Největší ekonomickou událostí loňska byl pokles ceny ropy za barel na 60 dolarů ze 100. Nízká cena jistě vydrží, protože největší exportér, Saúdská Arábie, nehodlá snížit těžbu. Chce si udržet svůj podíl na trhu, poškodit Rusko a Írán, kteří podporují Sýrii a Hizbaláh, a také těžaře, kteří mají vysoké náklady. Světový průměr činí zhruba čtyřicet dolarů, ale Saúdům to teče za pakatel čtyř, a tak časem zlikvidují nákladnou těžbu nad šedesát jako ložiska ropných písků v Kanadě, mořské vrty u Skotska a některé břidlicové v Americe. Většina frackařů však ve Státech těží za čtyřicet a mnozí už utopili náklady, investovat sice nebudou, ale ještě běží za provozní náklady, a tak nadprodukce dlouho vydrží. Světová poptávka už téměř neroste a ta americká ještě méně. Za posledních deset let se přestěhovala z venkova do měst polovina obyvatel a teď najezdí o polovinu méně. Nová auta zlepšila za ta léta svůj výkon o 30 procent a nastala i obliba menších vozů. Americká průměrná spotřeba na jedno auto klesla o polovinu.

Levná ropa hospodářství mírně oživí. Konzum trochu stoupne, na rozdíl od mrtvých peněz v arabských fondech, ale získá hlavně Amerika, neboť se obchoduje v dolarech. V oslabeném euru zlevní palivo méně. Světová banka odhaduje třičtvrteční procentní zvýšení světového HDP.

Dražší dolar relativně zvýhodní evropský export, ovšem Rusko, které dováží 70 % spotřebního zboží a poklesem rublu ztratilo už 40 % znamená pro Evropu citelnou ztrátu. A hlavně méně ruských turistů i méně ruských (černých) investic, hlavně do nemovitostí, které Evropě přinášely tučné zisky. Spočítat výhody a ztráty ani pořádně nelze, ale Evropa na tom o moc lépe v součtu nebude. Stárnoucí skansen.

Pro Západ je levná ropa jako slušné snížení daní; pro Rusko, Venezuelu, Írán a Nigérii naprostá tragedie. Co se tam semele, nevíme, jen samoděržaviec Putin je i navzdory nadcházející recesi natolik oblíben, že protesty očekávat nelze. Nomenklatura, ta, co nemá miliardy, bude sice nešťastná, ráda jezdí do Evropy, financuje své děti na západních školách, je zvyklá na západní konzum a pokud na to bude mít, z Ruska odejde. Emigrace však už dlouhodobě demokratickou opozici oslabuje. Rusko se bude orientovat více na Asii a zvýší domácí produkci. Ukrajinský konflikt bude doutnat. Na palácový převrat je ještě brzy.

Jeffrey Tayler (Foreign Policy) fantasticky spekuluje, zda by Putina, aby odvrátil pozornost od ekonomiky, nenapadlo pošťouchnout nacionalisty v převážně ruském městě Narva v Estonsku. Politologové rádi fantazírují, neznají tradiční trpělivost a opatrnost ruských vládců. Krym spadl Putinovi do náruče sám.

Americká burza na levných půjčkách “investorů” překonává opět všechny spekulativní rekordy a není divu při federálních úrocích mezi 0 - 0,5 %, biliónech oběživa navíc a mohl by splasknout. Pokud by se tak stalo, jsou všechny prognózy na nic. Černé labutě předvídat nelze.

Americké hospodářství vzroste nejméně o tři procenta HDP, čínské tak o šest, eurozóna bude stagnovat na jednoprocentním růstu, pokud se vůbec vymaní z deflace. Evropskou centrální banku (ECB) v “tištění peněz” brzdí Němci, ale zdá se, že teď kvůli recesi v Itálii trochu polevují. Pokles ceny ropy hrozbu deflace posílil. V Evropě se daří z větších států už jen Británii, ta snad přidá 2,5 procenta. Poprvé od války předstihla Francii v HDP i v počtu obyvatel a dohání i Německo. Květnové volby v Anglii konzervativci sice vyhrají, ale zásadní pragmatické reformy EU neprosadí. Ideologové integrace se nevzdávají lehce.

