„Čistá“ elektroauta jezdí na uhlí a zvyšují emise CO₂

Lukáš Kovanda v NP dne 30.9. zveřejnil článek Na co jezdí „čistá“ elektroauta (zde). S vyzněním článku souhlasím, chci ovšem upřesnit argument, podle kterého elektromobily „jezdí na uhlí, uran a plyn“, a posunout téma emisní škodlivosti elektromobilů o kousek dál.

Marginalistika v elektroenergetice

Tento výrok vychází z představy, že přidaná (marginální) spotřeba si ukrojí z celého výrobního koláče stejně, což není pravda. Elektromobil (či třeba 10 tisíc elektromobilů) přidaný do systému nezmění výrobu všech elektráren stejně. Zvýší výrobu závěrné (marginální) elektrárny a neovlivní výrobu jaderných, slunečních či větrných elektráren. Ve smyslu výroby elektrické práce za rok neovlivní ani vodní elektrárny. Tu a tam může ovlivnit výrobu elektrické energie z plynu, ale to je jen atypická situace.

Dříve paroplynové elektrárny vyráběly spíše výkon pro soustavu a měly nízké roční využití maxima. V dnešních poměrech zmanipulovaných emisními povolenkami „jede“ paroplyn v Počeradech základ a uhlí reguluje. V každém případě je podíl plynu na fosilních elektrárnách nízký. Závěrnou elektrárnou je tedy u nás uhelná elektrárna a to znamená, že elektromobily téměř zcela jezdí na uhlí, a jsou to tedy zvyšujícími snižovačkami, tedy technologií, která je deklarovaná jako nástroj na snižování emisí CO₂, ale která tyto emise zvyšuje.

Ve smyslu marginalistiky (marginalistika v elektroenergetice stopuje také vliv změny spotřeby na změnu výroby) můžeme také říci, že elektromobily v Norsku jezdí na uhlí. Ano, vím že Norsko má stoprocentně nefosilní výrobu elektrické energie, ale má výrobu výrazně vyšší než spotřebu a rozdíl je exportován na kontinent a menší vývoz v důsledku větší domácí spotřeby musí být v kontinentální Evropě nahrazen nějak jinak. Nějak jinak znamená ve smyslu výše uvedené úvahy převážně uhelně. Pokrokové elektrárny jedou tak jako tak naplno a nereagují na spotřebu. My světáci přece nesmíme svůj pohled omezovat nějakými státními hranicemi. No a když jezdí Norové na uhlí, co teprve my v ČR! Bezemisní elektromobily v Evropě má jenom Island.

Političtí ekologové ovšem nejsou takové čisté duše za jaké se vydávají. Pro stavovský spotřebič (elektromobil) potřebují co nejčistší elektrickou energii a nesprávně použijí portfolio, kterým elektrickou energii na papíře odlehčí (například půlka fosilní a půlka nefosilní), zatímco pro stavovský generátor (kogenerace) potřebují co nejšpinavější vytěsněnou elektřinu a napálí tam (teď zcela správně) závěrnou uhelnou elektrárnu. Cílem politických ekologů nejsou abstraktní kysličníky, ale neabstraktní subvence.

Možná, že se spanilým odsvícencům (jako jsou například Ursula von der Leyen a Frans Timmermans) jednou podaří vyházet uhelné elektrárny (ta poslední ovšem vydrží dlouho) a nahradit je paroplynem. Zatím mi chybí čísla, jaké jsou emise metanu při těžbě a současná spotřeba plynu na dopravu plynu na cca 5000 kilometrů a také ztráty v rozvodu, a neumím tedy dostatečně přesně spočítat bilanci elektromobilu jezdícího na elektrickou energii z paroplynu. V každém případě to je složitý nesmysl, kde přinejlepším nula od nuly pojde.

Spanilí odsvícenci si představují, že jednou bude dosažena nefosilní elektroenergetika. To je ovšem neřešitelní zadání.

