Působí to skoro jako zpráva z nějakého alternativního vesmíru. Vláda směřuje k rozumnému řešení a opouští myšlenku danit tzv. tiché víno. Poté, co navýšila daně u všeho, kde to šlo (a občas i tam, kde to nešlo) je to nečekaně logické a rozumné řešení.

Proč je to rozumné řešení? Protože víno od malých českých a moravských vinařů se od jiných alkoholických nápojů výrazně liší způsobem výroby i prodeje. Politici, kteří v životě nedrželi v ruce motyku a vrcholem jejich zemědělských zkušeností je pár výhonků pažitky v truhlíku na balkóně, mezi vínem a jinými alkoholickými nápoji rozdíl nevidí, tak jim to pojďme vysvětlit.

Víno je totiž ve svém principu surovinou, ze které se jiné alkoholy teprve vyrábějí. Jedná se o zkvašenou ovocnou šťávu, dále už nijak nezpracovávanou.

Při výrobě piva je výchozím polotovarem slad – ale slad žádnou daní zatížen není. Teprve poté, co je ve speciálních varných nádobách zahříván, v jiných kvasí, poté je výsledná tekutina stočena do dalších nádob, ve kterých zraje, teprve pak je její objem změřen a zdaněn. U výroby destilátů je to podobné, na začátku je opět nějaký rostlinný cukr, například jablečný mošt, ten není daněn. Teprve až vykvasí, je přelit do destilační kolony a v ní je oddělen alkohol – a teprve ten se daní, protože se přesně změří, kolik ho je. Destilační přístroje jsou pod neustálým dohledem celního úřadu, je zaznamenána každá kapka, kameře nic neujde.

Jenomže u vína je tomu jinak. Víno se po sklizni vylisuje a vinaři stočí vinný mošt do sudů, kanystrů a demižonů. Vinný mošt ještě žádný alkohol neobsahuje, zde není co danit. Navíc, jak změřit, kolik ho je? Zatímco pálenic, lihovarů nebo pivovarů je omezené množství a všechny jsou registrované, vinařů jsou spousty. Svou úrodu mají doma, nebo ve sklípcích, nikdo předem neví, kolik bude moštu, jakou bude mít cukernatost, kolik z toho bude vína, kolik vína vypije sám vinař, kolik rozdá příbuzným a známým, kolik ve finále prodá. Malí vinaři navíc víno nelahvují, když přijde zájemce, natáhnou mu požadované množství do PET lahve (nezálohované), kterou si kolikrát zákazník přinesl vlastní. Není zde naprosto žádná evidence a prakticky ani není možná.

Z čeho by měl vinař platit spotřební daň? Z moštu, který ovšem žádný alkohol neobsahuje? Z vína, které má pro vlastní spotřebu? Copak někdo platí spotřební daň z ovocného vína, které si v demižonu vyrobí sám? Copak někdo platí daň z domácího minipivovaru?

Tak co vinaři zdanit? Prodané víno? A jak se zjistí, kolik ho bylo?

Aby bylo možno víno zatížit spotřební daní, museli by být vinaři zahrnuti spoustou dalších povinností a dodatečných nákladů. Museli by nějak měřit a evidovat množství vyrobeného vína a oddělit víno určené k prodeji. Museli by mít celní sklady, jako je mají pálenice. Nejspíš by museli používat cejchované nádoby k prodeji, ideálně s nějakým kolkem. A to je vzhledem k množství vína, produkovaného jedním malým vinařem, naprosto absurdní požadavek.

Ano, bylo by možné danit víno v lahvích. Ale to by okamžitě vedlo k tomu, že by lahve nikdo nepoužíval. Produkce vína malými vinaři je svým charakterem podobná pěstování okurek drobnými zemědělci, když si od nějaké babičky přímo ze dvora koupíte nějaké ovoce nebo zeleninu, také o tom není nikde žádná evidence – a nikoho to netrápí.

Teoreticky by bylo možno zatížit daní samotné vinice. Pokud chceme dosáhnout toho, aby je vinaři, kteří skutečně produkují jen malé množství vína na prodej, začali likvidovat.

Podtrženo, sečteno – danit tiché víno musí každému, kdo ví, jak vypadá reálná situace vinařů, připadat jako nápad člověka chudého duchem. A opuštění této myšlenky je jediné rozumné a užitečné řešení, které zabrání velkým škodám.

Až člověk žasne, jak je možné, že k němu politici dospěli. I když – nechvalme den před večerem, kdo ví, co je napadne zítra.