V médiích i ve společnosti přetřásaná neuspokojivá situace na trhu s byty nenechala v klidu ani ombudsmana a někdejšího předsedu Sdružení nájemníků Stanislava Křečka, který přispěchal se svým oblíbeným řešením – s regulací nájemného. Neuvědomuje si, že právě regulace nájemného je příčinou současného nedostatku a z ní vyplývajících vysokých cen nájemních bytů – a nebo si to jen nechce přiznat, protože pak by svůj díl viny na současné situaci nesl i on.

Když v roce 1989 definitivně padl komunistický režim, přistoupil stát k restituci kdysi znárodněného majetku. Kromě různých firem, zemědělských statků, lesů byly původním vlastníkům či jejich potomkům a dědicům vraceny i domy, ve kterých byly nájemní byty. Nutno říci, že nájemné ve státem vlastněných bytech bylo v dobách socialismu dotováno a bylo velice nízké, ti, kdo bydleli v bytech družstevních, měli vyšší náklady na bydlení, než nájemníci (a u lidí bydlících ve vlastních domech to platilo dvojnásob). Restituce bytových domů tak u nájemníků vyvolala obavy (oprávněné) z růstu nájmů a právě Stanislav Křeček jakožto předseda Sdružení nájemníků vyvinul velké úsilí k tomu, aby byli nájemníci před růstem nájmů chráněni. Tehdejší zákony nejprve úplně znemožnily navyšování nájmů, později umožnily jen pomalý růst sledující „obvyklé ceny“, které byly ovšem regulované, takže pod náklady na správu domů, bylo nemožné vystěhovat nájemníka a to i když neplatil nájem ani elektřinu, vodu a topení.

Výsledkem byla naprostá nechuť majitelů domů pronajímat byty k bydlení, namísto toho je hromadně měnili v komerční prostory. Regulace nájmů tak sice chránila ty, kdo už byt měli, ale poškodila všechny, kdo jej neměli a chtěli si nějaký pronajmout. Soukromí majitelé bytových domů se v té době snažili nájemníků zbavit, kdo si tu dobu pamatuje, jistě si vzpomene na aféry s vypnutým topením, zastavenou vodou z důvodů údajné havarijní situace, na soudní procesy nájemníků, kteří odmítali platit zvýšené nájemné nebo opustit byt, ze kterého se je majitel domu snažil vypudit. Obce, které vlastnily tisíce nájemních bytů, na jejich provozu prodělávaly miliony a proto je raději za symbolické sumy prodávaly nájemníkům. Kdo měl nájemní smlouvu, získal byt za pár desítek tisíc korun. Kdo ji neměl, musel si připravit částku o řád vyšší.

Řada bytů s regulovaným nájemným byla dál pronajímaná načerno, za násobně vyšší částky, takže oficiální nájemce inkasoval peníze, které měly náležet majiteli domu.

Po pár letech počet nájemních bytů rapidně poklesl. A co bylo horší, nikdo nestavěl nové. Veškerá výstavba bytových domů se zaměřila na byty, které byly nabízeny ke koupi, ne k pronájmu. Žádný developer, a to platí i pro obce, nebyl ochoten riskovat prodělečné nájmy a problémy s neplatiči, které nebude možno vystěhovat. Výsledkem aktivit Stanislava Křečka a jeho Sdružení nájemníků byl nedostatek dostupného bydlení, bydleli jen ti, kdo se zuby nehty drželi starých nájemních smluv a pak ti, kdo díky nim získali levný byt odkupem do osobního vlastnictví. Všichni ostatní byli nuceni platit černé nájmy oficiálním nájemcům nebo kupovat byty v nové výstavbě, což ovšem vyžaduje velký vstupní kapitál.

Tato situace v podstatě přetrvává dodnes. Drtivá většina bytové výstavby se zaměřuje na byty ke koupi, nikoli k pronájmu. Jenomže to vyžaduje jednorázový výdaj v řádu milionů, na který mnoho lidí nemá. Nájemních bytů je nedostatek a to žene ceny nájmů nahoru. Lidé, kteří si kupují nové byty jako investici a pak je pronajímají, požadují (vcelku logicky) takový nájem, aby pokryl splátku hypotéky. Věci neprospívá ani sociální politika státu, který přispívá lidem na pokrytí nájmů. Tím ve skutečnosti jen navyšuje poptávku po nájemních bytech a tím i výši nájmů, protože drahé nájmy poptávají i lidé, kteří by bez sociálních dávek hledali levnější bydlení.

Kde hledat řešení?

Stanislav Křeček opět navrhuje regulaci nájmů. Že tím spolehlivě odradí majitele bytů a bytových domů byty pronajímat, to mu nedochází, nebo nevadí. Že tím opět otevře černý trh s neoficiálními nájmy za tržní cenu, na kterém budou profitovat jen držitelé současných nájemních smluv, to ignoruje. Ono je totiž možné přikázat prodejci (nebo pronajímateli), jakou maximální cenu může požadovat, ale už jej nelze přinutit, aby své zboží za takovou, pro něj nevýhodnou cenu skutečně prodal či pronajal. A aby takový produkt, na kterém prodělá, což ví předem, vůbec vyrobil.

Není pravdou, že by majitelé bytů z nějaké hamižnosti drželi byty prázdné. On totiž i prázdný byt něco stojí, i kdyby v něm nikdo nebydlel, stejně musíte platit vytápění, elektřinu (i kdyby jen stálé platby), svoz odpadu, úklid společných prostor, příspěvek do fondu oprav, příspěvek na správu domu a tu nesmyslnou daň z nemovitosti. I prázdný byt vás, podle velikosti a lokality, stojí řekněme 10 000 Kč měsíčně. Jestliže se majitel takového bytu rozhodl, že jej nepronajme, má k tomu nějaký závažný důvod. Řešením není ho k něčemu nutit, řešením může být jej k pronájmu motivovat – například tím, že posílím jeho práva vůči nájemníkům. Stanislav Křeček navrhuje pravý opak. Jaký vliv to bude mít na majitele bytů?

Skutečně významným řešením je samozřejmě výstavba nájemních bytů. Tu patrně neudělá soukromý investor, který potřebuje splatit úvěr na stavbu domu, ale může jím být obec. Výstavba bytových domů s nájemními byty v režii obce navíc řeší i problémy s lokalitou, vybaveností, infrastrukturou a podobně – obec si sama určí, kde, jakým tempem, v jakém objemu bude byty stavět a spolu s nimi i potřebnou občanskou vybavenost.

Výstavba nových bytů klesá. Meziročně o téměř 14%. A kvůli potížím s novým stavebním zákonem a jeho digitalizací se dá příští rok očekávat další pokles. To velmi pravděpodobně povede k dalšímu nárůstu výše nájmů. Je zřejmé, že něco je v našem státě špatně a je nutné hledat a najít řešení. Ale řešením není návrat k regulacím, které celý problém způsobily. Lidem, kteří bydlení nemají a hledají nájemní byty, nijak nepomůže, když stávajícím nájemníkům stát zaručí regulované, pro majitele domů nevýhodné nájmy. Musí být postaveny nové nájemní byty – a když to neudělají soukromí developeři, musí to udělat stát. A k tomu by ho mohl pošťouchnout nějaký spolek, tentokrát ne Sdružení nájemníků, ale třeba Sdružení lidí, kteří se chtějí stát nájemníky.

Ještě by to chtělo nějakého nového Křečka, aby se mu postavil do čela.