Ministerstvo zemědělství (MZe) oznámilo, že Jindřich Fialka, vrchní ředitel sekce potravinářství MZe a potravinový ombudsman, tento týden vedl jednání meziresortní pracovní skupiny o transparentnosti cen potravin a jak zjistit cenově dostupnější potraviny. (Možná byl v té zprávě překlep, mělo tam snad být „zajistit“, ale na významu to moc nemění.)

„Naše ministerstvo naplňuje svůj plán, který jsme oznámili koncem února na tiskové konferenci při představení potravinového ombudsmana. Od té doby se uskutečnilo několik desítek jednání se zástupci zemědělců, potravinářů i obchodníků. V aktivní komunikaci a monitoringu situace a vysvětlování veřejnosti budeme samozřejmě pokračovat,“ řekl ministr zemědělství Martin Šebestyán.

Co se chce veřejnosti vysvětlovat? Kdo chodí pravidelně nakupovat, nejlépe do stále téhož krámu, tak ví, kolik co stálo a stojí. Povinnost k cenám přidávat přepočtenou cenu na jednotku už funguje pár let. Jak trefně poznamenal jeden pán u pokladny, když se paní prodavačka podivila, že kupuje minerálku: „Ale vy přece máte rád kofolu…?“ Pán že ano, ale že ji zdražili o dvě koruny, „…tak já počkám, až vás to přejde,“ pravil.

Ceny potravin jsou zatím poslední, do kterých se stát montuje. Už kontroluje ceny úvěrů (výši úroků), ceny nafty a benzínu, ceny elektřiny (přes povolenky), cenu pracovní síly prostřednictvím státně vypočtené a uzákoněné minimální mzdy, aj.

Paradoxně jediné ceny, jejichž tvorbu má skoro celou v rukách, stát, či spíše veřejná správa, umravnit nedokáže. Jsou to ceny bydlení. Už mnoho let rostou tempem, které výrazně převyšuje růst spotřebitelských cen, růst cen dodavatelů stavebních materiálů a služeb ve stavebnictví i tempo růstu mezd. A jaké že jsou ty možnosti? Veřejná správa má k dispozici pozemky, vytváří územní plány, vydává stavební povolení, má rozpočet, jenž může použít k výstavbě obecních bytů nebo ke vstupu do družstva a není vázána povinností vůči akcionářům vytvářet zisk.

Narozdíl od výše citovaných příkladů produktů a služeb, jejichž ceny stát ovlivňuje či dokonce určuje, bydlení není statek čistě tržní povahy, i když se s ním volně obchoduje. Charta lidských práv praví, že každý člověk má právo na důstojný život, k němuž náleží i střecha nad hlavou. Nebavme se teď o bezdomovcích, přespávajících v nocležnách, o uprchlících a sezónních pracovnících v ubytovnách. Bavme se o lidech, kteří mají práci, vzdělání, chtěli by mít i rodinu nebo alespoň v klidu dožít svůj důchod, jehož dvě třetiny slupne nájemné za garsonku.

Vládní představitelé se tedy počátkem tohoto týdne sešli se zástupci samospráv, aby s nimi prodiskutovali 14. novelu stavebního zákona. Slovy čtrnáctou od roku 2021, kdy nový stavební zákon platí. „Novela stavebního zákona je nezbytná pro ukončení současného paralyzovaného stavu českého stavebnictví, které dopadá nejen na velké projekty, ale i na menší rekonstrukce. Jejím cílem je zrychlit a zjednodušit proces územního plánování i povolování staveb a umožnit tak rychlejší výstavbu v Česku, a to včetně bytové,“ píše ministerstvo pro místní rozvoj. „Novela stavebního zákona reaguje na dlouhodobé problémy praxe, zejména na roztříštěnost rozhodování, zdlouhavé řešení rozporů a nízkou předvídatelnost procesů. Zavádí silnější koordinaci stanovisek, efektivnější postup při řešení rozporů a větší právní jistotu pro samosprávy i investory. Cílem je zavést jasnou odpovědnost jednoho úřadu, zrychlit a zjednodušit procesy a vytvořit stabilní a předvídatelné prostředí pro výstavbu.“

Zkušenost napovídá, že se dříve dočkáme transparentnosti cen rajského protlaku, než dostupného bydlení.

Poskytl server Svět hospodářství