Je to smutná pravda, ale musím to říct: Jak je to pro novináře skvělé, když spadne letadlo se sto padesáti cestujícími! A ještě když se jedná o sebevraždu nějakého magora, kterého posadí za páky! V televizích defilují chytráci, kteří vyprávějí o tom, jak se tomu dalo zabránit a jak tomu nikdo nezabránil. Korunu tomu dal ředitel Lufthansy, který vyprávěl, jak jejich společnost má nejpropracovanější systém, který zabrání duševně slabším jedincům usednout do kokpitu jejich letadel. Bylo to poté, co začínalo být jasné, že stopadesát nevinných lidí se stalo s největší pravděpodobností obětí šílence.

Kapitán Srnec napsal skvělý článek o příčinách takových stavů. O tom, že v současnosti letecké společnosti řídí povětšinou lidé, kteří znají letadla jenom jako plastové modýlky na svých stolech. Ale velmi dobře ovládají team buildingy, motivační hesla a jiné hlouposti, které s létáním a s letectvím nemají nic společného. Také ovládají velmi dobře prezentace, zejména sebeprezentace.

Nízkonákladové společnosti hledají mladé piloty, kterým nemusí moc platit. Když jsem v kokpitu potkával mladíčky, říkal jsem si, jaké zkušenosti asi mají. Když u BA nastoupila garnitura mladých wau manžerů, ve stejnou dobu se začal zavádět i Airbus A 320. A ten si vzali mladí za svůj. Kapitánovi bylo pětadvacet a první důstojník byl kolem dvaceti. O letadlech neměli ani ponětí. Uměli to asi výtečně na počítačích a simulátorech, ale jak systémy v letadle fungují, to naprosto netušili a ještě nad to byli povzneseni. Pamatuji si, jak můj kolega Láďa přišel totálně vytočený do prďárny, protože kapitán neuměl nahodit APU! Mně se stala podobná věc a kolegům Michalovi a Pavlovi také. Sebevědomí těch pilotů bylo nepřímo úměrné tomu, co uměli. Protože tato mládežnická brigáda měla problémy po celé Evropě, v době, kdy „slavnostně“ odešlo vedení mladých a neklidných, promíchali posádky, kdy kapitán byl zkušený kozák a f/o byl ucho.

Expanze low costů potřebuje piloty - a kde je vzít? Armádní „vysloužilci“ jsou nedostatkové zboží a aeroklubáci a práškaři také. A tak vezmou kluka s pár hodinami a vyškolí ho. Nemá nalétáno skoro nic, a tak ho naučí mačkat čudlíky, pár hodin na simulátoru a šup do kokpitu.

Výcvik pilota stojí přes milion. To do toho musí vrazit adept, který chce létat. Samozřejmě, platy pilotů musí vystačit na splácení tohoto dluhu a ještě musí zbýt na živobytí. Jejich manželky většinou ještě musí mít domeček, a tak si záhy vezmou hypotéku, musí se koupit nové auto, také na dluh. A tak chodí do kokpitu vyklepaní, aby je nevyhodili, protože pak by se jejich domeček z karet zbortil.

Piloti jsou trénováni na stresové situace, respektive měli by být. Zažil jsem jednou, když jsem letěl jako technický doprovod, jednoho „machra“. Ten celý let vyprávěl, jak sedal za mlhy a deště, případně větrné smršti: „Nikdo do toho nešel, ale já jsem řekl, co blbnou! No trochu to házelo, ale dostal jsem mašinu na zem!“ Pak mu dali vyčkávat nad cílovým letištěm, protože letadlo před námi mělo technické problémy. „OK2142 máte pořadí jedna, problém je vyřešen!“ Onen slovutný a hrdinný kapitán vysunul plné klapky na téměř cestovní rychlosti. Klapky se zablokovaly, tak jak měly (tak je systém designován), a systém hlásil závadu. Kapitán se sesypal a druhý pilot mu řekl: „Co blbneš, dyk jsme to měli na simulátoru, tak budeme sedat bez klapek, to je toho! Já s tím klidně sednu, čti mi úkony, prosím!“ Druhý pilot, vášnivý aeroklubák, který létal, jak se říká, „zadkem“, sednul bez klapek s prstem v nose - on totiž skutečně uměl létat.