Jak ale předvídat politiku? Očekával snad někdo ruskou anexi Krymu nebo zjev krvavého Islámského státu v Iráku a v Levantě, který svou brutalitou předčí i Al Kajdu a neporažený Talibán v Afghánistánu? ISIS dokonce přilákal možná až dva tisíce mladíků muslimského původu narozených v Evropě a rozdrcen hned tak nebude. Inspiroval svou vizí kalifátu další bojůvky v neklidné severní Africe. Američané se do bombardování nehrnou, o invazi ani nemluvě. A z válečné Sýrie bude uprchlíků přibývat i do Evropy.

V Evropě se zdvihá proti islámským přistěhovalcům čím dál větší odpor, dokonce i v tolerantní Skandinávii. Ve Švédsku hořely mešity a málem padla vláda, v Dánsku odpůrci o vládě rozhodují. Německo zažilo dosud největší demonstraci proti islamizaci a nešlo to už svést na okrajové skupiny extremistů. Vražda redaktorů humoristického časopisu v Paříži bude možná katalyzátorem a stop islámským přistěhovalcům se stane respektovanným heslem i středové pravice. Za hospodářské stagnace bude antiimigračních euroskeptiků valem přibývat, zvláště vě Francii, a zvýší se šance Marine le Penové v prezidentských volbách.

Na konflikt je teď zaděláno v Řecku. Alexis Tsipras, demagogický vůdce extrémní postkomunistické levice vyhrožuje Unii (respektive Německu) ani ne tři týdny před volbami, že Řecko opustí euro, nebude-li státní dluh odpuštěn nebo bezúročně rozložen na malé splátky do daleké budoucnosti. Německá kancléřka, která už jednou přinutila Řeky, aby volili správně (2010), kontruje, že za nesplácení (deafult) budou Řekové vyhozeni z eurozóny.

Řecko je po pěti letech unijní pomoci (?) v děsivé situaci. Ekonomika klesla o 25 procent, víc než za světové krize 30. let. Nezaměstnanost 26 %, mladých lidí pod 35 let dokonce 45 % a bylo by jich víc, kdyby neemigrovali. Ti nejschopnější budou chybět a bude hůř. Státní dluh 177 % HDP a nepatrný tzv. primární přebytek rozpočtu (bez splátek) dluh nikdy nesplatí, to nejde, věřitelé musí jednou tratit. Polovičaté reformy pracovníhu trhu a škrty v rozpočtu bez investic z deflační krize nevedou. Ekonomika ovládaná zkorumpovanou a zbytnělou byrokracií měla zbankrotovat, kvůli euru však nesměla. (Argentina se z krachu vymanila za čtyři roky, Island za rok.)

Toho se však Řekové smrtelně bojí a Angela Merkelová to dobře ví, a tak jako Tsipras možná blafuje. Euro a Unie je totéž, prohlásila kdysi ideologicky a najednou prý vypovězení Řecka eurozónu posílí. Kancléřčina hrozba nejspíš zapůsobí. Tsipras absolutní většinu nezíská a bude muset kompromisně vládnout v koalici. Extrémní situace vyvolává extrémní politiky všude, hlavně v Itálii a Francii, kde také sílí přesvědčení, že v sevření eura je ekonomický růst nemožný. Fiskální ani monetární řešení neexistuje, jen bezhlavá disciplina škrtů bez investic. Teoreticky by jižní státy mohly Německo v ECB přehlasovat a “tisknout”, tím by ale projekt eura skončil.

Co kdyby to ale geniálně přizpůsobivá politička opravdu myslela vážně? Vyhostit nedisciplinované a posílit zbylou eurozonu? Koneckonců nikdy v měnové unii nebude Británie, Švédsko, Dánsko a pravděpodobně ani Polsko. Z Frankfurtu (ECB) probleskly zprávy, že na recesi Itálie žádné eurovaly stačit nebudou a je zapotřebí plánovat regulovaný odchod z eurozony. Chystá se snad zrod eura Severu?

A ve skrytu pokračuje IT a internetová revoluce, která mění obchod i průmysl. Chytré mašiny přebírají lidskou práci (nejen manuální) a nikdo neví, jaké to bude mít důsledky.

Křišťálová koule stále chybí.