Klimatický summit skončil velmi rozpačitě. Plénum „vzalo na vědomí“ horkou jehlou ušitou nezávaznou proklamaci, která byla dohodnuta pouhou pěticí zemí pod vedením USA.

Environmentální kruhy očekávaly od konference podstatně víc. Výstupem měl být návrh konkrétních řešení boje s klimatickou změnou včetně podrobného věcného, časového a finančního rámce, a to navíc v právně závazné formě. Avšak reálným výsledkem jedenáctidenního rokování 193 národních delegací je více méně verbální ujištění USA, Číny, Indie, Brazílie a Jihoafrické republiky o transferu finančních prostředků ve výši 100 miliard dolarů ročně do roku 2020 na lokální opatření proti klimatickým změnám v rozvojovém světě a zdůraznění priority udržení vzrůstu „globální teploty“ v limitu pod dva stupně Celsia oproti „předindustriální éře“.

Konkrétní závazky na snižování emisí skleníkových plynů (snad) sdělí jednotlivé účastnické státy v průběhu příštího roku, přičemž právně závazná dohoda by (snad) měla být uzavřena na následujícím klimatickém summitu v listopadu v Mexiku.

Nezbývá než doufat, že transferované miliardy dolarů využijí rozvojové země k vybudování technicky smysluplné a moderní energetické infrastruktury, protože energetika je kostrou nesoucí průmyslový sektor, který vyrábí nezbytné zboží denní potřeby a zajišťuje vzrůst životní úrovně obyvatelstva.

Přísun financí samozřejmě a priori negarantuje jejich rozumné investování, včetně v současné době tolik akcentovaného environmentálního hlediska. Jako námět k diskuzi o ne zcela racionálním vynakládání finančních zdrojů bych si dovolil uvést biopaliva, jejichž celkový environmentální přínos je velmi diskutabilní, především pro některé země rozvojového světa. Pod tíhou mnohdy nepříjemných faktů začínají tuto skutečnost uznávat i kruhy, které se svého času velice intenzivně angažovaly v legislativním procesu zavádění nového spásného řešení pro ochranu životního prostředí – tj. oněch zmiňovaných biopaliv.

Další rýsující se bažinu na utápění finančních prostředků lze spatřit v „čistících“ technologiích Carbon Capture and Storage, které se mají pohybovat na samé hranici technické potažmo environmentální smysluplnosti či nesmysluplnosti.

A nakonec jednu (možná i pravdivou) historku o sedmihlavé hydře

Při svém pobytu v Hamburku byl slavný švédský přírodovědec Carl Linné pozván na večeři k bratrovi pana starosty, který se chtěl pochlubit vrcholem své sbírky přírodních kuriozit – a to ulovenou sedmihlavou hydrou. Linné okamžitě zjistil, že se jedná o vycpané zmije „vylepšené“ čelistmi z lasiček a svůj názor okamžitě sdělil všem přihlížejícím včetně šťastného vlastníka. Se zlou se však potázal. Majitel totiž exponát nedávno zakoupil na trhu za deset tisíc hřiven stříbra...

A co tím chtěl autor vlastně říci?

Nechť si každý čtenář udělá svůj vlastní názor.

S přáním příjemných vánočních svátků.

Převzato z Nejedly.blog.idnes.cz se souhlasem autora