Za 45 let, co dělám řemeslo, si dovolím odhadnout, kdo je jaký pilot. U některých se divím, jak jim mohl Ústav leteckého zdravotnictví vůbec dát papíry. Proslulý KKK, který naštěstí opustil Prahu a šel létat do Astany, odkud ho také vyhodili, to byl klasický případ magora. A našlo by se jich víc. A nejenom u nás. Když jsem teď byl v Londýně, potkal jsem Richarda, který nám v Praze dělal velké problémy. Zjistil jsem, že dnes úspěšně obchoduje se starožitnými hodinami, takže aspoň neprudí mechaniky. Ale nafoukaný je stále. Nebo kapitána, který v Praze dvakrát přerušil start se 757 kvůli vibracím na motoru. Po výměně dmychadla a motorových zkouškách letadlo odletělo s dvoudenním zpožděním do Londýna. Tam se ze zapisovače dat zjistilo, že vibrace byly v normě, že s tím mohl klidně letět. Pan kapitán to hodil nás, na Michala a na mě, že neumíme pořádně anglicky a že jsme mu nerozuměli. Což ovšem nebyla pravda, protože Michal mu po motorovce ukazoval v tabulkách, že vibrace jsou v normě, ale on trval na tom, že ne. A protože kapitán a bůh mají vždy pravdu, den a noc jsme na letadle úplně zbytečně dělali a ještě nám přiletěli z Londýna dva mechanici na pomoc. Dnes je nejspíš ten „charakter“ už v důchodu.

U našich aerolinek jsou piloti ještě pod ohromným tlakem. Zde se razí heslo: „Když se vám to nelíbí, za branou stojí stovky dalších pilotů!“ A pak si stůjte za svým! To se potom velmi dobře řeší nějaké problémy, když se nad vámi jako Damoklův meč houpe výpověď, to přinese klid do duše! Ale hlavně že máme všichni školení „Lidský činitel“! Při tomto školení jsme se učili - a skládali jsme z toho testy -, že když se cítíme unaveni, máme to nahlásit a firma nám musí dát čas na odpočinek, případně že mezi druhou a pátou hodinou ranní se mají provádět jen neodkladné práce na letadlech, protože člověk není soustředěný. Za mých časů se v tuto dobu dělalo jedno denní ošetření za druhým a když jsem namítl, co jsme se učili, všichni se mi vysmáli. Ale vedení bylo z obliga, kdyby se něco stalo, měl jsem říct, že jsem unavený a že si musím odpočinout! A stejně je to i s piloty. „Nemůžeš letět, jsi rozrušený? Tak fajn, poletí někdo z hotovosti a ty si vyzvedni výpověď!“ Že se nestal podobný malér u nás jako u German Wings, je neuvěřitelné štěstí!

*********************************************
LETADLA, MŮJ OSUD
V nakladatelství Svět křídel vyšla knížka Jana Čecha Letadla, můj osud.
Na rozdíl od předchozích knih s leteckou tématikou Droga zvaná letadla a Nazdar, orlové je tato orientovaná zejména na fotografie, kterých autor udělal za 45 let práce na letištích požehnaně.
Nosil s sebou fotoaparát a od sedmdesátých let dělal fotografie letadel kolem sebe a tak vlastně zdokumentoval, jak se časem měnily typy letadel, které na Ruzyň přilétaly. To, co bylo vrcholem techniky v sedmdesátých létech, dnes odpočívá na odstavných plochách, v lepším případě. V horším se změnily v plechovky piva, nebo limonád. Bohatý archiv fotografií a negativů byl naskenován.