – snížení emisí skleníkových plynů jsme vybrali nejen málo transparentní, ale také značně neefektivní a drahý nástroj.

Pokud je dnes nutné Evropské komisi něco vzkázat, měl by to být požadavek, aby celý tenhle systém (cirkus) zastavila. V postižených odvětvích (systém se týká jen vybraných zdrojů emisí) snižuje konkurenceschopnost evropských firem, znamená dražší elektřinu a teplo pro všechny. Zatímco tyto negativní efekty jsou zcela zjevné, přínos nikoli. A je jen otázkou času, kdy se zjistí, že systém povolenek nevede ke zlepšení životního prostředí, že z obchodování s povolenkami profitují hlavně spekulanti. Evropa jim v tomto případě nabízí finanční trh, s jehož pomocí lze ovládnout celá odvětví anebo generovat zisky v řádu miliard dolarů. Tedy obrovský vliv, přitom tento trh na rozdíl od těch akciových nebo zavedených komoditních nepodléhá žádné kontrole, regulaci nebo dohledu nějaké centrální banky.

S tím, jak zisky spekulantů porostou a budou odtékat mimo Evropu, bude se z našeho „stárnoucího“ kontinentu stěhovat i výroba. Není těžké si domyslet, že půjde tam, kde ji nebudou zatěžovat dodatečné náklady z povolenek. Takovým místem je dnes kromě Evropy celý svět.

Emise skleníkových plynů je globální problém a ten není možno řešit pouze z území Evropy. To je otázka Číny, Indie, Ukrajiny, Ruska, Japonska, Spojených států, Brazílie. Čína teď produkuje stejný objem emisí jako Spojené státy, ale zatímco u Evropy a Spojených států se tento objem v podstatě nemění, u Číny roste raketovým tempem. Bez zapojení Číny a dalších velkých hráčů budou mít povolenky jediný efekt – přesun výroby a s tím spojený „export emisí“ na jiné místo planety.

Pro Českou republiku se přesun výroby může týkat např. chemie nebo oblasti sklářství. Budeme tady sice mít finanční trh za miliardy dolarů, ale kdo pak lidem vysvětlí, že se jim v důsledku spekulativních nákupů povolenek zdražila elektřina. Co budou lidé říkat, až budou platit podstatně víc za teplo ve všech malých městech, kde jsou lokální teplárny a dodavatelé tepla.

Evropa chce řešit globální problém, ale není dost silná ani na to, aby k jeho řešení přistupovala komplexně. Přestože chce regulovat odvětví, v nichž je nutné investice plánovat desítky let dopředu, má zatím plán povolenek jen do roku 2012. Škrtá emisní povolenky, ale přitom podporuje spalování biomasy. Jakoby zapomněla, že i tímto spalováním vznikají skleníkové plyny. A pak, vůbec se nemluví o dopravě. To je přece jeden z největších znečišťovatelů a do systému zatím vůbec není začleněn. To znamená, my jsme si tady vybrali za cíl jenom ta odvětví, kde dopad bude z přesunu výroby, anebo u takzvaných zajatých zákazníků, kteří nemají jinou volbu, takže jim nezbude nic jiného než tato opatření zaplatit ve zvýšených cenách.

Evropa jde cestou velkých deklarací - velkých slov s minimem konkrétních činů. Zodpovědnost politiků je v tomto směru nulová. Jsou ochotní se zavázat k čemukoli - klidně ke třicetiprocentnímu nebo i vyššímu podílu obnovitelných zdrojů na výrobě elektřiny. Problém je v tom, že takový závazek reálně nelze naplnit. Vezměme jen Českou republiku. Vycházíme-li z toho, že má nějaký rozměr, zjistíme, že bychom všude museli mít vysázené stromky na biomasu a pro zvýšení produkce elektřiny z vodních elektráren zaplavit půl republiky.

Emise nicméně představují reálnou hrozbu a jakémukoli riziku je lepší předcházet. Někde se musí začít, ale když už řešíme globální problém, pojďme ho řešit globálně. A když už ho řešíme přes peníze, tak bychom měli využít normy a ne se vystavovat nebezpečí, že se ty peníze ztratí někde jinde. Chceme-li zlepšit životní prostředí, tak můžeme zpřísnit normy od nějakého data tak, aby to výrobci zvládli. To je cesta, která je transparentní.

(v upravené podobě vyšlo v LN, 23.4.2007)

prezident Svazu průmyslu a dopravy