„Ale mám problém s tím, čemu se říká „veřejné statky“. Tady existuje jakýsi souhrnný souhlas, většinové hodnocení, dohoda na ocenění. Nedá se tedy říci, že všechno oceňování je subjektivní“, je příspěvek čtenáře pod článek, který se zabýval subjektivně užitečnostní teorií.

Účelem následujícího článku je uvést na pravou míru termín veřejný statek. Upozornění: článek rozhodně není určen osobám, které mají nutkání nadávat jiným lidem, potřebu diskutovat témata mimo předmět tohoto článku nebo považují ekonomii za pavědu. Toto je ekonomický článek.

Čas letí jako bláznivý a již uběhlo více než 13 roků od chvíle, kdy jsem na Neviditelném psu poprvé publikoval článek na stejné téma v rámci trilogie: Sociální spravedlnost, Veřejné statky a Veřejný zájem. Některé termíny jsou atraktivní stále.

Statek je předmět, který někdo na trhu poptává za úplatu a někdo za úplatu nabízí. Takových transakcí probíhá mezi zákazníkem a dodavatelem každodenně nezjistitelný počet. Proč přidávat před statek nějaké adjektivum? Obhájci veřejných statků obvykle uvádějí dvě vlastnosti, kterými vysvětlují jejich existenci.

Za prvé: užívají je také osoby, které se nepodílely na jejich financování, ale není lze je vyloučit ze spotřeby. Jedná se o černé pasažéry, které není možné chytit a vyhodit. V ekonomické hantýrce se jev nazývá „nevylučitelnost ze spotřeby“. Klasickým příkladem jsou podle obhájců veřejných statků hasičské sbory, které při požáru hasí dům černého pasažéra, aby se požár z jeho domu nerozšířil na domy plátců.

Za druhé: spotřeba jednoho zákazníka nijak nezmenší spotřebu jiného zákazníka. V ekonomické hantýrce se jev nazývá „nerivalita ve spotřebě“. Oblíbeným příkladem zastánců veřejných statků je uliční osvětlení. Pan Veselý jde po osvětlené ulici a nijak nezmenšuje spotřebu pana Šťastného.

Uvedené dvě vlastnosti prý dokazují tržní selhání. Veřejné statky jsou sice nesmírně užitečné, avšak nikdo by je prý neposkytoval, protože by je nikdo nefinancoval (z výše uvedených důvodů). Závěr je nepřekvapivý: selhání trhu musí být napraveno státním financováním veřejných statků z daní na úrovni obce nebo státu.

Obhájci veřejných statků svoji argumentaci inovovali. Před hasičskými sbory používali jako příklad užitečnosti veřejných statků mořský maják. Ukazuje cestu všem lodím, včetně černých pasažérů, kteří nepřispívají na jeho provoz (a předtím stavbu). Majáky vedly k slavné diskusi mezi dvěma věhlasnými ekonomy. Paul Samuelson (Nobelova cena za ekonomii za rok 1970) majáky používal jako důkaz selhání trhu a nutnosti poskytovat veřejné statky ze strany státu. Ronald Coase (nositel Nobelovy ceny za ekonomii za rok 1991) nebyl spokojen s argumentací černým pasažérem. Konkrétně s „logickým řetězcem“, že existence černého pasažéra vede k nutnosti financovat maják z veřejných zdrojů. Navštívil archiv (tehdejší způsob „gůglování“) a zkoumal stavby majáků. Archivy vydaly jednoduché a nepřekvapivé svědectví. Majáky pracovaly v žoldu mamonu. Zakládaly, stavěly a provozovaly je pojišťovny, protože majáky snižovaly počty potopených lodí. Výstavba a provoz majáků byly levnější než výplaty pojistného. R. Coase zvítězil, P. Samuelson svoji učebnici nepřepsal a zastánci veřejných statků je žádají „protože Brusel“.

Je možné pro jednoduchost přistoupit na tvrzení zastánců veřejných statků, že je pro společnost lepší veřejné statky poskytovat než neposkytovat. Avšak skok od potřebnosti veřejných statků k nezbytnosti jejich poskytování státem je vším možným, ale určitě se nejedná o přesvědčivé tvrzení. Když zákazník považuje například pojištění za užitečný statek, tak se pojistí. Hledí na svůj užitek a pojišťuje se, protože je tato situace lepší než ostatní alternativy. Nestará se pojistku souseda. Proč by měl? Mějme v domě pět bytů. Majitelé tří bytů se pojistí. Jediný objektivní závěr z této situace je, že tři majitelé obětovali ostatní příležitosti, aby se pojistili a dva majitelé obětovali pojištění. Tím je téma vyčerpáno.

Nežijeme ve světě rajské zahrady (nebo jiného nebeského zařízení), ale ve světě omezených (vzácných) zdrojů. Tudíž financování veřejného statku znamená, že vzácné zdroje musejí být staženy z použití preferovaného zákazníky. Zjevně veřejné statky mají pro spotřebitele druhořadý význam. Jinak by nemusel stát vymáhat jejich financování daněmi. S tím není možné pohnout. Každý jiný závěr potřebuje použití orwellovské sémantiky. Jestliže bude „ne“ vykládáno jako „ano“ nebo „ignorování“ jako „preferování“, tak je možné považovat tvrzení zastánců veřejných statků za prokázané. Ale!

Logická tvrzení jsou aktuálně tzv. „překonaná“. Nebo zajímají výstřední jedince. Společnost žije nároky. Rozhodují hlasovací lístky. Paní Červená a pan Zelený si odhlasují, že je bude živit slečna Bílá. Předchozí věty obvykle nevoní socialistům, etatistům a ostatním kolektivistům všech barev a ODStínů. Neprodleně jim poskytuji obhajobu státu z pera Johna Maynarda Keynese: „Nejdůležitější úkoly státu se nevztahují k těm činnostem, které soukromí jednotlivci již vykonávají, ale k těm funkcím, které spadají mimo sféru jednotlivce, k těm rozhodnutím, která nepřijme nikdo, pokud je nepřijme stát. Pro vládu je důležité nikoli dělat věci, které jednotlivci již dělají, a dělat je o něco lépe či o něco hůře, ale dělat ty věci, které nedělá nikdo“. Sympaťák. Nepředstírá. Statky nepadají z oblak. Nevznikají ve státním rozpočtu. Vytvářejí je konkrétní lidé, kterým jsou konfiskovány pod pohrůžkou násilí. To je podstata poskytování veřejných statků.

1 MODRÝ PTÁK: Veřejné statky, Neviditelný pes, [cit. 23. září 2024]. Dostupný na World Wide Web:

EKONOMIE: Veřejné statky