Česká vláda si nedávno založila dva nové orgány pro řešení krizových situací. Ten první se nazývá Pracovní skupina pro energetickou bezpečnost. Druhý je Vládní výbor pro strategické investice. Pokud tyto dva orgány nezapracují, za dva tři roky se Česká republika ocitne ve vleklé hospodářské a společenské krizi.

Obě nová tělesa mají za úkol formulovat politickou strategii. V prvním případě energetickou, ve druhém politiku hospodářského rozvoje. Výbor o sobě praví, že hledá cesty „…jak zlepšit konkurenceschopnost Česka, zrychlit přípravu strategických investic a zajistit na ně dostatek peněz.“

Obvykle podobné instituce pracují tak, že poté, co si definují vlastní úkoly, zahájí konzultace s kolegy z vlády, resp. z jiných ministerstev, s odborníky, s profesními organizacemi, atd. Načež zformulují příslušnou politiku: cíle a termíny, prostředky, zdroje. Tento dokument pak opět podrobí konzultacím a kritikám, podle nichž se dokument upravuje a mění.

V tomto případě se ale postup poněkud obrátil. Zřejmě v oprávněných pochybnostech o akceschopnosti vlády se spojily Hospodářská komora (HK), Svaz průmyslu a dopravy (SpD) a Konfederace zaměstnavatelských svazů a vytvořily politiku vlastní, se kterou pak přišli na zasedání Vládního výboru pro strategické investice. Dokument má formu analýzy silných stránek, slabých stránek, příležitostí a hrozeb (analýza SWOT) pro budoucí konkurenceschopnost české ekonomiky. Tuto analýzu má Svět hospodářství k dispozici, a tak z ní citujme. V úvodním shrnutí se píše: „Česká ekonomika se dostává do ‚pasti středních příjmů‘, což ohrožuje prosperitu a v budoucnosti i stabilitu naší země. Hrubá přidaná hodnota na pracovníka je nízká (např. v průmyslu 40% úrovně Německa) a máme vysoký podíl firem řízených ze zahraničí. /…/ Vyvstávají nové problémy, jako např. vysoká energetická a uhlíková náročnost, zejména průmyslu, hrozící nedostatek zdrojů elektřiny, nedostatek start-upů, obzvláště technologických, omezená expanzní aktivita firem, stagnující doba dožití ve zdraví a zaostávající efektivita veřejné správy. To vše v globálním prostředí, kde se zisky čím dál více koncentrují ve velkých, globálně relevantních firmách, a mezi kterými české firmy prakticky absentují.“

Jako východisko k vybřednutí z pasti středních příjmů vidí vytvoření jednotící vize, vytvoření „české značky“ s vysokou přidanou hodnotou. Navrhuje sedm hlavních směrů postupu: 1. Definice celkové architektury strategických investic, 2. Posílení investic do infrastruktury, především v energetice, dopravě a datové a další infrastruktuře, 3. cílené investice směřující k vybudování a přilákání firem s vysokou přidanou hodnotou, 4. transformace tradičních odvětví v České republice, 5. strategické investice do vzdělávání a pracovního trhu, 6. reformy, které zlepší prostředí pro podnikání, 7. strategická spolupráce veřejného a soukromého sektoru.

Pročež následují konkrétní kroky, analyzované metodou SWOT. Mezi ně patří mj. reforma veřejných rozpočtů, reforma penzijního systému, přilákání strategických investic a podpora investic stávajících podniků do nových oborů s vysokou přidanou hodnotou, snížení materiálové a energetické náročnosti výrob, podpora elektronického průmyslu (baterie, polovodiče, IT, apod.), definice „architektury financování“ strategických investic s důrazem na mimorozpočtové zdroje (rizikový kapitál, kapitálový trh, aj.). Následují investice do dopravní infrastruktury, do obnovitelných i regulovaných zdrojů energie, získávání vysoce kvalifikovaných lidí ze zahraničí, změny ve vzdělávacím systému a v neposlední řadě digitalizace ekonomiky i veřejné správy.

Podobně se HK a SpD spojily s Českomoravskou konfederací odborových svazů (ČMKOS) a vyzvali vládu, aby nedopustila vznik energeticky deficitní ekonomiky. Také v tomto případě lobbisté popisují, kam spějeme, a navrhují opatření k tomu, abychom tam nedospěli. Aby Česká republika zůstala energeticky soběstačná a dodávky elektřiny aby byly spolehlivé a cenově dostupné.

Ano, napsal jsem lobbisté. Ti podivní zákulisní hráči, kteří prosazují jen své zájmy, často na úkor kohosi jiného nebo všech ostatních. Zaměstnavatelské svazy a odbory jsou mezi ně často zařazovány, přestože právě ony za kulisami pracují velmi zřídka, tyto organizace většinou své požadavky, připomínky a návrhy zveřejňují. Přesto by se do definice lobbistických organizací vešly.

Tentokrát si ale kritiku za své iniciativy nezaslouží. Zformulovali to, o čem se mezi ekonomy a manažery už dlouho hovoří. Doufejme, že neumdlí pod tíhou byrokracie a že rozhýbou vládu k nějaké viditelné a smysluplné hospodářské politice.

Poskytl server Svět hospodářství