Ke svému velkému překvapení jsem zjistil, že většina motoristů považuje stát za svého nepřítele. Asi proto, že čas od času žádá kontrolu technického stavu vozidla, že skrze policii vymáhá dodržování předpisů (zvláště nepříjemný podle obecného mínění je ten o maximální povolené rychlosti), že z každého litru paliva si bere slušnou část ceny pro sebe. Čas od času je také slyšet kritika pomalé výstavby nových komunikací. Mnozí jdou ještě dále a obviňují administrativu ze spojenectví se zelenou lobby, z ideového nepřátelství ke svobodě motorizovaného člověka, který není zdaleka tak ovladatelnou figurkou jako občan odkázaný na dobrodiní dotované hromadné dopravy. Je to však averze nespravedlivá, celá ta nechuť státu vůči automobilismu je založena na omylu. Jak se pokusím dokázat, stát dělá pro zvyšování objemu individuální automobilové přepravy první poslední. A to je v posledku pravý důvod motoristovy nespokojenosti.

Jediným opravdovým problémem našich silnic totiž je jejich zahlcení. Příliš mnoho vozidel zhoršuje rychle jejich stav. Zároveň vysoká hustota dopravy velmi obtěžuje každého, kdo po nich jede. Co víc, zvyšuje nehodovost. Alarmující počty mrtvých a zraněných zesilují veřejné volání po vyšší míře dohledu nad chováním řidičů, represi. Ta zas mnohé motoristy rozčiluje a jen přidává ke vzteku ze silnic nevyhovující kapacity, kde se jízda čas od času stává couráním v koloně. A tak volají po další výstavbě komunikací, jejíž tempo ale prudce rostoucí potřebě přepravy nemůže stačit. Zároveň nové kilometry silnic rozčilují dotčené obyvatele a veřejnost pak více popřává sluchu zeleným. Kruh se uzavírá a motorista dochází k závěru, že všichni, stát jmenovitě, jsou proti němu. Přitom pravý opak je pravdou a příčinou toho všeho. Stát automobilismus svou náklonností skoro dusí.

Klíčové jsou, jak ostatně vždycky, peníze. Kterak motorista platí za své ujeté kilometry? Když pominu paušální poplatky, jako třeba dálniční známku, existuje jen jedna suma, která závisí na ujeté vzdálenosti, a sice spotřební daň uvalená na paliva. Ujet více kilometrů znamená spotřebovat více paliva, a tedy i více zaplatit. A právě zde leží důvod, proč jsou naše silnice přecpané! Jak vidno, záleží především na spotřebě automobilu, jakou cenu za jízdu zaplatíte, ne na tom, kam jedete, po jaké silnici, v kolik hodin a kolik lidí si ve stejný čas a na stejném místě přeje jet stejným směrem. Přitom tyto údaje jsou stejně zásadní jako délka trasy.

Kdokoliv ráno rozvažuje, jak pojede do svého zaměstnání, uvažuje o svých nákladech a porovnává je s dosaženým užitkem. Nákladem je právě jen cena nafty nebo benzínu. Užitkem je pohodlí, snad rychlost a flexibilita ve srovnání s hromadnou dopravou. Když dost lidí dospěje k závěru, že automobil je výhodným způsobem přepravy pro ten den, vytvoří se pěkně dlouhá kolona a nebude to výhodné pro nikoho z nich. Pravidelná dopravní zácpa rychle přiměje nějakého politika na svůj program připsat i výstavbu obchvatné komunikace, stejně jako přivede nové ovečky do zelenavých svatostánků, kde se dozvědí, jak automobil uvrhne moderní civilizaci do pekla. Přitom dost možná polovina z těch lidí ráno autem opravdu jet nepotřebuje, ne tak, aby to stálo za stavbu nového obchvatu, takže ten politik bude zelenavé v novinách obviňovat z brzdění pokroku nespravedlivě. Anebo tomu může být naopak. A nikdo neví a nemůže vědět, kde je pravda.

