Donedávna tak stabilní česká ekonomika dnes prožívá špatné období. Česko patří k deseti členským státům Evropské unie, které se na počátku koronavirové pandemie ekonomicky propadly nejvíc. A zároveň patří mezi deset zemí, jejichž hospodářství se dosud nevrátilo na úroveň před krizí.

Nyní se dokonce zdá, že letošní oživení bude z celé Evropy vůbec nejpomalejší, tedy pokud čísla ze sousedního Německa nebo Rakouska nebudou s koncem roku mimořádně špatná a sousedé nás v závodě za negativním primátem ještě nepředhoní.

Celý národ si stěžoval na selhání Česka při minulé finanční krizi, i když v letech 2008-2013 se Češi drželi v lepší polovině Evropy. Teď však patříme ke čtyřem nebo pěti nejhorším. Proto se dnes žádné hodnocení tuzemského hospodářství nemůže vyhnout otázce, co se v uplynulém roce, případně dvou letech odehrálo špatně.

Odpověď zase nemůže bez několika zásadních poznámek přejít fakt, že došlo k zásadním státním intervencím do ekonomiky, tak silným, že jsme to nezažili od pádu komunismu. Zároveň je nutné předem připustit, že tuzemská vláda nebyla při svých zásazích nějak výjimečná. Tváří v tvář koronavirové pandemii zasahovaly všechny vlády.

V každém případě byly dopady pandemické politiky na tuzemské hospodářství zvlášť negativní, a proto může Česko posloužit jako vhodný model, co všechno se v Evropě dělalo špatně.

Je tedy zřejmé, že vládou nařízené lockdowny přerušily ekonomický provoz do té míry, že se na předpandemické poměry dosud nepodařilo navázat. Nejde o to, že uzavření stovek a tisíců obchodů, restaurací a řemeslných živností přimělo řadu provozovatelů, že už znovu neotevřeli. Podstatný je fakt, že ani velké podniky zvláště v automobilovém průmyslu nevyrábějí jako dříve.

Pro stát je prostě snadné jejich provoz zastavit, ovšem obnovit detaily všech jejich obchodních a subdodavatelských řetězců je nad síly i té nejvýkonnější byrokracie. Česko přitom patří při využívání zmíněných řetězců k nejaktivnějším, proto se ho uzávěry posledních dvou let dotkly nejvíc.

Lockdowny či různá menší omezení provozu se dají omluvit či vysvětlit obavami před neznámou pandemií. Přesto vedly k frustraci širokých vrstev obyvatelstva, což platí také v hospodářské oblasti.

Není pochyb, že zdejšího obyvatelstva se čtyři po sobě jdoucí lockdowny dotkly mimořádně hluboko a že se z nich Češi na rozdíl od jiných národů ještě nevzpamatovali. Optimismus nezbytný k dílu obnovy v Česku chybí nejvíc ze všech evropských zemí a údaje z Eurostatu ani v listopadu neukázaly, že by se nálada mezi podnikateli a spotřebiteli zlepšila.

S tím by se dalo ještě něco dělat, bohužel nejde přejít fakt, že evropské státy ke své prvotní intervenci, tedy ekonomické uzávěře, přidaly i další kroky. Jejich účelem mělo být dát věci opět do pořádku, nedomyšlené zásahy však vyvolaly další potíže.

Typickým příkladem byla pomýlená snaha pomoci ekonomice tím, že rozdělím mezi podniky a domácnosti co nejvíc peněz. Podle teorie monetarismu se zvětšením objemu oběživa skutečně posílí ekonomická aktivita, zároveň se ovšem přepokládá, že lidé tyto peníze budou používat.

To se však během prvních vln pandemie nedělo. Vlády proto v rozdělování podpor, zvyšování mezd a snižování úrokových sazeb pokračovaly a nepřestaly ani ve chvíli, když přebytek financí na straně poptávky vyvolal mohutné zdražování, tedy nezvladatelnou inflaci, která se už v některých zemích blíží desetiprocentní hranici.

Česko se této pochybné strategie zúčastnilo, jak si teď můžeme přečíst na předpisu záloh za energie anebo na cenovkách obvyklého zboží od stavebních materiálů až k obuvi a oděvům. O cenách bytů je lepší pomlčet a nepřipomínat tak zdroj další velké krize.

Dalším nepříjemným důsledkem pandemie se stal, jak ve svém bestselleru Nová velká deprese upozornil americký ekonom James Rickards, historický nárůst zadlužení státu. To si v delší perspektivě vyžádá zvyšování daní, v aktuální situaci však neumožní podpořit chřadnoucí ekonomiku investicemi. Jakákoli mimořádná státní útrata totiž v důsledku jen podpoří přebytek peněz v ekonomice a tím již zmíněnou inflaci.

Jak obnovit ekonomický organismus, do kterého stát tak nešetrně zasáhl, jak zastavit zdražování, které hrozí zničit blahobyt statisíců domácností, jak vrátit optimismus a podnikatelského ducha co nejširší populaci? Tak znějí výzvy, které jako jediné zůstaly po ekonomickém roce 2021.

Autor je reportér serveru Seznam Zprávy