Je to zcela zbytečná diskuse. Na dvacetiprocentní podíl obnovitelných zdrojů na celkové spotřebě elektřiny - nemluvě už o energiích vůbec - prostě v Česku nemáme. Zavázali-li jsme se však, že dosáhne do roku 2010 osmi procent, pak svůj slib musíme splnit. Dnes se nacházíme kousek za polovinou (4,2 procenta), ale proč to nezkusit, že?

Startovací pozice je daná. Loni se u nás z obnovitelných zdrojů vyrobilo 3,518 miliard kilowatthodin, o dvanáct procent více než předloni, oznámilo ministerstvo průmyslu. Pět sedmin tohoto množství, tedy přes 2,5 miliardy kWh, připadlo na vodní elektrárny. Jejich produkce stoupla díky příznivým hydrologickým podmínkám o sedm procent. Pětinou se na celkovém výsledku podílely prudce rostoucí biomasové elektrárny. Jen nepatrně k celkovému výsledku přispěly větrné a solární zdroje.

To je třeba změnit. Nebo ne? Existují snad jiné způsoby, jak splnit sliby dané Bruselu?

Matematická úloha číslo jedna

Následující výpočty zvládají bez problému žáci druhého stupně základních škol. První úloha zní:

Kolik nových elektráren musíme postavit, abychom dosáhli osmiprocentního podílu obnovitelných zdrojů na celkové výrobě elektřiny?

Zadání zjednodušíme tím, že nebudeme počítat s odstavováním dosluhujících ani výstavbou nových tzv. neobnovitelných bloků. Můžeme si to dovolit, protože vláda ji nepodporuje a s uzavřením uhelných bloků se v nejbližších letech nepočítá.

Školák si vše rozmyslí a zjistí, že současných 95,8 procenta, jimiž se neobnovitelné zdroje podílejí na celkové výrobě elektřiny, se mají stát 92 procenty budoucího množství. I bez kalkulačky pak zjistí, že produkce obnovitelných zdrojů musí za tři roky překročit osm miliard kWh, což je o 4,5 miliardy více než nyní. V obnovitelných zdrojích to představuje množství, které do sítě za rok dodají tři tisíce jednomegawattových větrných turbín; každá stojí kolem miliónu eur.

K podobnému číslu dojdeme i při masivní výstavbě biomasových či solárních elektráren. Vodní není kde stavět, takže v hlavním pilíři obnovitelných zdrojů zůstáváme více než kde jinde odkázáni pouze na vůli přírody.

Matematická úloha číslo dvě

Zkusme si představit, že bychom ve stejné míře, jako budeme spouštět obnovitelné zdroje, uzavírali klasické či jaderné. V takovém případě stačí jen postavit větrníky, vodní, biomasové, solární, případně geotermální elektrárny vyrábějící 3,5 miliardy kWh ročně - tedy třeba jen něco málo přes dva tisíce jednomegawattových větrníků, každý opět po miliónu eur.

Matematická úloha číslo tři

Elegantní řešení se nabízí v podobě uzavření části uhelných a jaderných elektráren. Kolika?

Aby se dnešní podíl obnovitelných zdrojů zvýšil touto cestou na kýžených osm procent, musí konečné množství vyprodukovaného proudu klesnout na necelých 50 miliard kWh. Stačí tedy odpojit zdroje produkující 33 miliard kWh, tedy třeba obě tuzemské jaderné elektrárny a přidat k tomu třeba pět bloků v Prunéřově.

Co by to udělalo s českými domácnostmi a hospodářstvím, netroufám si dohlédnout. S pravděpodobností blížící se limitně jistotě však můžeme říci, že tudy cesta skutečně nevede. A nevede ani přes vzývané snižování energetické náročnosti.

Matematická úloha číslo čtyři

Za jak dlouho dosáhneme požadovaného 40procentního snížení energetické náročnosti vztažené k jednotce hrubého domácího produktu? Bude to skutečně do roku 2020, jak si představují tuzemští politici?

Zkusme předpokládat, že spotřeba elektřiny stoupá o dvě a výkon hospodářství o pět procent ročně. Za jeden rok se energetická náročnost na jednotku produktu sníží o 2,9 procenta, kýženého cíle dosáhneme za necelých dvanáct let, a v cílovém roce by to mělo být dokonce o 45 procent méně.

Rozsah energetické náročnosti totiž souvisí s množstvím zdrojů jen nepřímo, třeba tím, že se může energiemi plýtvat nebo se použijí v odvětvích vyžadujících velké množství energie. S budováním obnovitelných zdrojů, tedy restrukturalizací energetiky, však nemá vůbec nic společného.

Její objem je v rozhodující míře dán, jak dokázali domácí i zahraniční analytici, historicky vytvořenou strukturou ekonomiky. Například v Německu se od roku 1980 hrubý domácí produkt ztrojnásobil na 2,3 bilióny eur, přičemž spotřeba primárních energií o desítky procent klesla, napsal před časem německý deník Frankfurter Allgemeine Zeitung. Přechod na energeticky nenáročná odvětví, přičemž například hutnictví a chemie se vystěhovaly do rozvojového světa, tak trval desetiletí.

Což nás může čekat také, byť zřejmě se stoupající spotřebou energií. Kolik z tohoto přírůstku připadne na obnovitelné či uhelné nebo jaderné zdroje, si však můžeme snadno spočítat už dnes.

Autor je členem výboru České nukleární společnosti