Ta otázka není tak nesmyslná, jak se zdá. Samozřejmě by bylo lepší napsat, za jak dlouho se nějaký takový projekt energeticky opravdu zaplatí. A ať byli komunisté, jací byli, tak ve věcech technických žádnou ideologii neprosazovali. Počítali naprosto stejně jako kapitalisté. Jinak by jim totiž mosty, přehrady a další stavby dávno spadly na hlavu. A pitomostem s obnovitelnou energií by asi vůbec nepodlehli.

V padesátých letech minulého století slovo "obnovitelný zdroj energie" ještě nebylo vynalezeno. Ale přesto se stavěly stavby, které by si to označení možná zasloužily. Třeba Slapská a později i Orlická přehrada. Nikdo tehdy nepředstíral, že špičková elektřina vyrobená v jejich generátorech tu stavbu zaplatí. V úvahu se brala hlavně ochrana proti povodním a rekreační účely.

Ovšem takový větrník, či spisovně větrná elektrárna, nás ani nechrání před nějakými pšouky ze vzdálených fabrik a stěží se také pod ní bude někdo rekreovat. Byla postavena s jediným účelem: "vyrábět čistou energii". Energii, k jejíž výrobě nebude třeba spalovat fosilní paliva a znečišťovat ovzduší emisemi a CO2, i když já osobně CO2 za žádný škodlivý plyn nepovažuji.

Ale jaká je skutečnost? Větrná elektrárna je náročné technické dílo. Pokud se má vrtule o průměru čtyřiceti metrů ve vzduchu otáčet, tak celá konstrukce stožáru a jeho ukotvení v základech musí být maximálně pevné. Takže, pokud se někdo posadí k počítači a začne sčítat kubíky betonu, tuny oceli a kilogramy mědi a vynásobí to nejen jejich cenou, ale také energetickou náročností jejich výroby, tak jsem velmi zvědav, k jakým výsledkům dojde. Kdo někdy viděl, jak se v povrchovém dole těží měděná ruda, nemůže si myslet, že výroba mědi je energeticky nenáročná. A to je pouze jeden z mnoha použitých materiálů.

Dočetl jsem se, že v Německu došli k výsledku, že aby se větrník energeticky zaplatil, musel by vyrábět proud asi 230 let. Protože nejen ty materiály, ale i samotná stavba spotřebuje velké množství energie. Větrníky bývají "obvykle" na kopcích, kam nevede zpevněná cesta. Takže nejprve vybudovat kvalitní cestu, která unese těžkou techniku. Pak vyhloubit základy pro stožár. A tak dále až po usazení vrtule.

Opravdu si, ekologičtí nadšenci, myslíte, že toto obrovské množství vložené energie se za pár let vrátí ve vyrobeném proudu? Ani náhodou. Vrátí se, díky dotacím z našich kapes, pouze vložené finanční prostředky a pak už je větrník (nebo dnes aktuálnější solárník) pouhým modlícím mlýnkem, z kterého kape velmi slušný, státem zaručený zisk. Protože proč by jinak byl o tu výstavbu takový zájem? Z idealizmu snad?

Komunisté si do kapsy nelhali. Věděli, jak drahý je proud z údolních přehrad. Ale jak už jsem napsal výše, plní tyto přehrady i jiné účely a nevím, kolik lidí by dnes stálo o to, aby přehrady nebyly nikdy postaveny. U větrníků je to ale jinak. Kromě pár fanatiků, podplacených úředníků samosprávy (ten úplatek může být i zcela legální, do rozpočtu obce) a samozřejmě samotných investorů netěší větrné elektrárny vůbec nikoho.

Převzato z blogu autora s jeho souhlasem