(Izrael na vlastní kůži)

Od akropole hradu Dan se vracíme k vchodu do rezervace Tel Dan. Nikoli stejnou cestou, ale podle žluté šipky, jež nás má dovést k pramenům říčky Dan. Zdálo by se, že je tu docela předanováno, ale nic z toho není teď vidět. Vše, tisícileté zříceniny, desetileté zákopy i věčně proudící voda je na této stezce pokryto zelenou džunglí fíkovníků. Inu, vždyť směřujeme do rajské zahrady! Abychom se tam dostali, musíme na nejbližší křižovatce odbočit doleva. Podle plánku, který jsme dostali u vchodu, se připravuju na delší strmý sestup, něco jako ze Smetanovy vyhlídky na Ztracenku dolů k hladině Štěchovické přehrady u Kleteckého vodopádu. Ale ne, tahle cestička je jen asi sto metrů krátká a sejdeme jen deset metrů. A už je tu v zeleném přítmí ona odbočka.

Po dalších padesáti metrech se máme rozhodnout, jestli budeme pokračovat rovně ke stromu medvídka Pú (Pooh Bear’s tree), anebo zabočíme vlevo do „Garden of Eden“. Samozřejmě, že jdeme po zelené šipce do Edenu! Kráčíme proti proudu potoka, vlastně i částečně v proudu potoka, protože cesta je vydlážděna velkými kameny, mezi nimiž volně proudí voda. A, tuto jestiť jeden z pramenů Danu! Vlastně vývěr ponorné říčky, který tryská přímo ze skály. Bohu žel samotný výtrysk není vidět, protože ho zakrývají zelené listy fíkovníku. Avšak stejně mne napadne citace z žalmu 114: „On proměňuje skálu v jezero, křemen v prameny vod.“ Nahoře kameny a hnědá země, pár metrů pod nimi bujná zeleň, zahalující tryskající vodu. No, tady by to měl Mojžíš jednoduché: kdekoli by praštil holí do skály, vytryskl by pramen! A prameny tryskají a vytékají z neviditelné skály celou cestu, kterou procházíme zahradou Eden. Kamenitá stezka, prošívaná stuhami zurčící vody, se zatáčí do tvaru podkovy. Už jdeme zase po proudu. Prameny se spravedlivě rozdělují vlevo i vpravo, do tekoucí vody se zleva vlévají další stružky. Ve vodě mezi pochozími kameny se choulí hrstka zelených bobulek – utržené nezralé fíky, které urval včerejší déšť.

Rezervace je rezervace. I když je veliká jen 120 akrů, je zázemím pro tucty druhů rostlin a živočichů. Živočichy jsme nezahlédli. Ani Káhirskou myš bodlinatou, která se potuluje po celém území Velkého zlomu od Afriky až po Sýrii, ani její noční kolegyni myš širokozubou (?- „broadtoothed“, Mastacomys fuscus), aniž další myšku, pojmenovanou dle svého objevitele „Tristram’s jird“ (Meriones tristrami). Žlutě flekatého mloka jsem kdysi přistihl na cestě ve Velké Fatře, tady ne. Ve vodě žijí různí klepítkatci, pavoukovci, endemičtí krabíci, levantinské pijavky. No, snad jsem žádnou nevypil – nabíral jsem si vodu do dlaně jen tam, kde tryskala ze skály. Po povrchu vody pobíhají vzácné vodoměrky, tedy pokud najdou kus klidné hladiny. A pod vodou se míhají ryby Damascus barbel aneb Capoeta damascina, jedny z mála, jež nemají český název. Tak ty jsme taky neviděli. Ptactvo jsme mezi listy rovněž nezahlédli, snad jsme jen zaslechli zpěv pěnice Cetti’s Warbler, aneb Cettia cetti. Rostlinstvo, ano, to jsme viděli. Hlavně zelené. To tak snadno neuteče a neuletí. Občas jsme se lekli, že Adéla ještě nevečeřela – když jsme potkali přerostlý pitulník postříbřený, jenž avšak nejspíš pitulníkem není. (Viz měřítko 165 cm.)

Rezervace je rezervace. Stejně ale, když nějaký kmen přepadne přes turistickou stezku, anebo se vinou hniloby chystá zřítit, vezme správce rezervace motorovou pilu a jme se klučit. Pařezy si z toho nic nedělají a obrostou znova.

Cesta rájem byla dlouhá jen tři sta metrů, ale nezapomenutelná. Na další křižovatce neodbočíme vlevo, to bychom po dvaceti metrech dorazili na rozcestí mezi zpustlým mlýnem a pistáciovou vyhlídkou, tam už jsme byli. Půjdeme vpravo, sedmdesátimetrovou zkratkou, která přetíná rajskou podkovu. A uprostřed ní se nachází palouček s rozkotaným jasanem syrským (Syrian ash, Fraxinus syriaca). Jsme u stromu medvídka Pú. Možná z jeho kořenů kdysi vyrůstaly tři kmeny, dnes má jen dva, a vzniklé místo uprostřed je vskutku dosti velké na to, aby zde mohl bydlet nejen plyšový medvídek, ale i dosti vzrostlý medvěd (viz měřítko 175 cm).