Nyní trocha teorie. Na grafu níže je „čára trvání výkonu“, což jsou hodnoty výkonu (zde ve wattech, v národním hospodářství spíše v megawattech) během roku srovnané po hodinách podle velikosti a ne podle doby ve které nastaly. Rok má 8760 hodin, zcela obecný graf by tedy měl právě tolik hodin na ose x. Plocha pod červenou křivkou je roční výroba (zde ve watthodinách). Plocha obdélníku se rovná ploše pod křivkou. Doba trvání maxima nám říká, jak dlouho bychom museli „jet“ na maximální výkon, abychom se dostali na stejnou roční výrobu. Není to tedy doba provozu. Celá soustava mívala, pokud se pamatuji, dobu trvání maxima tak 6000 hodin. Jaderné elektrárny mívají tak 7000 hodin. Větrné elektrárny u nás mají 1500 hodin. Fotovoltaika má 1000 hodin.

Zdroj obrázku: https://slideplayer.cz/slide/12366889/

Vítr a slunce, jak známo, pracují z hlediska elektrizační soustavy zcela nahodile a to znamená, že z těchto zdrojů se vůbec celkový odběrový diagram nedá vyskládat. Vyrovnat obrovské rozdíly mezi odběrem a výrobou těchto elektráren bateriemi, a to nejenom v denním diagramu, ale i mezi sezónami, to je naprostá fantasmagorie.

Dohromady to znamená, že i kdyby se spanilým odsvícencům nakrásně doopravdy podařilo zmasakrovat uhelné elektrárny, stejně budou marginální elektrárny fosilní a tím pádem elektromobily nesmyslné.

Investiční pohled na souvislost elektromobilů a fotovoltaiky

Někdo by mohl namítnout, že řeším jenom provozní stránku věci a ne investiční souvislosti. Položme si tedy otázku, zda růst (pokles) počtu elektromobilů vyvolává růst (pokles) výstavby například fotovoltaických panelů. Představme si rozhovor dvou hypotetických ekologů:

Ekolog A: „Tak nám ty elektromobily nějak nejdou na odbyt.“
Ekolog B, verze 1: „Budeme muset udržet bilanci v rovnováze a utlumíme rozvoj fotovoltaiky.“
Ekolog B, verze 2: „Budeme se muset zahojit na fotovoltaice.“

Verze „2“ je správně, tato závislost není víc-víc ani míň-míň, ale je to křížem.

Logickou námitkou je odkaz na tarifní politiku Elona Muska, který k elektromobilu nabízí přiměřenou fotovoltaiku včetně montáže. Domnívám se, že v logice ekologického byznysu je zjištění, že mnoho lidí nemá kam ten panel nainstalovat a že Musk bude také nabízet instalaci panelu kamkoliv (bydlíš tady a panel máš úplně jinde). Pak se ovšem nutně dostáváme k falešné algorovské logice offsetů, která umí napsat cokoli na cokoli kdekoli a máme tu opět logiku ekolog A – ekolog B.

Nedávno mi můj dodavatel elektrické energie nabízel „ekologickou“ elektřinu. To je marketérská finta, při které se něco na něco napíše tak, aby to dobře vypadalo: podnosnice libočudná.

Elektromobil plus fotovoltaika v domě

Do oblíbených omylů patří také představa, že ten, kdo má v domě elektromobil a fotovoltaiku, ten jezdí „na sluníčko“. Není to pravda, protože takováto domácnost je propojena s elektrizační soustavou a vždy, to znamená jak při toku energie ze sítě do baráku, tak při toku z baráku do sítě, si bilanci se sítí srovná a změna spotřeby způsobená jízdou/nejízdou elektromobilu způsobí změnu výroby v uhelné elektrárně, ve vzdálené budoucnosti pak možná v paroplynu, nikdy ve slunci nebo větru. Pro provoz soustavy je jedno, zda mám fotovoltaiku na své střeše, na vedlejší střeše nebo někde na farmě s baterkárnou.

Mimochodem: něco podobného platí také pro představu, že si někdo postaví vodíkárnu u vodní elektrárny. Pro provoz elektrizační soustavy je úplně jedno, zda vodíkárna stojí (třeba) v Solenici nebo v (třeba) Tušimicích. Vodní elektrárny vyrobí v obou případech (bez a s vodíkárnou) totéž, a to znamená, že se na výrobě vodíku nepodílejí. V obou těchto případech jde o optickou šalbu.

Dvě věty na konec

1) Elektromobily dnes uváděné do provozu budou po celou dobu své životnosti zvyšujícími snižovačkami, protože skupina marginálních elektráren bude převážně uhelná.

2) Na úrovni roku 2050 budou marginální elektrárny fosilní, a tedy ani tehdy se elektromobily nestanou snižujícími snižovačkami.