Ekonomické nemehlo jsem já. Nemám teoretickou přípravu a do akcií jsem se pustil v euforii z čerstvého kapitalismu v devadesátých létech, ano, měl jsem kuponovou knížku. Dokonce jsem ji alokoval šikovně. Sledoval jsem si kurzy a v jednu chvíli jsem měl v akciích devadesát tisíc. Před víc než třiceti lety, to byly peníze! Nechal jsem je chřadnout až uchřadly a knížku jsem ztratil. Onehdy jsem viděl inzerát. Jakási firma že oživuje spící konta z kuponové privatizace. Tak jsem se přihlásil. Odpověděli mi něco v tom smyslu, ať to nechám spát dál. Vyprávím to jen pro ilustraci tvrzení, že fakt nejsem žádný Warren Buffet.

Aktuální ekonomické bouři se ale dá těžko uniknout. Nepíše se skoro o ničem jiném. Sleduji to okem spíše estetickým, jako divadlo. Na jevišti se pohybují rozmanité postavy, někdy hrdinské, někdy truchlivě lamentující. Všichni tomu všemu skvěle rozumí. To je dobře. Nezažil jsem, že by u kormidla ekonomiky se vyskytl někdo, kdo by volal: pohleďte lidé, pustili mě ke kormidlu, přestože jsem naprostý pitomec! Nic takového se za těch posledních třicet pět let nestalo. Jenom mě zaráží, jak je možné, když jsou všichni tak poučení ekonomickou vědou a zkušení praxí, jak je možné, že to jde od deseti k pěti?

Mám internetové bankovnictví a pro opakované platby šablony, abych nemusel formulář vyplňovat. Některé ty formuláře jsou třeba deset let staré. Vidím tedy, co je napsáno v kolonce „částka‟: napsal jsem to tam před deseti lety. Teď platím třikrát víc.

Nezbývá než se divit.

Současný celní cirkus má prý ten smysl, aby se do USA vrátil průmysl. Vídám teď krátká videa: dílna na šití trenýrek, a u šicích strojů američtí tlusťoši vyžraní z KFC. Moc legrační videa to jsou. Když je vidím a dovysměju se, vzpomenu si, jak jsem byl před pár lety v Bangkoku v továrně na luxusní fotoaparáty věhlasné značky. Ukázali nám tam všechno, až po balení do krabice. Taky školicí středisko. Šéfovala tam mateřsky vyhlížející paní zralého věku. Patnáct holčiček se tam učilo letovat součástky. Holčičky byly mrňavé a součástky taky. To letování, to bylo něco, jako když ruský mistr miniatur Nikolaj Sjaldajev ohromil svět uměním okovat blechu. Hihňaly se u toho a já si říkal, kolik by se asi u nás našlo takových holčiček chechtadel, kdyby si někdo usmyslel tu zřídit továrnu na fotoaparáty věhlasné značky. Naštěstí to nikoho nenapadlo.

Mají takové holčičky v USA, až tam budou zpátky stěhovat průmysl, až pomine ta celní bouře a všechny které nás jěště čekají? Na ty tlusťochy z KFC věřím. Na chechtací holčičky schopné kovat blechu ne.

Takto dramaticky intuitivní je můj pohled na současnou ekonomiku. Smát se mi můžete, ale zato nemám žádnou vinu na truchlivém pohledu na šablonu v bankovnictví. Za to můžou jen ti géniové, kteří tomu rozumějí.

Poslední slovo, Lidovky.cz 14.4.25