Proč se připravuje unijní zákaz některých plastů

Evropský parlament bývá často vysmívaný. Ale jeho „boj proti plastovému odpadu“ je jiná liga. Plastový odpad je skutečný problém. Doloží to osobní zkušenosti každého, kdo občas chodí po venkově či lesích. Nacházíte-li jednotlivé plastové lahve i jejich hromady pár set metrů od vesnice či města, tedy i možnosti civilizovaného odpadového hospodaření, něco je špatně. Tím něčím je samozřejmě chování lidí, kteří ty lahve, tašky či sáčky odhazují, ale tíha směrnice EU dopadne na některé plasty jako takové.

Neomezuje-li se sociálně patologické chování, ale omezují-li se předměty, s nimiž nakládá, může to působit neliberálně a neracionálně. Asi jako když se proti džihádismu bojuje tím, že se ztíží přístup ke zbraním. Ale zkuste si to představit obráceně. Kdyby EU chtěla stíhat neodpovědné nakládání s plasty, hned by se ozvaly výkřiky o policejním státu. Asi jako když se kritizují inspekce domácích kotlů, zda se v nich nespalují škodliviny. A když chce směrnice zakázat ultralehké plastové tašky či nádoby na jídlo z polystyrenu, zřejmě se ozvou hlasy, že postupuje proticivilizačně.

Taková kritika je svým způsobem oprávněná. Každá civilizace se snažila zvyšovat užitnou hodnotu svých produktů – aby vydržely více a déle. Dnešní západní civilizace se rozhodla pro opačný postup, když prosadila igelitové tašky, které se časem samy rozpadnou. Takovou pak nemůžete použít třeba k uskladnění svetrů (proložených pomerančovou kůrou proti molům). Vede vás jen ke stále častějšímu pořizování nových.

Teď ta civilizace postoupí dál, pokud jisté plasty přímo zakáže. Určitě se ozvou praktické námitky. Koupíte-li si v létě na venkovské farmě kozí sýr, uloží vám ho do polystyrenové nádobky, dobré tepelné izolace. Brzy už to asi nepůjde. Ale kdo by za tím vším chtěl vidět působení neomarxistických ideologií, bude zklamán. Je to spíš reakce na věčnou lidskou blbost, pohodlnost a neodpovědné nakládání s něčím, co by mohlo posloužit i jinak. Je to tedy daň z blbosti.

LN, 25.10.2018