Za všecko opravdu může stát, ovšem pouze proto, že se silnicemi nakládá opravdu socialisticky, nikoliv pro nějakou domnělou nenávist k automobilismu. Totiž stát nás nenechá platit skutečnou cenu kilometru a nahrazuje to výběrem nějakého paušálu jen volně vztaženého ke skutečným nákladům silniční dopravy. Přitom základním smyslem existence peněz je přenášet efektivně informace mezi jednotlivými lidmi, aby ti věděli, zda jejich konání je nebo není pro společnost jako celek výhodné, zda v něm mají pokračovat, případně zda jej rychle zanechat. Motorista z našeho příkladu by se ráno měl probudit a srovnat svůj užitek nejen s cenou paliva, měl by ještě mít možnost uvážit, zda pár tisíc jiných lidí nepotřebuje projet po té silnici víc než on, zda by nebylo pro všechny výhodnější, kdyby sedl na autobus nebo vlak. Onen motorista musí vědět, kolik skutečně stojí jeho cesta do práce, aby se mohl rozhodnout opravdu správně. Podobně politik musí vědět, zda ta silnice je opravdu nedostatečné kapacity a on má proto iniciovat stavbu nové, anebo zda je o plýtvání prostředky. A zelený aktivista by měl vědět, zda bojuje boj spravedlivý či nikoliv.

Jinými slovy potřebuje mýtný systém pro všechny vozy a komunikace. Nic jiného současnému socialismu na silnicích, zácpám, zbytečně zvýšené nehodovosti a sporům kolem výstavby nových úseků neudělá konec. A nesmí jít o nějaký prostinký systém paušálu za kilometru, jak se děje doposud. Za předpokladu, že každá silnice má svou maximální kapacitu danou konstrukcí a technickým stavem, při které ještě je jízda plynulá a relativně bezpečná, by nemělo být problémem nastavit cenu za průjezd daným úsekem v každém čase tak, aby více řidičů oním úsekem již neprojelo (bylo by už to příliš drahé). Tedy jezdit ve tři hodiny ráno po okresce by mělo být oceněno skutečně zanedbatelným poplatkem, zatímco průjezd přecpanou magistrálou by stál velmi mnoho (kolik přesně, to záleží na potřebě ostatních řidičů vyjádřené v korunách). Jedině tak lze odstranit ohromné společenské ztráty způsobené tím, že nikdo z nás neví, kolik skutečně stojí to, co dělá, zda jen nepřekáží ostatním v dosahování mnohem větších užitků.

Tady bych asi měl říct pár slov ke spravedlnosti. Existující socialismus na silnicích je spravedlivý v tom smyslu, že ten, kdo dorazí první, také první projede. Co když to ale je postarší penzista, který si může dovolit půlhodinovou okliku, zatímco zdržel nevratně kohosi, kdo je placen v řádech tisíců korun za hodinu? Současná spravedlnost stojí mnoho a to docela zbytečně už jen takto. Navíc ale ta spravedlnost vede stát k tomu, že prohlašuje kdekterou stavbu za veřejný zájem a nezpěčuje se vyvlastňovat, aniž by často existovala skutečná potřeba té nové komunikace, spotřeba podložená ochotou za užitek získaný její výstavbou zaplatit. V odpověď mnohé skupiny občanů brání výstavbě nových silnic, potřebných nových silnic, pod záminkou, že ta komunikace je jen zájmem betonové lobby, případně nenasytných automobilistů. Všechny zmíněné problémy jsou způsobeny nepřítomností informace. Vy a já a všichni ostatní nevíme, jak se přepravovat, politici neví nic reálného o našich potřebách a mnohá hnutí netuší, zda jde nebo nejde o rejdy asfaltové lobby.

Dnes nikdo nic neví! A leckdo je existujícím řádem věcí rozčilen, často aniž by přesně věděl, proč se to všecko děje a že za to mohou jen neosobní síly, nikoliv nějaké zájmové skupiny přihlouplých občanů, zkorumpovaní politici a prohnilá administrativa. Vztek je to zbytečný. Stačí jen odhalit, kolik co stojí. Nejsme prostě tak bohatí, abychom si mohli dovolit jezdit zdarma.