Ještě jako malý kluk jsem se s dědečkem chodil dívat na cestáře. Vždy na jaře se objevil (či podle zvuku spíše přibafal) traktor, výrobek dávno zaniklé firmy Svoboda. V závěsu byl kotel na asfalt. Za ním dorazil náklaďáček, ještě na dřevoplyn s ručním sklápěním, ze kterého složil řidič něco štěrku. Muž kolem šedesátky roztopil kotel a pečlivě spravoval díry ve státovce. Po dvou, třech dnech se posunuli dál. Výsledkem byla poměrně slušně opravená silnice.

Jak traktor Svoboda, tak onen vůz na dřevoplyn by dnes byly chloubou sbírek některého muzea s příslušným zaměřením. Cestáře odvál čas. Onen kotel nahradila moderní technologie, děr přibylo. Dnes máme byrokratický moloch, který se nevím proč jmenuje Ředitelství silnic a dálnic (zlé jazyky říkají, že jde o úřad pro tankodromy). A ten o nás pečuje. Každé jaro nás oblaží sdělením o opravách a uzavírkách na příslušný rok. A tak můžeme se zájmem sledovat z několikakilometrové kolony zúžený úsek, kde několik zoufalců mění hlemýždím tempem svodidla. Popřípadě stejně dlouhý úsek, který zdobí cedule s nápisem „technologická přestávka“. Přeloženo do češtiny, firma přesunula dělníky i techniku na jinou stavbu. Potěšením pro oko je i stavba desetimetrového propustku, která trvá od května do konce listopadu. I naprostého laika potěší pohled na prosincovou pokládku asfaltu, který se následující jaro odfrézuje a položí znova.

Základem je ovšem běžná údržba, nutno podotknout, že tu zajišťují s nasazením všech sil. Neudržované krajnice spolu s ucpanou kanalizací nám umožní po každém větším dešti zcela bezplatný nácvik aquaplaningu. Trhliny a výmoly se neopravují, popřípadě opravují turbometodou, které laici říkají „do nejbližšího deště“. Zvláštní pozornost ovšem zaslouží mosty. Třeba ten přes Jizeru směrem od Prahy, kde správce nestihl opravit výtluky a trhliny po předloňské zimě a trpělivě čeká, až konečně dojde na kýžený výsledek, který se jmenuje celková rekonstrukce.

Žádná vozovka nemá neomezenou životnost. Ale délka její životnosti i kvalita toho, po čem jezdíme, se dá běžnou údržbou prodloužit nebo, a to je naše specifikum, zhoršit a zkrátit. Prostě běžná údržba je na rozdíl od rekonstrukcí nezajímavá. Ideální postup je přece postav, neudržuj, nech zchátrat a podstatně dráž postav znova. Takže budeme zřejmě kličkovat mezi výmoly a stát v kolonách donekonečna.

Abych ale nebyl nespravedlivý k jedné organizaci. Pokud si pročteme „prohlášení o dráze na rok 2019“, s potěšením se dozvíme, že pomalé jízdy paralyzují příměstskou dopravu kolem Prahy a nejspíš k témuž efektu dojde na tratích kolem Mladé Boleslavi. V prvém případě jde o „dar“ dojíždějícím do hlavního města, v druhém o nevšední podporu našeho největšího exportéra ze strany Správy železniční dopravní cesty. Jak vtipně zdůvodnila tato organizace, důvodem je zanedbaná údržba tratí. Jenom nám jaksi nesdělila jednu drobnost: za údržbu odpovídá ona.

Bohužel tohle všechno platíme z daní. Obě organizace zajisté úřadují perfektně a plní všechny předpisy, jen jim v jejich odpovědné práci překážejí řidiči a cestující na železnici. Takže nezoufejme, myslí to s námi dobře, bohužel to ale dopadne jako vždycky.