Demokrati v americkém Senátu v pondělí už pojedenácté zablokovali návrh financování vlády. Omezení provozu federálních úřadů tak i v tomto týdnu pokračuje. Senátoři hlasovali v poměru 50 k 43 o návrhu zákona, který by zajistil financování vlády do 21. listopadu. Republikáni v Senátu pro schválení návrhu, který už prošel Sněmovnou reprezentantů, potřebují 60 hlasů ze sta. Demokrati za podporu návrhu požadují ústupky ve formě zrušení škrtů ve zdravotním pojištění, které republikáni nejsou ochotni akceptovat. I kdyby však k dohodě došlo, pořád by to znamenalo jen odklad problému na měsíc.

Ačkoliv se o USA mluví hodně a o Francii málo, možná reálně větší problém nastal právě tam. Tam tiká skutečná finanční bomba. Mezinárodní ratingová agentura S&P tento týden snížila úvěrový rating Paříže ze stupně AA – na A+ s varováním, že veřejný dluh země poroste rychleji, než se očekávalo.

Obtíže s nárazem na dluhový strop a s následným shutdownem se v USA periodicky vynořují již několik let. Zatím se vždy vyřešily, a na to finanční trhy hřeší. Veškerá nervozita tak nyní není dána obavami, že by snad USA mohly skutečně zbankrotovat, ale spíš tím, že kvůli zastavení práce úřadů chybí statistická data a finanční trhy tak fungují naslepo. Jako kdyby ze silnic byly odstraněny všechny dopravní značky.

V případě Francie ovšem agentura S&P nebyla sama. Už před měsícem udělala totéž agentura Fitch. Tichý sestup z prémiové ligy spolehlivých států tak pokračuje, zatímco francouzská vláda předstírá, že jde jen o drobnou epizodu.

Premiér Sébastien Lecornu se ocitá pod čím dál větším tlakem. Rating není jen symbol. Znamená vyšší cenu peněz. A pokud stát, který utrácí víc, než si může dovolit, musí platit investorům stále vyšší úroky, je to začátek spirály, kterou ekonomové dobře znají: nejdřív stagnace, pak inflace, nakonec dluhová krize. Ironií osudu je, že francouzský akciový index CAC 40 mezitím láme historická maxima, jako by se nic nedělo.

Ani širší evropské číslo neuklidňuje. Podle Eurostatu se zadlužení celé Evropské unie ve druhém čtvrtletí letošního roku zvýšilo o 0,4 procentního bodu na 81,9 % hrubého domácího produktu (HDP). V samotné eurozóně dokonce o 0,5 bodu, tedy na 88,2 % HDP. Česká republika sice zůstává relativně zdrženlivá, ale i zde dluh stoupá na 43,8 % HDP. Evropa tak pokračuje v dlouhodobém trendu, který by se dal shrnout slovy: více státu, méně odpovědnosti.

Politici se přitom tváří, že jde o „nezbytné investice“, „sociální ochranu“ nebo „ekologickou transformaci“. Jenže v jádru jde o obyčejné účetní čáry – utrácení peněz, které nikdo nemá. Zkušenost posledních desetiletí ukazuje, že jakmile se stát zadluží, nikdy se už dobrovolně nevrátí ke střídmosti. Každý nový program, dotace či dávka je prezentována jako“dočasná“. V praxi však znamená trvalý růst výdajů a postupné otupování ekonomické svobody, zatímco veřejný sektor bobtná a roztáčí další kola přerozdělování.

Francie, kdysi symbol státní moci a evropské suverenity, se tak stává symbolem závislosti na levném dluhu, na centrální bance, na iluzích. A pokud se trend nezmění, bude otázkou času, kdy se ratingové snížení změní v rozbušku nových evropských dluhových trablů, které budou mnohem obtížněji řešitelné než situace v USA. Dluhová smyčka se totiž neutahuje skokem. Děje se to pomalu, potichu, dlouho nezbývá nic jiného než tisknout peníze, o kterých se věří, že „všechno zaplatí“. Až už je na řešení pozdě, protože výnosy ze státních dluhopisů prudce vyletí vzhůru. K tomu je stále ještě velmi daleko, ale pravděpodobnost takového vývoje není nulová. A pokud k němu dojde, první obětí bude kurs eura.