DRAGHIHO ZPRÁVA: Pohádka o evropské prosperitě

Před čtvrtstoletím plánovala Evropská unie Ameriku a Čínu dohnat a předehnat. Dnes se s pomocí zprávy Maria Draghiho nesměle pokouší alespoň neztratit jejich stopu. Jak vypadá v praxi to, o čem učeně píše bývalý šéf Evropské centrální banky?

Byl jednou jeden sedlák. Přestavěl svoji slepičárnu na klecové chovy. Přeoral kus pole na pastviny, aby se jeho krávy mohly nadýchat čerstvého vzduchu a aby mu půda neerodovala. Pak si koupil fotovoltaickou elektrárnu a k ní bateriové úložiště, kdyby sluníčko náhodou nesvítilo, aby alespoň hodinu běžely větráky ve slepičárně a neuhynula mu kuřata. Také si zařídil sdílení se stájí pro dobytek, kterou má přes pastvinu v sousední vesnici.

Ještě si po večerech a v zimních měsících (kdy se kdysi na venkově opravovaly stroje a nástroje, dralo peří, předla příze a tkalo plátno) nastudoval ESG, tedy audit odpovědného a udržitelného podnikání s ohledem na životní prostředí a společnost, aby mohl dokázat a vykázat, jak to dělá dobře. Už si myslel, že má hotovo, ale vyšlo nové nařízení z Bruselu, že musí dokázat a vykázat, že kvůli jeho dobytku se nekácí les a nelétají třísky v Indočíně.

A byl jednou jeden mladý inženýr, čerstvý absolvent vysoké zemědělské školy. Hořel nadšením, že si koupí statek, nějaké polnosti k němu a pustí se do sedlačení. Že využije nejnovějších poznatků. Že zavede digitalizaci a umělou inteligenci, napojenou na satelity a drony, k optimalizaci ochrany a hnojení pěstovaných rostlin. A autonomní traktory, které ušetří palivo, lidi i porosty. Bude to stát majlant, ale půjčí si, zaručí nemovitostmi, nějaká ta dotace k tomu – a dá to.

Jeho přítel sedlák mu převyprávěl, jak se dnes v Evropské unii farmaří a firmaří. Pročež čerstvý inženýr opustil představu moderního statku, a aby nezůstal na obtíž úřadu práce, aby nemusel jet na brigádu sběru jahod do Španělska a aby přece jen něco ze své vysokoškolské kvalifikace uplatnil, živí se dnes jako expert na vyplňování ESG.

Se zdravým sebevědomím a s vědomím, že bez praxe ho do slušné firmy nepřijmou, založil si na to firmu vlastní. Načež zjistil, že musí dokázat a vykázat, kolik denního světla a kolik hodin dopadá na pracovní stoly jeho dvou zaměstnanců. Jak plní zákon o digitálních službách, o ochraně soukromých údajů, o boji proti kyberkriminalitě. A k tomu zase to ESG.

To už není fantazie autora. O tom mi vyprávěl přítel a spolužák ještě z gymnázia, který si v devadesátých letech jako absolvent matfyzu založil vlastní softwarovou firmu. A prosperoval, firma rostla a s ní řada jejích velmi úctyhodných klientů. Před několika málo lety řízení společnosti předal svému pečlivě vybranému a osobně vyškolenému řediteli a odebral se do rentiérského důchodu. „Dneska už by mě nenapadlo nějakou firmu zakládat,“ uzavřel svůj popis podnětného, inspirativního podnikatelského prostředí v Evropě. Ani protežovaný, čisťoučký průmysl IT to nemá v Unii snadné.

Nicméně, náš pohádkový inženýr zemědělství coby poradce také prosperuje. Uživí sebe i rodinu, platí daně, pomáhá státnímu rozpočtu, přispívá k hrubému domácímu produktu a vytváří přidanou hodnotu. Akorát že nevypěstuje ani bramboru. Ty se dovážejí ze Španělska a z Belgie a budou se vozit z půlky Ukrajiny, zanedlouho také z Ruska místo ropy a zemního plynu, jestli to s tou Ukrajinou dopadne, jak se to rýsuje. Síť na čtyři plyny se přemění na bramborovod, kterým do Evropy budou proudit čtyři brambory.

Pan inženýr nebude poptávat nejmodernější zemědělskou techniku, ani nebude tlačit na vývojáře umělé inteligence, aby přesněji naučili počítače dávkovat a časovat ochranné postřiky a hnůj, neobjedná si elektronické plašičky divokých prasat, aby mu neryli v polích. Pak kdo by se s tím tady vymýšlel, vyráběl a vnucoval? Kdo, u koho a proč by to studoval? A což teprve stroje – traktory, dopravníky, kombajny…, což teprve chemie, když průmysl je v Evropské unii sprosté slovo. Zemědělství také. Až natolik, že se sedláci zjara šprajcli a paní Ursula von der Leyenová musela před volbami do Evropského parlamentu a volbami předsedkyně Evropské komise drobátko zacouvat.

Paní Ursula už necouvá

Zhruba tohle odborně, obšírně a trefně popisuje Mario Draghi, bývalý prezident Evropské centrální banky a italský politik, ve své zprávě Budoucnost evropské konkurenceschopnosti, kterou si už loni objednala předsedkyně von der Leyenová. Jak z toho ven, ale neví.

V obhajobě svého opusu před poslanci Evropského parlamentu Draghi prohlásil, že Evropa má jenom tři možnosti. Rozpad, paralýzu, anebo užší integraci a zásadní proměnu. Pro Evropskou komisi je nemyslitelné, že by sladění podmínek, norem a pravidel jednotného trhu bylo možné uskutečnit uvolňováním nařízení a regulací. Umí to jedině naopak. „Snahy Evropy o podnícení zpomalujícího ekonomického růstu selhávají již od počátku století a tento trend se nezměnil,“ píše Draghi.

A nezmění, jak ukazuje výsledek všech letošních evropských voleb, včetně personálního obsazení eurokomisariátů von der Leyenovou. Protože volby jsou za námi a paní předsedkyně už necouvá.

Ještě pár týdnů se o opusu Maria Draghiho bude hovořit a pak ho paní předsedkyně uloží do šuplíku. Do toho, kde už dlouho tlí Lisabonská strategie z roku 2000, která měla z Evropy do deseti let udělat nejdynamičtější a nejkonkurenceschopnější ekonomiku světa. Tak dobrou noc, děti!

Autor je šéfredaktor internetového deníku Svět hospodářství.

Psáno pro Lidovky.cz