Tohle teče rovnou ze skály. Plus jeden přítok zleva.

Vracíme se zpátky pod „sešup“ od akropole. Nejdeme zpátky vpravo nahoru, ale jdeme rovně vpravo, abychom prošli skutečně všechny cestičky. Zatáčíme k prameni řeky Dan. No moment, a co byly všechny ty Rajské zahrady, vývěry, praménky, zurčící vodopádky? No, to byly pouze přítoky!!! Protože Dan tady někde uprostřed skal, zakrytých zelení, vyráží prudce a nekompromisně už rovnou jako dravá říčka. Kráčíme po jejím levém břehu po kamenech, skrze něž zleva přitékají nesčetné stružky. Jdeme po dřevěných mostcích, pod kterými přitéká asi osm potoků. Řeka tu nezurčí, přímo řve. Ano, přijeli čeští turisté, včera pršelo.

Prošli jsme skoro všechny cestičky, které těch 120 akrů rezervace Tel Dan skrývá. Za dvě a půl hodiny jsme urazili tři a půl kilometru, několik tisíc let a tři články. Doporučuji, až navštívíte Izrael, podívat se do Tel Dan. A když už tam budete, sjeďte si také k pramenům druhé, vlastně třetí zdrojnice Jordánu, k Banias. Je to odtud jen šest kilometrů. My se tam taky vydali. Nejdříve silničkou od parkoviště k devětadevadesátce. Pak vlevo, po dvou kiláscích dorážíme k rozcestí s děvět set děvětadevadesátkou a odbočujeme vpravo - stále po silnici č. 99. Po dalších dvou kilometrech přijdou dvě zatáčky vpravo, po nichž následuje odbočka vlevo. Nezabloudili jsme. Kolem vykopávek římského města Caesarea Philippi míříme k pramenům Banias. Máme dobrý čas, jsou teprve tři hodiny odpoledne. A zdejší přírodněarcheologická rezervace zavírá až za dvě hodiny. Jako všechny ostatní. To pohodlně stihneme.

Ale o tom až za týden.

Prožito v Izraeli v úterý 29. března 2016, zapsáno v Praze na Lužinách ve středu 21. září 2016.

Dnes, tedy 21. 9., se připomíná jeden z několika Světových dnů míru. (Tohle není ten římskokatolický, ten si připomínáme 1. ledna.) Před rokem jednomyslně všech 193 států OSN přijalo sedmnáct cílů, které mají vést k tomu, aby během dalších tří pětiletek, v roce 2030 (sranda!), bylo celoplanetárně skončeno s rasismem, xenofobií, chudobou, hladem a nedostatkem vody. Dosažením udržitelného rozvoje odstraníme konflikty a zajistíme mír. (Bla, bla. Bla. Podívejte se na současnou Sýrii!) Utrácejí se stovky milionů dolarů a eur na zřizování příslušných komisí OSN a na celosvětové summity čelných státníků. Jediná země na světě však s rasismem, xenofobií, chudobou, hladem a nedostatkem vody bojuje reálně a bez keců. A dokáže si ubránit mír. Hádejte, která!

Taky máme mezinárodní den Alzheimerovy choroby. A tento den, kdy bylo roku 1920 založeno Rudé právo, jsme si také za bolševika připomínali jako „Den tisku, rozhlasu a televize“. (Internet ještě nebyl.) Jo, to se hodí. OSN vybralo dobré datum!

*

Foto © Jana Rečková a © Jan Kovanic
(Fotografie přímo na blogu autora jsou kvůli použitému rozlišení podstatně ostřejší než na Psu. A při kliknutí na obrázek se onen rozbalí v původní velikosti.)

***

Minulý příspěvek: Na hradbách Tel Danu
Předminulý příspěvek také ještě z Tel Dan: Pistáciová hora a rybník Wading
Povídání o rezervaci Tel Dan z roku 2006 je obsaženo ve článku: Mír na severu
Všechny dosud napsané díly vyprávění o letošní cestě do Izraele viz na blogu Šamanovo doupě, záložka Izrael.

Cestopis Mír v Izraeli z Šamanových předcházejících tří cest po Izraeli seženete u knihkupců, na besedách s autogramem přímo od autora, anebo u vydavatele.

Fotogalerie z předcházejících návštěv Izraele (2006, 2008, 2014): mir-v-izraeli.blogspot.cz

Převzato z Šamanovy hospůdky U hřbitova.